Sen noci Augustýnské...

Když začíná nový den

když mizí zářné hvězdy

když ničí se náš sen

když opouštíme hvozdy.

Když slunce vyhoupne se

krapet více nad obzor

když zář se loukou roznese

když rozšíří se mi průzor.

Zahlédla jsem tvoji tvář

hledí na mně ledovýma očima.

Kde je ta tvá svatozář?

Kde tvá hlava spočíná?

Míti tak tu vzácnou moc

ovládati čas.

Vrátit zpět tu hříšnou noc,

kdy ovládl nás ďas.

Kdy stalo se to,

co nikdy stát se nemělo.

Kdy byla jsem tvůj poklad, tvé zlato,

Jen co se náhle setmělo...

Byla jsem tvé všechno,

teď je ze mne nic.

Srdce mé popelem lehlo.

Už nejsi jen můj princ.

Já zas nejsem tvoje dáma

ani hradní paní.

Mám jen pocit že jsem sama

a život je jen zdání.

Že je to jen klam,

co mění vše kolem nás.

Ze všeho dělá hlavolam

a rozluštění chce po mně zas...

Ty jsi pro mne však záhadou.

ze všech záhad největší.

Jsi měnící se náladou

co pláče jenom ve štěstí.

Nejsi tím,

za koho se máš.

Nejsi stínem svým,

pravdu sám dobře znáš...