Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRequiem za stromy
Autor
Perseus
Requiem za stromy
Kyrie
Vítr tiše ševelí v korunách jedlí a borovic.Každý lísteček i jehlička se chvěje.Mohutné kmeny trčí z kopců v sinavém oparu rašelinišť.Cítím tu vlhkost a chlad.To starý les dýchá mi na ramena.A já šel stále dál a nořil se do prastarých světů a obrazů z dávných dob.Nohy mi obepínaly svazky kořínků a voňavá půda se prohýbala pod mými ztěžklými chodidly.Musel jsem si odpočinout.Lehnul jsem si do mechu a díval se do korun stromů.Jemné paprsky slunce prosvítaly mezi mraky a větvemi.Podivné hrátky světla a stínů, ta bledě zelená atmosféra naplněna tajemstvím.Malé kapičky rosy se třpytily na pavučině z jemných vlákének, které byly zavěšené jako struny času na vlahé kůře.Objal jsem jeden ze stromů a prosil ho.Mé tělo se naplňovalo novou energií.Svěřil se mi.A já měl pocit, že vzlétám skrze ty proužky světla a jsem blíže nebi.Náhle však mnou, jak otrávený šíp, projela mučivá bolest.Ve strašlivých křečích prohlédl jsem.Svou tváří zkřivenou a pohledem potrhaným viděl jsem obrazy ničení a zkázy.To on mi je ukazoval.Strach, který byl zakořeněný hluboko v zemi už od semínka. Chvěl se jako malé vystrašené dítě.Nakláněl se ve větru a já ho tišil.
Dies irae
Země se třásla a ohromné pukliny hltaly vše, co se jim naskytlo.Obludné tlamy polykaly jezera a řeky.A já ze závratné výšky sledoval tu apokalipsu.Rozsáhlé požáry olizovaly svými jazyky krajinu a chrlily mračna žhavých jisker.Ohnivé kotouče metaly po svazích a žhnuly tak, že i skály pukaly.Kameny se s rachotem valily do údolí, aby v zápětí skončily v hlubokých zejících jámách.Srdcervoucí nářek kolem dokola se utápěl v rachotu a řevu všech živých bytostí.Pak se začaly stahovat mraky, bylo temno a nedýchatelno z výparů síry.Obloha měla tmavě fialovou barvu a zdálo se, jakoby v atmosféře probíhal jakýsi strašlivý boj.Náhle však vše ustalo a bylo neklidné hrůzné ticho.Mé srdce se zastavilo a padl jsem na kolena.Prosil jsem Boha, aby to ničení ustalo.Vzhůru stoupaly oblaka páry a jako duchové se vkrádaly do obrovitého černého mraku.Blýsklo se a začalo pršet.Byl to kyselý déšť a jím se proplétal jemný šedý atomový popílek.Jediný strom, který zůstal stát na vrcholu hory, rozčísnul blesk Elektrické výboje z nebes jak boží prsty plenily krajinu.Pak se zastavil čas a vše zůstalo stát.Procházel jsem se tou bizardní scenérií a hledal onen strom.Viděl jsem spálená strniště, na kterých už nikdy nevzejde nový les.Všude mrtvo a pusto, jen mezi kopci se ozývalo děsivé tiché hvízdání.Šel jsem tím směrem, kde býval strom, který mne oslovil.Byl skácený a spálený.Náhle jsem však v trávě uviděl něco malého a zeleného.Bylo to semínko.Vzal jsem ho k sobě.
Libera me
Náhle jsem procitl.Podíval se do dlaně a zjistil, že to nebyl sen.Byl jsem zase zpátky v lese, bylo nádherné počasí.Strom se přestal třást a spustil malý zelený lísteček do mé náruče.Dal jsem si ho do vlasů.Posadil jsem se na pařez a mlčky se na něj díval.Les mi pověděl, čeho se bojí, co se nesmí stát.Jedině lidstvo je schopné takové zkázy.Ale co svede jeden jediný člověk proti takovému zlu?Cítil jsem, že odpověď mám sevřenou v dlani.Pak jsem vstal a poděkoval tomu stromu, pohladil ho po kůře.Prošel jsem vysokým zeleným kapradím a seběhl podél potůčku dolů do údolí.Bylo tam širé pole trávy a já po pás zanořen do toho zeleného moře kráčel dál a dál.Došel jsem do samého středu.Viděl jsem, jak srnky v dálce utíkají k tomu potůčku.Pak jsemse zastavil a vytrhal dokola malý kruh trávy a rukama vyhloubil jamku.Naposledy jsem se podíval na semínko, vložil ho do důlku a zasypal několika hrstmi měkké voňavé půdy.Byl to symbol naděje a vítězství přírody nad člověkem, nový život.Z dálky se začala hnát oblaka a na nos mi spadla první kapka.Vzduch byl provoněn vůní deště a vítr tiše ševelil v korunách jedlí a borovic.