Temnota nad městem

Temnota v Tollu

Přístavní město Toll se krčilo mezi Hellingen, které někteří nazývali – Pekelné císařství  a Teranem – zemí válečného krále.

Toll byl městský stát, využívajíce toho, že je jeden z mála přístavů na Pustém pobřeží, jinak by bylo srovnáno se zemí. Nízké kamenné budovy, přitisknuté k sobě tak, jako by se podpírali, jejich terasy a střechy přesahující nad sevřené, těsné špinavé ulice.  Řeka Jirou, protékající městem byla nyní napůl vyschlá, v mokřině která po ní zbyla, žili miliony komárů a podobných tvorečků neuvěřitelně znepříjemňující život všem okolo řeky. Prach se nad vysušeným městem zvedal a bylo otázkou času, kdy se začnou šířit choroby. V chudinské čtvrti už byli známky moru. Z řeky a z přístavu se vznášel odporný zápach hniloby a rybiny. Větřík, vanoucí od moře přinášel úlevu zpoceným obyvatelům jen zřídka. Městu vládl král volený zástupce Cechů.

Z Prašné pouště přijížděl muž na zpoceném, černém koni. Zastavil na kopci nad městem a pozoroval velké, špinavé město. Jeho pohled přitáhli věže královského paláce, bohatě zdobené zlatem na nichž se odráželi ostré paprsky slunce. Palác stál výše než samotné město, obehnané hradbami. Ve středu města se tyčili věže několika chrámů. Rozpoznal, i na dálku, znak Sidima, jednoho z nových bohů, ke kterému se začali lidé modlit v posledním staletí. Poznával i další, Kerel, Hasy a Jeko. Muž pobídl unaveného koně k pohybu. Jeho kopyta se bořila do sypkého písku, když těžce pokračoval k městu. Muž sám byl oděn v černém, ale nebylo vidět, že by mu horko vadilo. Jeho tvář, pod kápí, byla navzdory jeho pouti poušti bledá. Chladné, šedé oči ve kterých se občas zaleskla rudá, hleděli na svět bez emocí.

Na přídi lodi připlouvající do přístavu stál starý muž v bílém, obyčejném šatu. V ruce měl dřevěnou, dlouhou hůl, vlasy sepnuté v týle, laskavý, vlídný, hladce oholený obličej vyzařoval do světa klid a pohodu. Sledoval přístav plný lidí, dělníků, prodavačů i hrajících si, spíše pletoucí se pod nohy, děti.

„Kdo jsi?“ zeptal se nevrlí, unavený strážný v kožené vestě s halapartnou v ruce. Jeho dva druhové vybírala clo od vedoucího karavany která vjížděla do města. Vůdce, velký muž na velbloudu, se zahalenou tváří byl znechucen, když platil.

Muž v černém se podíval na velkou, kamennou bránu, na vysokou hradbu  a nakonec na strážného.

„Poutník“ řekl. Jeho hlas byl tvrdý, lehce skřípavý a nepříjemný.

„To bude stříbrňák“ zašklebil se chlap úsměvem, který odhalil jeho prořídlí chrup. Muž sáhl do kapsy a hodil strážnému stříbro. Pobídl koně a pomalu vjel do města, za karavanou která vířila prach a písek zanesený sem z pouště. Klapot kopyt a výkřiky vozků rušilo ospalí klid přístavního města. Ani  pouliční prodavači se  nesnažili upoutat křikem na své zboží.

Klapot kopyt se ozýval na dlážděné cestě vedoucí k paláci krále. Muž v černém plášti, na němž neulpíval písek, zastavil před branou vedoucí na nádvoří paláce. Dva strážní, vysocí muži se šavlemi, kušemi a lehkými kyrysy ze znakem pouštního vlka mu zastoupili cestu. Poutník beze slova vytáhl pergamen s královskou pečetí. Jeden z mužů odběhl, zatímco poutník dál seděl na vyčerpaném zvířeti a s prázdným výrazem v obličeji čekal. Nemusel čekat dlouho, za chvilku se strážný vrátil a poslal muže dál. Ten se jen ušklíbl, byl to nehezký úšklebek, plný cynismu, únavy a opovržení.

Ve tmě se něco pohnulo. Temná postava v díře ucítila pohyb v mystické energii ležící nad městem. Rudé oči zazářili ve tmě a do ticha se ozvalo nenávistné syčení.

„Tak ty jsi ten Jestřáb?“ zeptal se král poutníka ve velké, příjemně chladné komnatě. Kapuci měl poutník shozenou na ramena a král mohl vidět jeho hubenou, bledou tvář, i vypálenou, černou runu na levém spánku.

Jestřáb jen přikývl. Bylo na něm vidět, že je vyčerpaný, šedé, horečně lesknoucí oči mu dodávali vzhled fanatika.

