NETYPICKY V TRAMVAJI

Na konečné tramvaje upoutala mou pozornost tramvaj, která měla otevřené dveře. Sice   do ní nikdo nenastupoval, což mě vyhovovalo, tak jsem se k ní  rozeběhl. Za okamžik jsem se vřítil do prvního vozu.

„Co tady děláte?!“ osopil se na mě náhle tramvaják.

„ Co bych dělal? Nastupuji. A co vyděláte tady? Jak to, že nejste v kabině?“ zněla má otázka.

„Jste nějaký drzý! Co je vám potom!“ rozkřikl se.

„No, abyste  nezmeškal. Já celkem dost spěchám.“

„Mám ještě čas! A koukejte vystoupit! Ještě nejsem najetý na zastávce.“

„A to já tady klidně počkám. Mám sebou noviny.“

„Okamžitě vypadněte! A ještě jste mi pošlapal podlahu, kterou zrovna vytírám!“

„A proč si na to nenajmete uklízečku?“

Tramvaják se viditelně naštval a rozeběhl se ke mně, přičemž v rukách svíral smeták,  na kterém byl mokrý hadr. Při pokusu o útěk mně však podjely nohy a následně jsme do sebe vrazili.

   Po několika saltech, při kterých mi v rukou zůstal smeták a na hlavě mokrý hadr, jsem se ocitl v poloze ležmo. Smeták byl zapříčen konci o stěny, ale po chvíli se za velkého rupnutí zlomil. Po dopadu na podlahu a spadnutí hadru z hlavy se mi naskytl pohled na sedícího tramvajáka, který měl na hlavě naražený kbelík. I když nadával poněkud tlumeně, byl dost slyšet. Vzápětí si kbelík sundal a jeho pohled skoro zabíjel.

„No, tak já vás nebudu zdržovat,“ řekl jsem a vzápětí jsem vyletěl jako ten čert z elektriky a natloukl jsem si nos. Pak jsem se snažil zmizet co nejdále, což se mi také podařilo.

  O něco později jsem se nenápadně vmísil mezi čekající lidi na zastávce. Když tramvaj přijela, tak tvář tramvajáka mně byla známá. Abych ho zase nerozčílil, tak jsem si pohotově dal přes obličej šátek. Jedné paní se to moc nelíbilo a začala křičet, že jsem lupič a několikrát mne přetáhla holí. I přes způsobený rozruch se mně podařilo nastoupit do prvního vozu. Podařilo se mi posadit, ale jistému pánovi na klín. Tomu se to moc nelíbilo a vzápětí na celý vůz zařval, že ho má přisedlého. Raději jsem se od něho vzdálil. Ve stejný okamžik se tramvaj dost prudce rozjela. Několik cestujících trhnutí  neustálo. Podařilo se mi zachytit horní tyče. Ta mi však k mému překvapení zůstala v ruce. Několik nejblíže stojících lidí zasáhla do hlavy a dvou cestujícím dokonce uvízla hlava v poutkách na ní zavěšených.

„Vždyť mě oběsíte!“ vykřikl jeden z nich, když jsem se snažil tyč nasadit zpátky nahoru.

„Buďte optimista a třeba to přežijete,“ řekl jsem, přičemž ve stejný okamžik tramvaj prudce zabrzdila. Ti co stáli, tak vzápětí lehli. Vletěl jsem přes ně do kabiny. Tramvaják nějakým řízením osudu vystoupil i přes zavřené dveře ven. V ruce svíral onu tyč a i s ní také dopadl do korby kolem projíždějící dodávky. Ta  poté i s ním zmizela v dálce.

  A tak jsem si řekl, že bych si mohl vyzkoušet řízení tramvaje. Ostatně byl to můj dávný dětský sen. Celkem to šlo. Několik zastávek jsem sice projel, ale hlavně, že tramvaj jela. Cestujícím se to však vůbec nelíbilo a bušili na mě. Také jsem si uvědomil, že jedu po jiné trase, než má tato tramvaj jezdit. A ke všemu tramvaj najela na podivně vyhlížející koleje, které vedly někam do podzemí. Netrvalo to dlouho a zmocnil se mě pocit, že jsem zajel do metra. A opravdu.  Tramvaj pojednou vjela do stanice metra. Na nástupišti stálo velké množství užaslých lidí a stejně překvapeně se tvářili i cestující v tramvaji. Ani jsem nestačil ohlásit název stanice a už mě nezbývalo nic jiného, než se před notně naštvanými cestujícími dát na útěk.