Kamna

                                                    Kamna     Kamna

Po delší době se nám opět rozjasnilo, tak jsem se pustila do testování. Po vzoru starých kamnářů jsem protáhla komín a snažila se ho upevnit na rádoby montáž se stativem. Pocit vítězství, který v tuto chvíli totálně zaslepil můj zdravý úsudek se mi později stal téměř osudným. Kompletní sestavení mi oproti prvotním 134,5 minuty zabralo pouhopouhých 48,2 minuty + 30 minut na šroub, který měl  větší průměr než díra, do které jsem ho přes jeho vůli chtěla vpravit. Povedlo se. Na svůj výkon jsem byla náležitě pyšná. Tu noc jsem měla v plánu si pořídit pár neumělých snímečků Marsu a pak i Měsíce. Schválně jak to bude v tom větším průměru vypadat. Bylo vcelku slušně jasno, takové to šedé pozadí sice zlobilo, občas nějaký mráček, ale oproti předchozím nocím - paráda. Po marné snaze naleznout bezpečné místo vzdorující veřejnému osvětlení jsem se uchýlila do stínu jakéhosi stromu, který stál šikovně mezi mnou a světlem. A začal boj! Za žádnou cenu jsem to nechtěla vzdát. Proto to  byl boj poměrně dlouhý a vyčerpávající, příliš dlouho mi docházelo, že nemám šanci.

Když se mi konečně podařilo maximálním roztažením noh stativu ustavit dalekohled tak, aby stativ vůbec stál ve vertikální poloze, nastal problém s montáží, kterou jsem v zápalu boje se stativem utáhla přespříliš. Chvíli jsem věřila ve vlastní sílu a pokoušela se povolit ten zatracený kloub rukou. Po dlouhém zápolení málem zvítězila montáž. Měla jsem však tajný trumf. Ve tmě jsem zašátrala do kapsy pro klíč, který jsem měla po předchozích zkušenostech raději vždy po ruce. Kloub to vzdal a podal se vůli svého pána. To však neměl dělat. Jak jsem věřila tomu, že montáž udrží to mé monstrum v pevné poloze, tak jsem se spletla. Těžký tubus, respektive lehký tubus s těžkou objímkou, se vlastní tíhou svezl k nohám stativu. To by však nebylo ještě to nejhorší, kdyby sebou zákeřně nevzal moji nic netušící ruku a vší silou ji nepřitiskl mezi sebe a stativ. Zaúpěla jsem bolestí. Pak jsem si řekla :" Když něco chci, musím taky něco vydržet." Ruka modrala, ale já stále pokračovala v předem prohraném boji.

V tom se začal stativ nemile naklánět následkem posunutí při vyprošťování mé rozmačkané končetiny a jelikož jsem se právě věnovala znovuutažení "montáže", to znamená byla jsem v poloze "přikrčená pod tubusem", dostala jsem ji tubusem do hlavy. Beru zpět mé předchozí tvrzení, že je lehký. Není! Celá váha konstrukce mě dostala do polohy ležmo a usídlila se na mých bedrech. Au. Vzpomněla jsem si na černou kroniku poslední doby, kdy na nějakého nešťastníka spadl při opravě autobus, který se uvolnil z heveru a on nepřežil, vida já to přežila. Když se mi konečně podařilo vyprostit se zpod té věci, které říkám dalekohled, usoudila jsem, že to bude chtít jinou taktiku. Postavila jsem před sebe přístroj, který mě před chvílí usiloval o život a trochu ze zoufalství jsem se pokusila znovu utáhnout montáž, tentokrát však do správné polohy. Jaké bylo mé zděšení, když se to podařilo. Dokonce se mi podařilo přimontovat i hledáček a jeho seřízení bylo kupodivu vcelku jednoduché. ¨Takový klid před bouří. Když mi konečně dalekohledem prošlo první světlo z  nastaveného objektu, myslím, že to byla dvojhvězda Alcor - Mizar, neznalo moje štěstí hranic. Jenomže, co to? Je to sice vícenásobný systém, ale mám vidět teoreticky tři hvězdy a já jich vidím devět! Přepracování mi v době prázdnin nehrozí, alkohol nepiju, tak čím to je?  Potřebovala jsem nějaký samostatný, hodně jasný objekt, abych zjistila, kolikrát vlastně vidím jednu věc. Zkusila jsem v poslední době velmi opěvovaný Mars. Když jsem v poloze ležmo pod dalekohledem hrozícím, že na mě každou chvíli spadne, zjistila, že ho vidím taky třikrát, usoudila jsem, že něco není v pořádku. Jak jsem později zjistila astigmatismus zhatil mé plány na spatření a nafocení čehokoliv a nejen on.

 Při pokusu o další manipulaci s tubusem se zčistajasna uvolnil nějaký kloub, nevím jaký, protože jsem ho neviděla a péro z něj se mi strefilo přímo do oka. Naštěstí do pravého - koukám levým. Opět jsem tvrdě dopadla na zádai, tentokrát s tubusem v náručí a hledáčkem dostala do zubů. Ani po téhle bitvě, kterou opět vyhrál dalekohled jsem mu nechtěla darovat celou válku a řekla jsem si, že s tubusem na rameni a trojnásobným obrazem zkusím alespoň ještě krátery na měsíci. Jenom pro porovnání s tím koupeným. Naneštěstí se měsíc vynořil poměrně dost blízko lampy pouličního osvětlení a z žádného úhlu jsem se nemohla dostat z její bezprostřední blízkosti. Poskytla jsem své zdravé oko napospas okuláru a už jen tak naslepo namířila na měsíc. Byla jsem zvyklá, že jakmile se blížím k měsíci, pozadí se začne zesvětlovat a je jasně znát blížící se osvit. To se také dělo, až na to, že "osvit" byl nějak mooc silný. Skoro jako u slunce. To mě ale přece neodradí a tak jsem se  pomalu ale jistě blížila k předpokládanému objektu. Konečně! Na okamžik jsem neviděla nic, prudké světlo odmrštilo mou hlavu od okuláru a způsobilo mi dočasnou slepotu. Spletla jsem si měsíc s lampou. V tu chvíli jsem to vzdala, monstrum vyhrálo. Nejen bitvu. Popaměti jsem sebrala všechno, co jsem měla sebou a vláčela se - pokud mi to pohmožděné tělo dovolovalo - k domovu.

Vzhledem k mému neočekávaně včasnému návratu domů rodiče ještě nespali a zasypali mě otázkami typu:"Kdo ti to udělal? Oni tě přepadli. Kolik jich bylo? Jak se ti podařilo s tím vším utéct?" Vyčerpaně jsem jim odpověděla jen na část těchto otázek a s nekompromisním :" Chci jinou montáž." jsem se odebrala spát, což šlo se všemi těmi zhmožděninami dost těžce, ale nějak se mi přece jen podařilo usnout. Ze sna jsem prý křičela něco ve smyslu: "Pomóc, padá to."