„Můj přítel, generál Bej - Sa o tobě mluvil s úctou. Tvrdil, že jsi nejlepší čaroděj na světě.“

„Spíše jediný čaroděj“ poprvé promluvil Jestřáb. „Lidí z tohoto cechu moc nenajdete.“

„A co Bratrstvo Arigy?“

Jestřáb unaveně přikývl. „Ano, říkají si čarodějové. Je to těžké vysvětlit a nebudu se s vámi přít. Volal jste mě a jsem tady. Nejel jsem tuhle cestu, abych se s vámi hádal o magii.“

Král vážně přikývl. To bylo to poslední, co chtěl. Bavit se o magii s čarodějem. Pokynul rukou k čalouněnému křeslu a ke stolku s vínem, které si čaroděj bez váhání nalil. Bylo vidět, že je za křeslo docela vděčný. Rozhlédl se po komnatě.

„Mám tady problém čaroději. Město leží mezi dvěma silnými zeměmi, které by byli rády, kdyby Toll patřil k nim. Nechci přeceňovat svou důležitost, ale jsem jedna z mála věcí, stojící v cestě k přijetí města k jedné z mocných zemí. A mám i své odpůrce tady, přímo v Tollu. Jistě, mám zde spousty zastánců, ale přeci......

Chtějí mě zabít Jestřábe. Nevím kdo, ale chtějí.“

„Myslím, že máš dost stráží“ ušklíbl se Jestřáb.

„To ano. Už mi zachránili párkrát život, ale teď jde o víc. Povolali magii. Démona. Po nocích prochází městem a vraždí. Nad městem se vznáší strach. Jistě jsi si všimnul prázdných ulic. Za posledních pár dní zemřelo téměř sto lidí. Zabil i mého bratra a mého  jediného syna. Dostávám dopisy, že jde po mě.“

Teď čaroděj zpozorněl. Jestli tady byl démon, bylo jeho povinností zůstat.

Přikývl.

Zarostlí muž v plášti pouštních lidí spěchal tmavou, konečně chladnou  nocí přes náměstí k chrámu Ha-ser, bohyně smrti, ke které se jeho klan modlil. V noci město ožilo, když bylo denní vedro vytlačeno z ulic, i když jeho část zůstávala v horkém kameni domů. Lidé tu měli stádní pud a shromažďovali se v místech, kde se cítili bezpečnější. Z hospod a putyk se ozýval řev i smích. Světla z oken domů slabě osvětlovali ulice. Čtvrtka měsíce zářícího na bezmračné obloze se přidávala svým stříbrným jasem.

Kroky muže zanikali v hluku okolí. Muž se rozhlédl, jestli jej nesleduje některý ze stínů potulující se tmavou nocí. Na mužově boku se zaleskla šavle a on vstoupil do nízkého domu. Vnitřek chrámu byl laděn do černé a rudé střídající se v různých intervalech. Narudlé světlo svíček ozařovalo vnitřek a odráželo se na zlatých ozdobách. Ve vzduchu byla cítit krev a smrt. Muž se hluboko poklonil holohlavému knězi v rudém hábitu, dotkl se čela a hrudi levačkou a zašeptal „mám naléhavou zprávu pro Nejvyššího.“

„Pojď se mnou“ pobídl jej kněz. Prošli okolo několika věřících, modlících se v naprostém tichu u posvátných znameních bohyně.

Nejvyšší byl hubený mužík s modrýma očima. „Co mi neseš?“ zeptal se zvláštním, šepotavým hlasem.

„Můj pán je netrpělivý“ řekl se strachem v očích Ali, posel samotného císaře.

„Tvůj pán mě nezajímá“ řekl stále šepotavě Nejvyšší. „Tvůj pán se mě má bát. Ale řekni mu, že král zemře do dvou dnů.“

Ali se hluboce uklonil a nechal se odvést ven do noci.

„Můj pane“ řekl kněz Nejvyššímu. „Dostal jsem zprávu, že je zde Jestřáb.“

Tvář nejvyššího se roztáhla do ohyzdného šklebu. Napil se krvavě rudého vína ze zlatého poháru, trocha mu vytekla koutkem úst a potřísnila rudé roucho. „Jestřáb je možná silný“ zašeptal. „Ale moc bohyně je větší. Řekni zrádci, ať sežene něco, vlas, kapku krve, co pochází z jeho těla.“

Kněz se uklonil a zmizel.

V hospodě u Sudu bylo rušno, jako každý večer. Velká místnost zaplněná lidmi. Stoly obsazené do posledního místa.Ve vzduchu se vznášel zápach z čadících pochodní a spáleného dřeva. Vůně pečeného masa se tloukla se zápachem potu a zvětralého piva. „Všechno je připraveno“ řekl malí vysušený mužík hubenému chlapovy s zjizvenou tváří a posměšným úsměvem na rtech..

„Donesl jsi peníze?“ Hlas zjizveného muže byl chladný jako smrt.

„Jistě“ mrňous byl nervózní.

„Dobře. Řekni zákazníkovy, že do dvou dnů bude všechno vyřešeno. A teď zmiz.“

Mužík vyběhl ven a nadechl se chladného vzduchu. Byl spokojen.

