Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePodzim
Autor
Lunill
Komu by se líbilo jenom tak sedět v zámečku, chovat se jak se sluší a patří podle etikety a nechat si diktovat co se životem? Mně určitě ne. Je to neuvěřitelná nuda to je to nejhorší, co může být. Nenávidím to!
Jistě, chvíli mě bavilo žít jako v bavlnce a seznamovat se s pohlednými elfími šlechtici.
Byla to zábavná hra. Ze začátku.
A pořád jsem měla svého bratra. Ale teď je Iziam pryč. Odjel. Ani nevím kam. Nikdo mi o tom neřekl. Báli se, abych nedělala scény. Bráška mi tu nechal dopis. Dlouhý dopis pro jeho malou sestřičku. Schází mi. Ale to časem přejde.
Odcházím. Není to útěk. Prostě odcházím.
Je podzim a na obloze se honí šedivé mraky. Lehce prší a hladina jezera vypadá jako lesklá ocel. Do mojí vrby včera uhodil blesk. Bude trvat dlouho, než pod ní zase bude skrýš. Ale to je jedno, stejně se sem už nikdy nevrátím. Listí stromů v hájku teď hraje všemi barvami a pod holými stromy tvoří krásný koberec. Kruh z bílého kamene, jež je v jeho středu je teď jasně vidět. Uprostřed něj se třpytí bílá socha vzpínajícího se jednorožce. Znak mého rodu. Pláně rozprostírající se okolo už nejsou zelené. Jejich zeleň se vytratila s příchodem podzimu.
Je tu teď tak krásně.
Na okamžik zavřu oči a otřu slzu, která mi vyklouzne z oka. Ne! Nebudu brečet!
Přes hlavu si přehodím černou kápi. Vezmu si své věci- není toho moc- a zamířím do stájí.
Věnuji ironický pohled bílé klisně Virgo, jež se na mě pokorně dívá a kterou jsem dostala k narozeninám. Pomalým krokem dojdu až dojdu až úplně dozadu, do nejtemnějšího kouta stájí.
Splývá s tmou a je nádherný. Když mě ucítil, hlasitě zaržál. Ignis. Zkrotila jsem ho. Byla jsem jediná, kdo měl dost odvahy. Měl hodně ošklivá zranění od biče a málem to nepřežil. Nenáviděl mě. Přesto ale respektoval. Jenom mě, nikoho jiného k sobě nenechal ani přiblížit. Po čase mne ale začal milovat stejně jako já jeho.
Pohladím ho po lesklém černém krku. V jeho očích není a nikdy nebyla pokora. Ani tehdy, když jsem ho málem zabila. Vždycky tam plál plamen.
Osedlám ho a k černému sedlu připnu svůj též černý vak. Zašeptám mu několik slov a vyvedu ho ven.
Zase začalo pršet a je mírná mlha.
Vyšvihnu se do sedla.
A sbohem! Odcházím!
Pobídnu Ignise a ten tryskem vyrazí.
Jako přízrak a černý stín temnot letící mlhou.
Na kopci Ignise na okamžik zastavím. Vzepne se na zadní.
Naposledy se rozhlédnu po údolí a pak to všechno nechám zády a jediné co cítím je neuvěřitelný a úžasný pocit který se mě zmocňuje vždycky na Ignisově hřbetě spolu se svobodou, kterou jsem dosud nepocítila.