ZABIJÁK

Miluji praskání dřeva a rád se do ohně dívám. Miluji zpěv a tanec, když plameny šlehají. Rád se při tom všem také napiji sklenky nějakého dobrého moku. To k tomu prostě patří. Ten večer někteří z nás pili o malinko více. Jitka totiž měla narozeniny. Slivovice od jejího dědečka byla fakt silná. Také jsem nějakou sklenku vypil. Bylo mi skvěle. Když jsem ucítil, že už mám dost, tak jsem s pitím přestal. Asi ve dvě hodiny ráno jsem se pak odebral do stanu.

Ve čtyři mě probudila světla a křik. Rozespalý jsem se vypotácel ze stanu. V  tu chvíli by mě za nic na světě nenapadlo, co se stalo. Šel jsem se k světlům a hloučku lidí. “Co se proboha děje?” Nikdo mi neodpověděl, každý jen tupě zíral. Teprve až starší paní z kiosku mi oznámila, že se nejspíš utopila nějaká mladá holka. Přál jsem si, modlil se, aby to nebyl nikdo od nás. Mé přání však nebylo vyslyšeno. Utopila se Jitčina starší sestra, Péťa. Ta noc byla jedna z nejsmutnějších v mém životě. Všichni jsme mlčeli a plakali.

Asi bych vám měl vysvětlit, jak se to všechno stalo. Ten den jsme se houpali na laně, které bylo zavěšené nad vodou, do které jsme po zhoupnutí skočili. Hloubka vody pod houpačkou byla velká, takže se nemohlo takřka nic stát. Pamatuji si, že se Petra odpoledne bála skočit. Odhodlala se k tomu až s litrem vína a nějakou tou slívkou v sobě. Zhoupla se a do vody dopadla po hlavě. Opilá se nebyla schopná zorientovat a plavat proti proudu. Pokusy o její záchranu byly marné. O hodinu později ji vytáhli potápěči mrtvou.

Kdo mohl za její smrt? Ona sama? Naše nezodpovědnost? Alkohol? Vyhecovali ji ostatní? S tím, co v sobě měla, by to určitě nedalo ani tolik práce.

Jisté je, že kdybychom tenkrát tak nepili, nemuselo se to stát. Život však jde dál. To, co mě před rokem bolelo moc, bolí jen, když o té zatracené noci přemýšlím.