Jestřáb šel temnou uličkou města, neměl rád lidi a nesnášel když musel být ve městě.  Kolem sebe slyšel šramot malých tvorečků v odpadcích a okolních stínech. Ozvalo se zavřeštění kočky, které odpovědělo zavytí nějakého vořecha. Noční vzduch odnesl i část všudypřítomného zápachu. Náhle zpozorněl, jeho instinkty jej varovali. Skočil na zem a převalil se. Místem kde stál prolétla šipka z kuše. Kolem něj se mihlo několik stínů. Jeden skočil před něj, Jestřáb se zoufale odvalil a šavle vykřísla jiskry, když  narazila do kamene. Další záblesky oceli se zaleskly v měsíčním světle. Jestřáb, stále na zemi, se přetočil na záda a mávl kolem sebe rukama. Síť s oranžového ohně jej obklopila a ozářila postavy šesti útočníků. Do sítě narazila šavle a popálený muž zaječel bolestí. Čaroděj švihl rukama a dva nejbližší muže zahalil do ohnivé sítě. Řev hořících mužů se rozlehl ulicí do které se dostal zápach páleného masa. Jestřáb se kotoulem dostal na nohy. Skočil bokem, minula jej další šipka, která mu roztrhla plášť na boku a on švihl levou rukou. Ohnivá pěst zasáhla muže do hrudi a mrštila jím pryč, muž za sebou nechával ohnivý chvost jako kometa.

Zaleskly se čepele a Jestřáb vytasil vlastní zbraň. Čepel kovanou trpaslíky, zvanou Noc.

Odrazil sek na krk, skrčil se a couvnul. Nad hlavou mu zasvištěla další šavle a Jestřáb sekl. Na stěnu domu vystříkla rudá krev a další výkřik zazněl ulicí. Ostrá čepel prořízla čarodějův plášť a zaskřípala o zbroj. Další šavle mu rozetnula nohu. Sekl jednoho přes hruď, dalšího rozpáral. Odrazil útok a zběsilou kombinací zatlačil posledního soupeře ke zdi. Odskočil a mávl rukou. Černý oheň muže spoutal a Jestřáb jediným slovem proměnil temnotu kolem sebe v den. Poznal mužovo tetováni na čele. „Ha - ser“ řekl nahlas. „Čím sem je naštval?“

Muž mu jen plivl do obličeje. Jestřáb se ušklíbl a sliny si nevšímal. „Máte dobrý systém, že už o mě víte. „Řekni svému pánovy, že má jedinou šanci. Ať odvolá své lovce, vrahy a démony. Nebo si jej najdu a zabiji. A já jsem Jestřáb. Nelžu.“

Mávnutím ruky zrušil kouzlo a jílcem Noci muži roztrhl tvář a odhodil na zeď domu. Z něj se zrovna kdosi vyklonil a nadával za rušení nočního klidu. Jestřáb tiše zmizel. Zpola omráčený muž vytáhl kousek látky a nechal jej nasáknout kapkou Jestřábovy krve, kterou za sebou čaroděj nechal.

Bíle oděný muž procházel temnou uličkou a  jeho hůl se s klapáním dotýkala kočičích hlav. Nevšímal si hluku z hospod, v této části města špinavých a odporných plných žebráků a zlodějů.

Bez povšimnutí minul děvku v průsvitném hazuce. Z kamenných domů šlo stále horko které stařec vděčně přijímal. Došel na malé náměstíčko a opatrně pozoroval stíny pohybující se v jeho blízkosti. Pod opuštěnými stánky pobíhali krysy a jiná havěť slídící po zbytcích jídla.  Zaslechl slabé zaskřípění dýky o kůži pochvy a uhnul včas, tak jej lesknoucí se čepel minula, stařec se otočil v obratu a udeřil útočníka do kotníku. Hlasité prasknutí a následný řev svědčil o zlomenině. Stařec pozvedl hůl včas aby odrazil úder kyjem, nechal jej sklouznout po holi a koncem hole udeřil násilníka do tváře. Ten zaskučel a držel se za přeražený, silně krvácející nos. Stařec šel dál s klapáním hole. Před malým, zašlým domem se zastavil a vešel dovnitř. Zavřel za sebou a hned k němu přispěchali dva mladí muži v bílých šatech a vedli jej krátkou, čistou chodbou k nadřízenému. Ten byl poměrně mladý, vysoký hubeňour s vodnatýma očima. Uctivě se starci poklonil a nabídl mu křeslo a džbán s čistou vodou.

„Jsem rád, že jste došel mistře“ řekl uctivě.

Slunce vyklouzlo nad obzor a obloha se zbarvila do modra. Chladivý větřík od moře ustal a v Tollu začínal všední, horký den. Jestřáb seděl v kobce a shromažďoval svoji Moc. Pěticípí pentagram se leskl v čadivém světle pochodně. Na stěnách se srážela vlhkost a voda stékala po zdech. Čaroděj se rázně zvedl, na plášti mokré skvrny a začal zaříkávat, ruce vztažené k pentagramu. V místnosti se náhle ochladilo, světlo pochodně zakolísalo a zhaslo. Kobkou zavanul chlad, magie a smrt. Dým, který se v obrazci utvořil stále houstl a čaroději se námahou stáhla tvář. Cítil, jak se potí. „Tedeuiestaiun!“

S vysokým, pískavým zvukem dým zmizel a místo něj v pentagramu byl démon. Malí, šlachovitý s třemi očima.

