Dům

Stojím na balkóně neuvěřitelně vysokýho domu, zdaleka ne v nejvyšším patře, ale jsem vysoko nad střechama všech okolních staveb a jen tak se dívám. Nádhera. Na obzoru za chvíli zapadne pomerančový Slunce a ve všech oknech všech domů až k horizontu je vidět jejich vlastní, osobitej život a mám je jako na dlani. Jenom vztáhnout ruku, tak je všechno blízko. Siluety roztomile propletenejch ulic a uliček mě naplňujou úžasem nad krásou města. Od narození žiju v blaženým bytě tohohle pohodovýho patra monstrózního domu. A tenhle pohled mě vždycky znova a znova fascinuje. Mám přehled, nadhled a jasno ve věcech. Vím, že můj oblíbenej autobus, o kterým vím jenom, že má žlutou střechu, přijede za dvě minuty támhle od tý zelený střechy, co je na ní hrozně zvláštní anténa a bude se ploužit bulvárem, kterej lemuje (neuvěřitelný) množství dost nudně šedejch střech. Některý lidi nemaj prostě vkus. Já to počítal. Devětatřicet šedejch střech v řadě za sebou, to je estetickej zločin. Ale dost úvah, někdo zvoní. Tak aspoň v chůzi dopiju kafe. Kafe piju rád sám. Rum ne. U dveří mi bleskne hlavou myšlenka - doufám, že to jsou Oni. Už dva dny se tu neobjevili, snad se v jejich patře nepřihodilo něco nemilýho... Jo, přání je otcem myšlenky. Jsou to Oni, ale fakt se dneska tvářej nějak divně. Za tu spoustu let, co jsme přátelé, se máme navzájem dost přečtený. Ale něco se děje, když mám jít okamžitě s nima. (Dneska je mi dost líno a nějak nemám náladu řešit zvlášť výrazný problémy, tak se to doufám odbyde rychle. Ale zase pro přátele...? Proč ne ?). Jenom proč pořád mlčej? Jdeme po dlouhejch chodbách, po jejich měkkejch kobercích, a Oni neřeknou ani slovo. Nastupujeme do výtahu a já se snažím zjistit, co se stalo, jenže slyším jenom zastíranej neklid ve slovech "Nic, co by se mělo stát...?" a jedeme tím výtahem. Ale moment, to je zvláštní , proč jedeme dolů, vždyť Oni bydlej o několik pater nade mnou? Přestávám tomu rozumět a jedna za druhou se vtíraj otázky. Nepříjemná záležitost. A jedeme dlouho, takhle zatraceně nízko jsem ještě nebyl. Výtah tiše a měkce zpomaluje, zastavuje, ozve se jemný, velmi jemný cinknutí a dveře se otvírají. Co to znamená ? Ten nápis "Přízemí", vyvedenej v ocelově modrošedý barvě se mi zrovna moc nezamlouvá, ale asi už mi brzy vysvětlej, o co tu jde. Jdeme k nějakejm dveřím, Oni je odemknou a gestem mě (jako vždycky) vyzývají, abych vstoupil jako první. Udělám krok a zaráží mě podivnej, neznámej hluk. Otočím se, ale vidím jen zabouchnutý dveře a slyším dvojí cvaknutí zámku. Začíná mi to docházet, ale nemůžu se zbavit otázky Proč ?, vždyť to nejde jen tak, bez soudu...? Otázka dokonce potlačuje i pocit křivdy, je to dost silný na můj vkus a mám trochu strach. Ale ty otázky ... A tohle všechno kolem, to přece není ulice, kterou znám ! Kde jsou moje zelený a (čert je vem) šedý střechy, kde je můj balkón a hrnek neumytej od kafe, proč jsou okna domů při pohledu zezdola mrtvý a neosobní, proč támhleti dva špinaví chlapi bijou toho třetího, proč to tu páchne, kudy mám jít Někam ? Kde je moje pomerančový Slunce, proč se dusím zvířeným prachem, proč se tak rychle stmívá, proč nevidím do oken horních pater, dokonce ani do těch nižších, proč nikoho neznám a nikdo nezná mě, proč ti dva ubili třetího a divně se na mě dívaj, proč je to navždycky a proč u povalenejch popelnic leží ten mrtvej kocour ...?

---