Den sedmý

 Proklínám den kdy jsem se narodil. Unaveně a líně jej proklínám, jako by to mělo nějaký význam. Pro mne, či kohokoliv jiného.

 Jsem unavený životem, který mi byl vnucen, životem ve vězení smečky okolo mne, s jejich pravidly a podmínkami, které je mi zatěžko dodržovat. Mé tělo je unavené, má mysl je zpuchřelá a už mne nenapadá nic z tohoto světa, co by mi ještě mohlo udělat radost, co by mne překvapilo, povzbudilo. Nic co bych ještě nezažil a zažít chtěl. Prázdnota, vyhasnutí. Lidské pachtění za pomyslnými úspěchy, touha jejich ega, nabrat si na cestu do nebes pozemskou hlínu…Opovrhuji těmi jásavě spokojenými bytostmi, které se míhají okolo mne, radostně pracují, radostně odpočívají, bez jakéhokoliv smyslu, důvodu. Stádo klopýtající od nikud nikam, do něhož jsem se snad měl včlenit, ale které je mi odporné pro svoji plytkost a mělkost. Jejich hemžení se okolo své kuličky hnoje, nebo klopýtání od jednoho rautu ke druhému, té přehlídky ztraceného času…Lidé okolo mne, zabavující svojí mysl přihlouplými náměty knižní plísní prosycených autorů, kteří o životě nic nevědí a nic vědět ani nechtějí. Jen hlupák může žít či přežívat, aniž by potřeboval důvod a smysl. Bláznivé Marionety, poslušně se potácející na provázcích které vedou zpět do jejich minulosti, kterou si dávno nikdo nepamatuje. Ne. Nemohu a nechci.

Rozhodl jsem se pro sebevraždu. Domnívám se však, že sebevraždu nelze vykonat sám na sobě, neboť sami sebe nemůžeme zabít. Narodili bychom se v jiném čase, v jiné podobě, ale nic podstatného by se tím nevyřešilo. Ostatně nedovedl bych ublížit sobě ani nikomu jinému. Na to jsem příliš velký zbabělec. Ale napadlo mne schůdné řešení. Přes svého "temného" přítele H. jsem si najal zabijáka, který celou záležitost vyřídí za mne. Nikomu jsem neprozradil, že obětí je zároveň ten kdo objednává. Chtěl jsem mít jistotu, že se celá akce povede. Zaplatil jsem 80 000 a potom už stačilo čekat. Jako třeba teď. Zářijové slunce zahřívá moji napjatou tvář, sedím na zahradě a čekám na svoji smrt. Mohlo by to být kdykoliv. Teď, zítra, pozítří. Nebylo již v mé moci to ovlivnit.

Kolem jsou slyšet zvuky ptáků, nerozumím jim a jsou mi cizí. Ohlédnu se na dům. Je prázdný, nikdo tu není. Je můj a přesto je tak cizí. Není nikdo, s kým bych chtěl tento svůj život sdílet. Ani se sebou samým. A o nikom dalším nevím. Možná jsem tu skutečně jen já sám, vědomí, rozptýlené ve všem živém, nestvořen a přesto neustále tvořící. Zapudil jsem hloupé myšlenky a opřel se v křesle.

Zahleděl jsem se na pole, které se zvedalo do výšky hned za plotem mé pečlivě udržované zahrady. Na obzoru tam bylo několik ovocných stromů. Zdálo se mi, jako bych tam zahlédl jakýsi záblesk. Podíval jsem se tam znovu a pozorněji. V tu chvíli jsem ucítil obrovský náraz do hlavy. Stačil jsem si ještě uvědomit, že to je asi ONO. Že to je asi smrt. A pocítil jsem cosi jako zklamání či nenaplnění. Byl to jen mžik, kratičký mžik neuchopitelného okamžiku. Oči se mi zavřeli a zdálo se mi, jako bych kamsi hluboko padal. Trhl jsem sebou a otevřel oči. Stál jsem opřený o strom a v hledáčku optiky zbraně v mých dlaních jsem viděl, jak se postava sedící osamoceně v zahradě zhroutila jakoby sama do sebe. Hlava padla na pravé rameno a jedna ruka klesla k posekanému trávníku. Pustil jsem spoušť a pohlédl na muže stojícího vedle mne.
"Charašo. Molodjec." Poklepal mi po zádech. Podíval jsem se udiveně na své ruce. Měli na hřbetech tmavé černé chlupy a byly zakončeny krátkými prsty, s nehty, na jejichž koncích byli špinavé půlměsíce.
Byla neděle, den sedmý.

A Bůh potom požehnal sedmému dni a učinil jej posvátným, protože v něm odpočívá od všeho svého díla, jež Bůh stvořil, aby bylo uděláno. (Mojžíšova 1:22 - 2)