„Volal jsi mě pane?“ zaječelo stvoření a čaroděj se uvolnil. Zavolal jej správně. „V poslední době, byl na toto místo povolán jeden z vás“ řekl Jestřáb Rikiti, řečí démonů.

Malá stvůrka se na něj podívala zmateně a rudé očka se jí leskla. Nebylo mnoho těch, co mluvili Rikiti.

„Jsi po mnoha staletí první, kdo mluví naší řečí“ lichotil démon.

„Odpověď!“ zavrčel čaroděj.

„Nebo co?“ zapištěl Tedeuiestaiun. Jestřáb udělal gesto pravačkou a démona obalil oheň. „Na tomto světě cítíš bolest“ řekl chladně čaroděj, když poslouchal, jak stvůra řve bolestí. Povolil kouzlo.

„Povolal Tedeutruoina pane“ zapištěl a znělo to škodolibě. . „Můžeš jít“ řekl čaroděj a pustil jej do Díry, do jeho světa.

Opřel se o vlhkou zeď v kobce. Točila se mu hlava. Tedeutruoin byl velice nebezpečný, v šeru tařka neviditelný, velice rychlí a odolný. Díky Jaredovy, že není čaroděj, pomyslel si Jestřáb. On v Díře byl a věděl, čeho jsou někteří z démonů schopni. Teď musí počkat na noc.

„V rudé komnatě na stole ležel útržek látky nasáklí zaschlou krví. „Jsi si jist, že je Jestřábova?“ zeptal se Nejvyšší vojáka.

„Ano pane. Vzal jsem ji z jeho stopy.“

Nejvyšší se usmál a vojáka propustil. Mám tři možnosti, pomyslel si spokojeně. Jedna lepší než druhá.  Jeho vysušená tvář ztvrdla v masku. Mě nikdo nesmí zkřížit cestu, pomyslel si nenávistně a odešel do své pracovny.

„Toto bude rušná noc Jestřábe“ řekl šeptem.

Na Toll se snesla tma s ní přišel chlad. Blížilo se jednání zástupců dvou zemí s králem Tollu. Králova stráž byla v pohotovosti. Muž v černém, přiléhavém oděvu se spustil ze zdi a rozběhl se lehkým krokem zahradou.

Listí ani nezašustilo. Nyní zpomalil a jeho oči sledovali vše okolo sebe. Obrovský černý pes se vymrštil, stejně tichý jako nezmámí. Tomu se v ruce objevila dlouhá, začerněná dýka, když se vrhl psovy vstříc a zarazil mu dýku hluboko do rozevřené tlamy. Ucítil slabý stisk na paži, ale ten neprošel kůží, kterou měl omotanou kolem předloktí. Vytáhl ruku rudou od krve zvířeti z tlamy. Zašustění listí jej varovalo, vrhl se stranou, obrovský pes jej minul, při dopadu zpět na zem se neznámí, rychle jak útočící kobra, dostal psovy na záda a bodl jej za levou lopatku přímo do srdce. V duchu zaklel, psy měli odstraněny hlasivky aby nemohli vrčet a štěkat. Šel pomalu, než došel pod terasu na níž stáli dva strážní. Nahoru to bylo deset metrů. Vnímal, jen tak mimochodem zvuky nočního života ve městě i trhané vzdechy nějaké ženy při milování. Asi měla otevřené okno. Zdálo se mu, že strážci se tím dobře baví. Ze shora slyšel jejich vtipy.  Vytáhl malou černou kuši, složil ji a natáhl. Do druhé ruky vzal závaží na tenkém lanku a ustoupil kousek od zdi. „Dlouho sem neviděl ty zasraný psy“ řekl jeden a naklonil se lehce přes okraj. Na rtech vraha se objevil, skrytý maskou, úsměv. Roztočil závaží a hodil. Ovinulo se, tiše jako had kolem kořisti, strážci okolo krku a vrah prudce trhl. Vaz prasknul. „Lupe,co je?“vyhrkl druhý a naklonil se, aby Lupu chytil. Šipka vyletěla k cíli a s tupým zvukem se zabořila strážci do hlavy. Jeho pád na terasu přehlušili ženiny stále sílící vzdechy.

Vrah vytáhl kotvičku a obratně jako kočka ve světle měsíce vyšplhal na terasu. Vešel do pokoje, byl prázdný a tmavý. Vrah vytáhl z pouzdra Světelný krystal a pokoj osvětlilo mdlé světlo. Nic zajímavého. Zhasil krystal a vyšel do slabě osvětlené chodby. Zaslechl kroky a zpoza rohu vystoupil sluha se svícnem. Zabiják doslova splynul se stínem mezi čadícími pochodněmi. Jak sluha, s unavenýma očima, prošel, tiše se vynořil ze stínu, položil mu nůž na krk  a zakryl mu rukou ústa.

