Prázdninový Baryk

Prázdninový Baryk

Borja mi tu klidně leží u nohou, když píšu jeho malý příběh. Stýskalo se mu moc po druhé a milejší paničce, která ho nikdy nešidila a podrbala ho vždy za uchem a pod bradou, když si přišel pro pohlazení. Barču jsme si přivezly s mámou kdysi z útulku, když se jí blížil odchod do důchodu.

Máma nikdy neměla nějaký zvláštní koníček. Jejím koníčkem byla jen práce a čtyři děti, o které se sama starala po rozvodu. Jelikož je mamka trochu rebelka, tak hned nehledala pro nás nového taťku a pro sebe muže. Sama má napůl mužskou duši a tak bylo pro ní těžké přetvařovat se na domácí puťku, která dělá svému pánovi a vládci jen to, co mu na očích vidí. Děti vyrostly a rozletěly se do světa za svým štěstím.

Já, jakožto peciválka, zůstala mámě doma viset na krku a dělala jí společnici. V době, kdy jsme jely pro Baryka, jsem ale i já už měla vylétavací ambice z hnízda. U mne to přišlo asi tak po deseti letech, kdy něco podobného běžně mladého člověka popadne, že se chce osamostatnit a žít si svůj vlastní život a kdy se snaží co nejdříve ztratit statut hlídaného dítěte a že jím zůstává v očích svých rodičů, i když už má dávno občanku, to tu snad připomínat nemusím.

 Mně to nevadilo, máma měla pocit užitečnosti a nepostradatelnosti. Já nebyla lenoška líná a normálně chodila do práce ve dne, abych se večer mohla proměnit v dítě, které obdivně sleduje svou maminku a poslouchá ji na slovo, aby se nemusela zlobit a byla spokojená, jak jí to milé děcko prospívá a roste.

Barys se u nás rychle zabydlel. Byl a je pořád vděčné psisko. Nebylo to žádné štěně, ale už dospělý pes. Necítily jsme se s mámou na vychovávání psího miminka a tak jsme přivítaly, že Borisek měl v sobě už zakořeněny všechny psí zvyklosti, které od něj lidská smečka očekává. Vzpomínám si na drobnou perličku, kdy jsme Barouše měly doma krátce. Bylo mi divné, že neposlouchá na běžné příkazy jako sedni a lehni, ale jinak je poslušný pes, doma nedělá loužičky, nerozkousává kdeco a venku se drží u svého pána, i když ho nevedeme na vodítku. Má první myšlenka byla, že snad neumí česky, protože na něm bylo vidět, jak pozorně člověka sleduje a rád by poslechl, ale nerozumí, neví co se mu říká. Teprve po pár měsících jsem pochopila, že Baryk je chytrý pejsek od přírody, ale že ho před námi nikdo nedrezůroval a tak teprve když pochopil, co se za novými slovy skrývá, mohl konečně s radostí poslechnout. Je neuvěřitelně uvědomělý pes, nemá rád konflikty  a chce mít jasně vymezené místo ve své smečce.

Ještě pět let trvalo než jsem skutečně vylétla za novým životním dobrodružstvím z máminy laskavé péče. Boris se měl dobře, máma s ním byla doma celý den, já se vracela každý večer a hrála si s ním. Letošní leden byl pro něj ode mne ránou pod pás, odstěhovala jsem se za Pavlem. Máma pak vyprávěla, jak mne Barysek každý večer kolem šesté vyhlížel. Odmítl uvěřit, že ho oblíbená panička opustila. Když pochopil, že zase nepřijdu, šel si lehnout smutně na pelíšek, aby druhý den vyskočil opět s nadějí v oku a běžel ke dveřím přivítat se se mnou. Prý to trvalo několik týdnů, možná i měsíců, přesně si to už nepamatuji. Když jsem se tam stavila někdy o víkendech, to bylo radostného štěkotu. Nezahořkl a odpustil mi, že jsem ho vyměnila za člověka.

Teď mám dovolenou a mamka se rozhodla, že se vypraví na pár dní za příbuznými do Východních Čech.  A tak mi tu Barča tiše leží u nohou a pochrupává. První večer  u nás byl trochu krušný. Celé dvě hodiny po odchodu mámy a sestry Lady, která je sem autem přivezla, ležel u vchodových dveří a čekal na to, kdy půjde domů. Musela jsem ho pořád odvolávat a sedět tu s ním na zemi a drbat za ušima, než pochopí že nebude odsud brzo odvlečen a že je tu sice na návštěvě, ale že tu zároveň bude krátký čas i doma. Obávala jsem se, že bude následovat jeho truchlící anabáze jako když jsem odešla z domova já.

V předsíni jsem nečekaně zjistila, že vyhrabal koberec zpod dveří. Vynadala jsem mu, koberec srovnala a Baryk konečně jako kouzelným proutkem přestal hypnotizovat dveře, udělal si u nás pohodlí a zabydlel se tu. Jako by mi svým pohledem říkal: "Tak jo, když jinak nedáš, já tu tedy zakotvím," a podezřívám ho z toho, že k tomu dodal i "a bude to navždycky." Líbilo by se mi, kdyby tu s námi mohl zůstat, ale když nemám zrovna dovolenou, jsme oba s Pavlem v práci do večera a nemůžeme ho v paneláku celý den nechávat samotného, přece jen je zvyklý na celodenní lidskou společnost.

Pavel je mu sympatický a když se vrací z práce, tak ho vítá přítulně jako dalšího člena své smečky. Od příštího týdne se ke mně dovolenkově přidá i Pavel a tak si tu Baryse možná necháme i na těch pár volných týdnů a ne jen plánovaných dnů. Prostě si Borja a moje máma od sebe udělají prázdniny, když to Barouš po boku své druhé paničky tak lehce snáší.