Růžové listy.

Mé verše na růžovém lístku
jsou lehké jak jméno co nosíš
rty nesou vánek naučených slov
než smaže je poledné déšť
napíši je znova a zřetelněji
odkryjí most mezi námi
po kterém přejde touha
srazí se uprostřed s tvým světlem
ve slovách lásky které ti dlužím
stejně jak padající mlhu veršů
silou listí růžového květu
Otevři samotu do srdce básníka
střepinu vpal doprostřed rtů
vánek zvedne útržky listů
a naskládá je do dlaní
kde osvětlí je poslové noci
paprsky bijí do tvých vlasů
žíhaných kapek rozlitého medu.

Květ stojící na pevné zemi
ztratil rovnováhu pod tíhou závoje
otevřel tím ztracený ráj ruky
která netouží po drsnosti štěrku
ale po drobných vyznáních svítání
příslibem něžně utracených slov
dozrávajících s postupem času
jak písečná pláž propouští slzy
aby mohli zalít květ
uprostřed nekonečných hlubin
trosek zříceného chrámu kde čekám
u zbytků pilíře na lásku
a ozvěnami řinčení mečů  soubojů
kde právě mé oči vládnou.
Ulomený květ skrývá svou věčnost
po udržovaných stezkách pramínků slz
bránících se záplavám spatření
zlomené milenky muže jež se ptá
zda zvítězí láska nebo smrt.

Snažím se pochopit slabost z listu
ulomené růže hřející v mé dlani
se zralostí křehkou jak úlomky obrazu
poskládaných zpět do podoby
rozpadající se s novým výdechem
střežící bránu samoty
za svitu dvou jasných loučí
se světlem vybíhajícím až na kraj světa
odhaluje žilky listů tužbu života
kterou nikdo bez lásky nespatří.

Procházím pobřežím Tvých vod
ráno ukrylo noc do zlatavých mříží
uprostřed zahrady probudilo květ
stejně tak může se zlomit láska
v nekonečné honbě za cílem
v odplouvajících bárkách času
znavených dlouhým veslováním.
Kosatce své meče
zahazují na zem
vítr zasypal je popelem zapomění
na vleklou nemoc duše
přetnutých pout dračích lovců
bojujících v kopkách hvězd
spálených vinic kopyty paegasů
a mé dlaně tě zahrnují
přívalem růžových listů
se zlomeného květu.

Umřel pro lásku.