„Tiše“ zasyčel zabiják. „Kde spí Jestřáb? A jestli lžeš, zabiji tě.“

Sluha mu to řekl a vrah vyrazil. Byl tichý a nepostižitelný. Minul dvojici strážných, tušil, že má málo času, než někdo najde ty dvě těla.

U dveří čaroděje se na vteřinku zastavil, v pravačce kuši, v levačce nůž. Vrazil dovnitř, otočil se k posteli.......

K Nejvyššímu do soukromé modlitebny vešel akolyta v rudém šatu. „Pane, je tu posel“ zašeptal po hluboké úkloně, nejdříve k oltáři, posléze ke veleknězi. Ten se též uklonil oltáři a vešel do komnaty, kde na něj čekal zahalený mužík, jeden z jeho zvědů. „Co pro mě máš“ zašeptal a zhluboka se nadechl vůně kadidla. Akolyta přispěchal a nalil mu plnou číši rudého vína do zlatého, rubíny zdobeného poháru.

„Pane, Jestřáb, Pán chaosu,“ použil mágovo jméno které mu dal pouštní lid, „je mrtev. Našli v paláci mrtvé stráže a potom i čarodějovo tělo. V hrudi měl šipku a podřízlé hrdlo.“ Po tomto sdělení se vytratil. Nejvyšší se usmíval. Plány vychází. Jen jej mrzelo, že nemohl čaroděje zabít osobně. Na oltáři. Jako obět Paní.

Devin, králův rádce v oboru peněžnictví vyklepal fajfku a zavřel knihu. Natáhl ruce k praskajícímu krbu, byl malí, vysušený a velice zimomřivý plešatý mužík se silnými brýlemi. Sfoukl svíce na zlatém a zdobeném svícnu. Zamilovaně pomyslel na zítřek, kdy půjde opět počítat peníze. Pohlédl skrz zavřené okno. Je po půlnoci, zase si dlouho četl. To bylo jeho prokletí. Šel k posteli, hvězdy zářili do oken a tak viděl obrysy věcí ve své, skvěle uklizené komnatě. Okno se tiše otevřelo a něco vklouzlo do pokoje. Devin se prudce otočil, chladná, štíhlá ruka mu zacpala ústa. Devin zahlédl rudé oči.

Generál Turoh vyšel z hospody v dobrá náladě. Pohlédl na měsíc a něco zavrčel. Zasmál se, ani nevěděl čemu a vydal se do paláce. Byl to veliký, zarostlí muž. Šel neosvětlenou ulicí, maje důvěru ve svou sílu. Ze střechy se snesl stín a Turohovy přejel po zádech mráz. Rudé oči postavy před ním se leskly. Nebyl ozbrojen.

Turoh vytasil meč. „Nech mě projít“ zavrčel. Trochu se mu motala hlava, ale opilost jej rychle opouštěla.

Nepřítel se na něj vrhl, proklouzl pod mečem a zasadil generálovy ránu do břicha a vzápětí do zátylku. Chladné ruce jej chytli za bradu a zátylek. Z těla neznámého cítil zvláštní chlad.

Než skončila noc, zemřelo ještě padesát lidí. Byli nalezeni na různých místech. Byli doslova roztrháni na kusy.

Nad městem se vznášel strach, který se přidal k ubíjejícímu a stále se stupňujícímu horku. Příští den bude jednání zástupců dvou zemí s králem Tollu. A Jestřáb byl mrtev.

Tedy, aspoň si to mysleli.

Uprostřed malé, prázdné místnosti seděl v meditační poloze starý muž, oči zavřené, ve tváři strnulí výraz. Bílí šat se zaleskl ve světle svíčky.

„Mistře“ zašeptal mladý akolyta a stařec otevřel oči. „Chce s vámi mluvit Představený.“

„Mistře“ řekl Představený. „Měl jsem vizi.“

„Ano“ řekl jemným, zvláštně podmanivým hlasem Aulin, mistr bratrstva Arigy. „Dnes nastává noc démonů.“ Aulin strávil celé dva dny v meditaci a teď se rozhodl říci Představenému, na co přišel. Aspoň některé věci. „Někdo do města povolal démona který narušil Rovnováhu. A teď chystá jakési temné kouzlo.“

Padala noc, když se na střeše jednoho domu sešli dva muži. „Hasane“ řekl Jestřáb. „Pátral jsem a je to špatný. Dnešní noci se má něco stát. A má zemřít král. Ty jej budeš hlídat. Dávej bacha, ten vrah je démon. Máš stříbro?“

„Jasně, A co ty?“

„Já půjdu zastavit Nejvyššího. Nevím co má za lubem, ale nebude to nic pěkného.“

Hasan se tiše proplížil chodbami. Král by na něj měl čekat ve své komnatě. Jestřáb králi řekl o co asi jde a aby se připravil. Hasan si věřil. On byl nejlepší a nikdo živí, i neživý, se mu nemohl postavit. On kdysi prošel s Jestřábem půlku známého světa. Bojoval proti nadpřirozeným bytostem stejně často, jako s lidmi. Démona se nebál. On by se měl bát jej.

