Korunovační klenoty

Korunovační klenoty

  I já jsem to absolvovala. Ten čekací maraton, na něco, co je nás všech. Na korunovační klenoty, zlato naší krásné země, přece jenom, není to země, je to zahrádka, že? Fronta se táhla až pod starými zámeckými schody... Znáte to. Postavíte se a koukáte kolem sebe, zkoumáte okolí, co dělá, jak na vás reaguje. Hledáte nějaké nebezpečí, něco, co by vás mohlo ohrozit. Ohrozit vás nebo vaše sebevědomí. I já jsem se rozhlížela. Ve frontě nebyl žádnej nebezpečnej objekt, ani jeden, co by mě něčím zaujmul. Trpělivě jsem stála a okolí jsem začala zkoumat podrobněji. Za mnou stála divka, asi 25 let, delší blond vlasy a výrazné líčení. Nebyla moc přitažlivá, proto jsem ji nebrala jako konkurenci a tím víc mě lákalo si ji prohlédnout. Vypadala jako vzdělaná dívka, patrně spisovatelka. stále něco podtrhávala v knize, čímž si krátila dlouhou chvíli. Přede mnou stál pán s vnučkou. Ona vypadala stejně staře jako já, s dědou si povídala a zdálo se, že si rozumí. Pán měl pevný postoj i ruku, věci z doby dávno minulé a z batohu mu voněl řízek s chlebem, bílé vlasy měl jemně sčesané... Všimla jsem si ale, že konverzace byla poněkud jednostranná, většinou se ptala dívka a on jenom jednoznačně odpovídal.

  Řada byla dlouhá. Když z nás, nadšenců, opadla radost, že jsme za bránou, tudíž klenoty uvidíme, došlo nám, že to bude na dlouho. Postupně jsme popadali na lavičky a dávali odpočívat nohám... Jenom ten pán ne. Nesedl si. Nikdy. Vnučka sem tam, jako my ostatní, ale on tam jenom stál jak socha a když se posunula řada, jako by náhle ožil, splynul s davem a zase se zastavil. Byly tam ženy, co chodily od lavičky k lavičce, ženy, co naříkaly i ženy co se věšely na své muže, ve snaze ulevit nohám. I muži, sice tváříce se statečně, občas si sedli. Ale on? Nikdy. Náš cíl se stále přibližoval a my se kvůli nesnesitelnému vedru osvěžovali zmrzlinou a čistou, studenou vodou, ale pán pil čaj z termosky. Když jsme prošli přes Býčí schody, dolů, jak se schází ke klenotům, fronta se točí kolem šatny. Tam, sedíce na lavičce jsem si všimla, že okolo stále chodí hradní stráž a pouští dopředu přednostně naše slabší spoluobčany a rodiče s malými dětmi. Když už šel voják asi podesáté, kdosi ho upozornil na dědu přede mnou. Prý, ať ho vezme přednostně, že celou dobu stojí. Voják k můži přistoupil a zeptal se ho... a děda šel. Kam se ztratila jeho důstojnost, jeho převaha nad námi všemi, slabými, kteří jsme si museli sednout? Ten pán byl naše naděje, to on nás držel při životě, že když on, tak my také. Během deseti sekund nás zklamal všechny. Pán s vnučkou, který stál pevně a statečně jako socha a který si nikdy nesedl. Proč ze sebe udělal nemohoucího důchodce, kvůli deseti minutám čekání?

  V řadě na korunovační klenoty jsem stála sedm hodin svýho života. Možná jsem si z toho něco odnesla. Možná ne. Ale ten pán, ten důchodce, si zaslouží obdiv. Byl silnější, než my všichni.