Účet

Bylo, nebylo ...

ÚČET

 

Seděla jsem v prázdné hospůdce. Čaj jsem měla dopitý a po sendviči na talířku zbyly jenom drobečky. Byla jsem unavená ...

„Platit, prosím ...“ houkla jsem do prázdné místnosti. Pak jsem se, čekajíc zadívala z okna na ulici pokrytou sněhem. Za pár hodin bude Nový rok ...

„Přála jste si účet?“ ozval se za mnou hlas. Miloučký starý pán si mě prohlížel pronikavýma očima. Měla jsem dojem, že předtím mě obsluhovala žena, ale zřejmě se vystřídali.

„Ano, děkuji ...“

Otevřel sešitek, který držel v rukách.

„Takže nejdřív zápory, ať máme to nepříjemné z krku.“ usmál se.

Zmateně jsem na něj pohlédla.

„Když ti bylo sedm let, ukradla jsi rodičům peníze, aby jsi si mohla koupit morčátko. Pak jsi se o něj nestarala a zahubila ho kočka ...“

„Já, co to ...“ ale měl pravdu, vzpomínka se mi vynořila naprosto jasně. Hrozně jsem tenkrát brečela.

„O rok později, jsi mamince ukradla stříbrnou figurku, abys ji darovala někomu ve třídě, chtěla sis tak získat přátelství. Byla to stříbrná lištička.“ přísně si mě prohlížel.

„Odkud ... ano, pamatuji se ....“ mamka je měla schované ve skříňce se svými ostatními zlatnickými výtvory.

„Když ti bylo jedenáct, poprvé jsi zkusila cigaretu. A od té doby jsi toho vlastně nenechala!“ hlas mu na chvíli zněl rozzlobeně.

„Ano,“ přestala jsem se divit, „ale snažím se!“ dodala jsem v sebeobraně a provinile si vzpomněla na krabičku malborek v baťohu. Vědoucně se na mě podíval a pokračoval.

„V tom samém roce jsi také poprvé ochutnala alkohol! A to jenom proto, abys zapadla mezi partu, ve které jsi se pohybovala ... ale bylo ti tenkrát hrozně špatně a až do rána jsi seděla za stromem a zvracela.“ dodal a bylo vidět že mi to přeje.

„Uhmmm ...“ bylo mi tenkrát skutečně hodně zle a bílé víno jsem dlouho nemohla ani vidět. Byl to Muller Thurgau.

„V patnácti jsi zkusila marihuanu.“ nic víc k tomu nedodal, jenom se sevřenými rty obrátil stránku v sešitku.

Rozpačitě jsem si mnula ruce a počítala drobečky na talíři. Co říct?

„V šestnácti, mno,“ odkašlal si, „myslela sis že to je z velké lásky, ale nebylo.“

Rozpačitě jsem se usmála, když jsem si vzpomněla na své první milování. Myslela jsem, že ho miluji. Přesto všechno proběhlo spíš groteskně, než romanticky – dům plný lidí, nad námi funící pes ... no, nic moc.

Ale jeho hlas mi vstoupil do myšlenek, neúprosně pokračujíc:

„Když  ti bylo devatenáct, tak jsi ve své první práci ukradla kámen ...“

„Ano, já ...“ zrudla jsem. Když já po něm tolik toužila. Krásný, barevný, broušený. Ne moc drahý, to ne. Nakonec jsem ho někomu darovala, toužíc tak odčinit svou chybu.

„No, dobrá, zápory stačí, nepříjemné už necháme stranou a podíváme se na klady!“

S nadějí jsem zvedla oči od drobečků a s očekáváním mu hleděla do tváře.

„Když jsi byla malá, rozbila ti maminka hračku. Tenkrát jsi plakala, ne kvůli rozbité hračce, ale protože ti bylo maminky líto.“

Usmála jsem se. Byla to legrace, protože mamka si myslela že brečím kvůli hračce a já přitom brečela kvůli ní ...

„Když si byla v první třídě, přišla k vám do třídy v polovině roku nová holčička. Byla zrzavá a tak se s ní nikdo nechtěl bavit. Ujala ses jí.“ usmál se na mě přes knížečku v ruce.

Zuzka. Na dlouhá léta se pak stala mojí nejlepší přítelkyní.

„Pak, to ti bylo jedenáct, se jednou před vaším domem starému pánovi vysypaly drobné z peněženky. Pomohla jsi mu je posbírat, i když na tebe byl nepříjemný a osočil tě, že mu je chceš určitě ukradnout.“

I na to jsem se pamatovala. Bylo mi to hrozně líto, protože jsem mu opravdu chtěla pomoct.

Ale on mě nenechal vzpomínat a opět pokračoval:

„Když jsi dostala svojí první výplatu, skoro celou jsi ji hned utratila. Zbylo ti posledních dvacet korun, které sis schovávala na zmrzlinu. Žebračka tě tehdy poprosila o peníze na to, aby se mohla vysprchovat. Dala jsi jí všechno co jsi měla.“

Ano, pamatovala jsem se na ten pocit, kdy mě požádala. Stará chromá žena. Kdoví na co ty peníze chtěla ... ale já měla radost.

„Když ti bylo osmnáct, našla jsi svou víru, našla jsi správnou cestu a vydala se po ní ...“

Vzpomínala jsem na pocit absolutního štěstí, když jsem se začala pokoušet chápat jak funguje svět, kdo je Bůh a proč je. A proč jsme my ...

Vzpomínala jsem také na to, jak jsem byla šťastná mezi těmi lidmi, mezi skupinou, která smýšlela stejně jako já.

A pamatovala jsem si i naprosté zklamání, když jsem si uvědomila, že to jsou opět jenom lidé, bojující o moc a úspěch. Kde víra většinou stojí až na druhém místě. Ačkoliv právě u nich to mělo být naopak.

Tehdy jsem skupinu opustila. Víru ne. Ta mi zůstala, stejně jako pár přátel. Ale slíbila jsem si, už žádné skupiny, žádné mocenské boje.

Tentokrát mě nechal přemýšlet déle, nahlížejíc do zápisníku ...

„Od té doby klady převažují. Snažíš se. Přemýšlíš, zkoumáš se. A ačkoliv cestu čas od času opustíš a zabloudíš, zatím jsi vždy nalezla odbočku zpátky.“

Zaklapl knížečku a upřeně mi pohlédl do očí ...

„Pamatuj si, znát cestu a jít po cestě není vždy to samé!“

Jeho obraz mi začal vířit před očima. Do barevného víru zazněla jeho poslední slova:

„A ještě něco, když miluješ, tak miluj a nežádej! Hodně štěstí ....“

 

„Přála jste si účet?“ příjemná servírka mě pobaveně sledovala, když jsem zvedala hlavu ze stolu. Musela jsem usnout ...

„Ano, děkuji ....“

---