Otevřel dveře a vešel do králových pokojů. Na stole hořel svícen. Král seděl zády k němu. Jak neprozíravé, pomyslel si vrah.

„Jsem tady králi“ řekl.

„Já vím“  řekl Tedeutruoin, vystoupil ze stínu a oči  mu rudě zažhnuli.

Jestřáb tiše procházel ke chrámu. Dnes na ulici téměř nikdo nebyl. Lidé se báli. Člověk s šavlí byla jedna věc, démon druhá. Dva strážní stojící před chrámem Ha – ser se na něj podívali, Jestřáb pootočil zápěstím a strážní ztuhli. Čaroděj prošel to chrámu. Téměř ihned na něj padla pochmurná síla tohoto místa. Cítil zatuchlí vzduch plný smrti a krve. Jestřáb se ušklíbl. Hlavní loď byla prázdná. Jeho instinkt jej vedl přímo k Nejvyššímu.

Nejvyšší seděl ve své komnatě s karafou vína. Jeho obličej byl pohublí a unavený. Obřad Vyvolání jej stál většinu síly. Věděl, že byl hlupák. Až zemře, Bohyně se mu vysměje.

Dveře se otevřeli a vešel muž v černém. Nikdy jej ještě neviděl, ale, jako by jej znal celá léta.

„Buď zdráv Ještřábe“ řekl šeptavě. „Čekal jsem tě. Ale jdeš pozdě.“

Čaroděj strnul. „Král je mrtev?“

„Ano“ řekl s povzdechem kněz.

Jestřáb stiskl rty, jestli že je mrtev král, musí být mrtví i Hasan.Vztekle vykřikl, neviditelná síla uchopila kněze a mrštila jím o zeď.

„Jestli mě zabiješ“ zachraptěl kněz, jehož držel čaroděj nad zemí. „Bohyně tě prokleje.“

„Mě bohové už prokleli“ zavrčel Jestřáb, kněz přeletěl na druhou stranu místnosti a svezl se po zdi na zem. Na rudém podkladu se krev matně leskla.

Jestřáb si sedl na zem, ucítil posun v mystické síti města. Vytáhl z váčku kořen, začal jej žvýkat. Vychrlil ze sebe formuli a ucítil, jak jeho duch přerval řetězy a vstoupil do astrálního prostoru. Vznášel se nad městem a spatřil vlákna energií, obklopující město. Byli silnější, než by být měli. Jediné větší shluky byli u chrámů. A u paláce.

A potom spatřil to, co jej vyděsilo.

U chcíplé kočky se slavilo. Tady se slavilo vždy, i dnes. Zákazníci byli většinou spodina města. Žebráci, vrazi a zlodějové. Do hospody vrazil se strašlivým řevem muž, kolem kotníků se mu ovíjela bílá chapadla mlhy. Mlha mu šla i z úst a očí. Náhle se ze strašlivým křikem zhroutil, Mlha, jdoucí z úst se míchala s vytékající krví. Žebra se s prasknutím rozchlípla a zem zalila šarlatová, horka krev. A mlha se dostala i dovnitř. Ovinula jakéhosi žebráka. Pak dalšího. Na těle první oběti se otvírali strašlivé, krvácející rány.

Mlha se začala šířit městem. Spáči umírali na lůžkách, ti, kdo nespali se snažili utéct. Nebylo kam.

V tmavém pokoji paláce zazářilo modré světlo a z něj vystoupil Jestřáb. Jeho bledý obličej se leskl potem. A vztekem.

 Šel dlouhou chodbou, nikde nikoho nepotkal. Tedy, ne živého. Těla byla polámána a roztrhána. Občasná kaluž krve šplouchala čaroději pod nohama. Ve vzduchu, mimo krev, cítil i něco zvláštního, něco, co už kdysi zažil.

V královských komnatách našel Hasanovo tělo plné ran. V ruce stále třímal stříbrný meč na kterém byli skvrny krve. Jestřáb zde cítil nestabilitu, takže vrah možná démona vzal sebou. Ucítil vztek, strašlivou zuřivost.  Myslel si, že emoce dávno ztratil. Ne, stále je měl.

Setkali se v trůním sálu. On, v černém šatu stojící u dveří a ten druhý, v oděvu pouštních lidí. Ketula – šaman. Vyvolávač. A bezohledný zabiják.

„Takže zatím to stojíš ty?“ zeptal se Jestřáb.

