Dokonalá vražda

Když slyším ráno zvonit budík, znamená to, že poslední šance přijít včas do práce, minula před dvaceti minutami. Takže se jen velmi procházkovým tempem uvedu do stoje spatného a zamženým pohledem reviduji bojiště z předšlé noci. Tmavé skvrny na polštáři ve mně vyvolávají řadu znepokojivých otázek.....Jak dlouho už tam jsou? Byla to kdysi krev? A pakliže ano, tak čí ? Vzhledem k tomu, že v tuto časnou denní dobu obvykle nejsem s to najít uspokojivou odpověď či alespoň věrohodnou výmluvu ospravedlňující jejich existenci, otočím prostě polštář čistou stranou nahoru. Řešení se odkládá přinejmenším do doby, kdy už nebude polštář kam obrátit.

Zhruba po hodině mátožného, bezcílného komíhání po bytě, jehož jediným hmatatelným výsledkem je konev kávy a část jejího obsahu na mém obleku, opouštím svůj kutloch na periferii jednoho krajského města, abych se veřejnou dopravou přesunul do práce  na periferii jiného krajského města. Jsem si vědom toho, že cokoliv dnes komukoliv řeknu, může být, a bude, kdykoliv později kýmkoliv použito proti mně. Jsem ve střehu.

Cesta neprobíhá dobře. Obvykle čtu zadní stranu novin jednoho staršího pána v tmavomodrém hubertusu, který už třetím rokem jezdívá se mnou ve stejnou dobu. Dnes se k odjezdu nedostavil. Vyráží na mně pot při pomyšlení, že už se nikdy nepotkáme. Má to znamenat, že si poprvé v životě budu nucen kupovat vlastní noviny ?

Na nádraží jen s obtížemi dobíhám svůj vlak. Dal jsem si kdysi závazek, že nikdy nepřijdu do práce později než 55 minut po začátku pracovní doby. Dnes je můj závazek vážně ohrožen. Bezdomovci, který tu den co den chřestí plechovkou u vchodu na první nástupiště, jen mávnu omluvně rukou na pozdrav. Nikdy není dotěrný a v očích ještě mívá jiskru, takže mu občas hodím pár drobných. Ale dnes fakt nestíhám...

Vrátnicí procházím přesně 53 minut po začátku směny. Někdy je zábavné vymýšlet si  nečekané omluvy pozdního příchodu. Udržuje vás to ve střehu a v psychické kondici. Dnešek je ale výjimkou a já nějak nemám sílu a inspiraci, takže poprvé od doby, co jsem tu nastoupil, jsem odhodlán povědět pravdu. Risknu to: „Nemůžu si pomoct, ale už mně nebaví kvůli téhle práci den co den vstávat uprostřed noci,“ říkám šéfovi, hledě zostra na jeho povytažené obočí.  Šéf chvilku kmitá řasami, pak polkne a rty se mu roztáhnou do širokého úsměvu. Mám kliku, je dobře naladěn a je si jistý, že žertuju. Míra nezaměstnanosti v kraji se dlouhodobě pohybuje kolem 8,5%, s občasnými výkyvy směrem vzhůru. Kdyby se rozhodl mne vyhodit, plazil bych se před ním chodbou kolem záchodků až do kantýny, jen aby mne tu nechal. Není vylučeno, že on si myslí totéž.

To nejlahůdkovější na mé práci číhá až v závěru stohu papíru. Až na samém konci pod bodem XXII. nebo XXXIII. v závěrečných větách toho ohňostroje slov a pravidel a výjimek z pravidel a výjimek z výjimek. Úvod si přečtou, hlavní část čtou velmi pozorně celé tucty lidí....ale závěr, to je stará vesta, tím nezdržují. Jsou zvyklí podepisovat listiny z vlastní vážné a svobodné vůle. Závěrečná klauzule je pro ně jen douškou na dobrou noc, zamáváním na rozloučenou, léta letoucí neměnnou ukolébavkou. Kdo by byl tak opovážlivý a zasáhl do tohoto hájemství klidu a jistoty, do oka uprostřed hurikánu.

Já.

Jednou, za pár let, až nastane doba splnění slibů, vytáhnou šanony a nebudou se stačit divit.........Závazky rozmetány, povinnosti rozdrobeny v nesmyslnou a nemohoucí změť slovíček, nesplnitelné podmínky, urážlivá ujednání, neuvěřitelné pokuty, přísliby náhrad škod..... k tomu všemu stačí jen pár slůvek nedbale roztroušených mezi žulové kvádry závěrečných ujednání..............

Když se za soumraku potácím od vrátnice vstříc civilizaci, pozvolna se mne zmocňují lovecké instinkty. Nejbližší obchod s potravou pro lidi je asi dvacet minut cesty autobusem, ale touhle dobou už mají otevřeno jen mega- a hyper- obchody. Stálo mne asi padesát minut čistého času, než jsem svůj ubohý skřípající vozíček nákupního invalidy protlačil skoro liduprázdným prostorem obřího nákupního domu.Cestou kolem hi-fi věží, ledniček, televizorů, travních sekaček, oblečení, autodoplňků, domácích potřeb a kosmetiky k chlebu, máslu, salámu a sýru jsem málem vykrvácel. Průmyslová kamera nad pokladnami mne zachytila, jak si k nosu tisknu chumel kuchyňských utěrek, které po mně nezištně mrštila úklidová služba (vysledovali mně podle krvavé cestičky, táhnoucí se od videorekordéru za pouhých 6.999,-- až k masným výrobkům).

Bezdomovec na nádraží ještě chrastil drobnými do sešeřelé haly. Hodil jsme mu drobné z nákupu. Stiskl mi ruku a huhňal díky. Spěchal jsem, abych ještě stihl jeden z večerních spojů na okraj města. Po páté hodině odpoledne jezdí jen jednou za dvacet minut. Koneckonců, touto dobou už beztak cestují jen samá podezřelá individua.

Doma mne čeká starý známý průvan. Každým dnem si vylepšuju techniku vytváření průvanu. Mám rád proudění vzduchu.  Tiché pokoje s povlávajícími závěsy. Dost klidu, míru a průvanu i pro dva nebo tři lidi. 

Večer poslouchám rádio. Přepínám stanice a nemůžu se ani za nic trefit do své nálady. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak to přijde, že člověk nikdy přesně neví, kdy usnul. Pořád čekám na ten okamžik, kdy poznám, že už spím. Ale to poznání člověka obvykle probudí.... Přemýšlím o tom, jestli bude zítra zase třeba řešit otázku temných skvrn na polštáři a chvilku před tím, než ztratím pro dnešek vědomí, mi na mysli vytane věta, kterou mi dnes nádražní bezdomovec děkoval za hrst drobných: „Jedinou chybou dokonalé vraždy je, že se s ní člověk nemůže pochlubit.“