„Ano“ šamanův obličej prozářil úsměv. „Můj pán mě dal úkol. A já jej splnil.“

„Ta mlha, to je tvoje dílo? Ten démon taky? Nejvyšší byl jen návnada?“

„Skoro. Nejvyšší opravdu dostal zaplaceno aby krále zabil, což splnil. Zároveň tě odlákal. Jediný, malinký problém byl ten vrah, co tě nezabil. Ale co, dva démoni byli na nic.“          

Dva?. Jestřáb ucítil tlak, který symbolizoval přítomnost magie a kotoulem se vrhl pryč. Temný stín dopadl tam, před momentem stál. Z šamanovy ruky vyšlehl tenký rudý paprsek, čaroděj rozptýlil manu, zároveň vytasil Noc a postavil se oběma soupeřům.

Aulin procházel chodbou paláce a hůl klapala v pravidelném rytmu. Kolem nohou se mu ovíjela mlha, která ale slábla s každým jeho krokem. Nevšímal si masakru který se udál snad na všech místech hradu. Děti, ženy i válečníci, pobyti stejným způsobem. V komnatách pro vyslance našel stejný obraz, ale vyslanci Císaře chyběli.  V pokoji krále minul Hassanovo tělo. Znal jej a jeho vrásky se prohloubili do velice smutného výrazu.. Tolik smrti a to vše kvůli jednomu člověku. On pochopil většinu činů, které se tu událi. Démon nažene lidem strach tak, že se budou bát vycházet ven. Stráže na hradbách se budou bát každého stínu a ztratí důvěru v krále. Mlha oslabí město a císařovy muži je hladce dobijí. A šaman může tvrdit, že démona zabil a zbylí lidé budou ještě rádi pod císařovou nadvládou.

Ve vzduchu se, mimo pach krve, dýmu , smrti a zoufalství, vznášela aura užívané magie.

Jestřáb proklouzl pod pařátem démona, sekl jej přes ocelově pevnou kůži, která trpasličí čepel odrazila. Podvědomě se kryl před ohněm šamana a vzápětí uhýbal opět démonovy. Jeho síly se velice rychle vyčerpávali a za svůj život vděčil jen zažitým reflexům a touze po životě. A po pomstě.

 Zásah psychotenického úderu jej odmrštil ke stěně a vzápětí se démon odrazil a skočil....

Bílá záře utvořila zeď mezi démonem a Jestřábem, který se ihned vzpamatoval a odrazil oheň mířící na Aulina. Vrhl zakletí MIIR a z šamanova nosu vytryskla krev a ten se zapotácel jako opilí. Aulinova hůl se bíle rozzářila a pařát útočícího démona vzplanul po dotyku hole.                                                                                                                                    

Ten hladce uklouzl úderu na hlavu a zasáhl ostrým drápem mistra přes bok a bílé roucho zrudlo šarlatem.

Z natažených rukou temného čaroděje šlehali černé plameny které obalovali tělo zoufale se bránícího šamana.

Jestřáb zrušil kouzlo a šaman se zhroutil. Jestřáb skočil na pomoc Aulinovy a odrazil pařát mířící mistrovy na hlavu. Aulinova hůl se mihla a záblesk bílé zasáhl démona na plno. Jestřáb pronesl slovo moci a čepel se temně rozzářila. Děsiví sek démonovy uťal ruku a z rány se kouřilo, když vytékal ichor. Bílí záblesk a démon se zhroutil s planoucí hlavou.

A zmizel.

Šaman na okamžik zpanikařil, s čarodějem z Arigy nepočítal. Od Jestřábova zakletí se mu točila hlava. Hřbetem dlaně si otřel krev z tekoucí z nosu a ještě v leže začal zaklínat. Kouzlo se mu začalo dařit ve chvíli, kdy čarodějové porazili démona. Zmizel.

Aulin stál a těžce se opíral o svoji hůl. Jestřáb se na něj mračil. „Proč jsi mi nedal vědět Auline?“ zeptal se  a přejel si rukou po vypálené Runě na spánku.

„Chtěl jsem“ vydechl ztěžka stařec, ale pak šli fámy, že tě zabili.“

Nyní se mladší čaroděj usmál, byl to nehezký, cynický úsměv. „Bylo to pěkný že? Hasan byl prostě profík a tak jsme to vymysleli takhle a místo mě dali do cimry jednoho z vězňů. A pak se rozhlásilo, že jsem mrtev, abych měl čas najít vrahy.“

„Smůla“ řekl stařec. „Stal jsi se jen figurkou ve hře o Toll. Město teď připadne Císaři. Ale musíme zastavit tu mlhu.  A Ketulu.“

„Musíme ho najít. Auline, víš, jak tu věc zastavit?“

„Ne, ale myslím, že když zabijeme Ketulu, mohlo by to stačit. Ale já jej nedokáži najít.“

Jestřábovy šedé oči se horečně leskl, stejně jako zpocený obličej. Je na konci sil, uvědomil si stařec, který sám byl znaven a navíc zraněn. Černě oděný mág rychle odříkával zakletí. „Za mnou“ zasyčel a vrhl se do namodralého portálu.

Ketula spřádal transportní kouzlo, ale bylo velice náročné. Potřeboval čas. U prostřed nádvoří se vznášela smrtící mlha a  v pentagramu byl kotel , ve kterém se tvořila. Hlídali jej tři pouštní válečníci s tulvary. Byla to jeho osobní garda, ti nejlepší válečníci co kdy měl. „Ty svíce nesmí zhasnout“ nabádal je, zatímco tvořil křídový kruh. Na nebi se leskly jasné hvězdy a byl vidět blížící se úsvit. Za chvíli zaútočí císařovy  muži a díky němu se nestřetnou s téměř žádným odporem.

Na nádvoří zavanula magie a z namodralého portálu vystoupili dvě osoby, černá a bílá. Jestřáb a Aulin.

Stařec pochopil vše jediným pohledem. „Jestřábe, ten pentagram!“

Šaman vrhl  rudé blesky, hůl starého čaroděje se rozzářila, když vytvořila bílí štít kolem něj. Jestřáb skočil vstříc válečníkům a vrhl zakletí IRIS, které se ale neškodně roztříštilo. Jestřáb vykryl ráno, nechal čepel tulvaru sjet k záštitě a vymrštil ruce vzhůru. Odblokoval sek dalšího. Noc zasvištěla a z čepelí odlétli jiskry, zavoněl přehřátý kov. Noc se míhala jak jehla v ruce švadlenky Amálky a blokovala očarované čepele válečníků z pouště. Tulvar prošel obranou vyčerpaného mága a zaskřípala o kroužkovou zbroj, vzápětí zasáhla Noc tulvar těsně nad jílcem a ten praskl. Další čepel se mihla a nádvoří zkropila rudá krev tekoucí čaroději z nohy. Ten se zatočil v piruetě a uvolnil se. Spatřil hořící svíce a pak si všiml, jak se mu ovíjí mlha kolem nohou. Ale zdálo se, že jeho magie účinek mlhy spolehlivě odráží. Znovu pohlédl na svíce. Válečník bez tulvaru vytáhl zkřivenou dýku.

Aulin se kryl před Vzduchovou pěstí a vzápětí odpověděl Ursiným ohněm. Šaman zařval bolestí a překvapením, když kámen kolem něj vzplanul. Ale i on poroučel živlům a kámen téměř okamžitě oheň ztlumil.

I ta chvíle stačila starci aby se vrhl dopředu a zasáhl planoucí holí šamana do hrudi. Ten se zapotácel a vzápětí se stařík kryl před jeho dýkou. Uskočil a to šaman potřeboval. Mávl rukou, Aulin se podvědomě kryl Anti-polem, ale v záři hvězd se zableskla vržená dýka a stařec padl na kolena, krátkou čepel v břiše. Jeho plášť se zabarvil rudou, která se připojila k šarlatu z minulého boje. Ketula horečně dokončoval transportní zaklínadlo.

Jestřáb švihl rukou a seslal proud ledu. Zhasla první svíce a pak tři další. Mezi sebou a válečníky vytvořil iluzi kamenné zdi a využil jejich zpomalení k uhašení poslední svíce. Mlha zmizela. Katana vyletěla čaroději z ruky a zabořila se prvnímu z válečníků do hrudi. Náraz šermíře odmrštil o metr do zadu a čepel, proletivši jeho tělem zaskřípala o kámen. Sevřel ruku v pěst a hlava válečníka bez tulvaru explodovala. Úlomky kostí smíchané s krví a mozkem vylétli do vzduchu. Čaroděj se podvalil pod čepelí posledního válečníka a Noc mu skočila sama do ruky. Čepele se střetli, jiskry létali od magických čepelí které se míhali děsivou rychlostí. Pak mág ustoupil.

„Tvůj pán je pryč“ řekl chladně. „Odejdi, nemusíme se bít.“

 Válečník z pouště si otřel zpocenou, vyčerpanou tvář. Uklonil se a zamířil k bráně. Jestřáb přešel k zhroucenému starci.

„Auline“ zvolal a obrátil čaroděje na záda.

Stařec byl mrtev.

Na kopci nad městem stál muž v černém plášti a sledoval špinavé, stísněné město, které se probouzelo do nového dne nového pořádku. Vnitřním zrakem téměř viděl Císařovy muže kráčející ulicemi města. Tařka slyšel Ketulu mluvícího o děsivém boji s démony a o tom, jak císařská vojska zachránila město.

Šedé oči, skryté kapucí se leskli a mužova tvář byla bledá, vyčerpaná a bez výrazu. Tisíce mrtvých, to bylo to, co přinesla tato noc. Brzy se městem rozlehne pláč truchlících a vzplanou pohřební hranice. A opět zavládne mír. Mužovy oči byli přitáhnuty mrakem prachu a jeho úzké rty se roztáhli v posměšném úsměvu.

Válečný král nezaváhal. Císař v Tollu má tak tisíc chlapů a Válečný král si jich táhne desetkrát tolik. Bude bitva a možná i válka. To ale čaroděje nezajímalo. Malicherné spory vladařů se jej nedotýkaly. Dokud bude na světě temná magie ohrožující lidi, bude tu i on, aby se jí postavil. Ten, kterému říkaly Jestřáb – Temný Poutník.