Mezilidskej karneval na stříbrným podnose

Mezilidskej karneval na stříbrným podnose

Pamatujete si takovou bláznivou ženskou, co se jí říká podle nápisu na žvejkačkách? Ne? Tak přesně to je Winter. Winter od slova Winterfresh. Denně tři balíčky. To je nadlidskej výkon. Zvlášť když ty umělý sladidla jsou prý zdraví nebezpečný. To je ale Winter občas taky.

Toho dne napsala pár docela slušných esemesek Marku Tomášovi a když ani na tu třetí neodpověděl, usoudila, že se bez jeho uměleckýho jména a krásnýho úsměvu obejde a odebrala se ke Kolářům. Tak mají ty nejhnusnější brambůrky široko daleko. Česnekový na přepáleným tuku. K pivu to nejlepší. Winter sice pivo nerada, ale ony se ty brambůrky s trouchou sebezapření dají jíst i ke griotce.

U Kolářů už standartně sedí Vlastík. A pokud ho od tud neodnesou, bude tam sedět navěky.

S Vlastíkem teda Winter rozhodně mluvit nechtěla. Věděla, že by jí zase dohazoval Bagra a s tím v poslední době nebyla za dobře. Stalo se to zhruba po té, co Bagr zjistil, že Winter lže, krade, je drzá a  dělá si zásadně jenom co chce a kdy chce. A když už dělá to, co chce někdo jinej, tak ten někdo jinej dost často nebejvá Bagr.

Winter si sedla do rohu úplně sama. Žena, která v hospodě sedí sama, prý buď čeká na někoho a nebo na kohokoliv. Ona čekala na oba dva. Záleželo už jenom, kdo příjde dřív. Nakonec to vyhrál Fridex, Songohan a Shorty. To nebyl ani někdo, ani kdokoliv.

Všichni tři řvali, že je jim zima.

„ Já už mám spočítaný, že po čtyřech pivech ti není zima. Ale není ti ani teplo.“ Řekl Fridex.

„ Po šesti pivech ti už teplo je.“ Doplnil jeho poznatky Songohan.

„ No a po vosmi je ti to jedno.“ Uzavřel Shorty, ten nejzkušenější.

„ Vám je snad všechno úplně jedno!!“

K takovému závěru dospěla nad ránem paní Goldmannová, Songohanova makta, když se jí syn vrátil od Kolářů a vypadal, že je mu to jedno. Taky jí hned po pravdě řekl, že mu samozřejmě nic jedno není a že ho to mrzí. Mrzelo ho spousta věcí, ale pozdní příchod domů v tom rozhodně nebyl.

Paní Goldmannová si to nejlepší nechala na ráno. Potom rozpoutala lítou přednášku o tom, jak je tahle generace zkažená a touží jenom po požitcích. Songohan s tím souhlasil, snažil se jí ale oponovat, protože to se prostě rodičům dělá.

Intermezzo:

„ Tobě je to jedno?“

To zajímalo Lauru Zámečníkovou, když oznámila Vlčkovi, že se s ním už zase chce na věky rozejít.

„ Ale jistě, že mi to jedno není.“ Prohlásil, otočil se na druhý bok a spal dál.

Winter si v autobuse lehla na všech pět zadních sedadel tak, aby viděla jenom ubíhající mraky za oknem. Cítila se dokonale, protože jí bylo všechno docela jedno. Čím víc toho řešíte, tím víc je to na houby. Jenže lidi maj ve zvyku pořád řešit. Lidi si přidělávají kupu naprosto zbytečných problémů. Lidi by prostě měli víc jezdit autobusem a koukat na mraky. A v podobných úvahách jí uběhla celá cesta i všechny ty mraky.

Vlček seděl jako vždycky před domem na schodech  a kouřil. Ve volné ruce držel mobil a datloval do něj zprávičky pro Lauru. Ne, nebylo mu to jedno.

Pozdravila ho. Odpověděl, odeslal prosbu, aby to s ním Laura zkusila ještě jednou, ještě po stotřinácté, a zapadl za Winter. 

„ Neponižuješ se před ní trochu?“ zaútočila, když jí  nabídl kafe a pražený mandle.

„ To je láska, tomu ty nerozumíš.“ Odbyl ji, protože byl přesvědčen, že Winter něco takovýho nikdy nezažila a že je to ta poslední osoba na zemi, která má právo slovo „láska“ byť jen vyslovit.

„ Jsi do ní zamilovanej?“

„ Ne.“ Říkal to trochu po pravdě a taky tak trochu z hrdinství, protože tušil, že v opačném případě by se mu vysmála.

„ Tak to je mi tě líto.“ Řekla kupodivu.

„ No to teda sorry, ale ty jseš ta poslední osoba na zemi, která má právo moralizovat o lásce!“ Vlčka to fakt vytočilo, protože ON přece trpěl, ON veděl, co je to milovat, ON měl zkušennosti, vážení!!!

„ No ale mně je líto i sebe...“  na to Winter a to bylo ještě víc kupodivu.

„ To  by taky mělo. Dyť se na sebe podívej!“

„ Jak to myslíš?“

„ Prostě se na sebe podívej.“

„ Já už jiná nebudu. No a  ty asi taky ne.“

„ Ty možná jo, ale já už ne.“

„ Blbost, oba můžem bejt úplně jiní, kdyby nám to ale nebylo jedno.“

„ Já nechci, abys byla jiná.“

„ A já nechci, aby ses měnil ty. Nesnáším tě přesně takovýho, jakej jsi.“

Oba se nad tou větou pousmáli.

„ Jeden známej mi říkal, že jsme si souzený.“ Řekl Vlček po delší pauze, ve které přemýšlel jestli už mu Laura odepsala a co mu asi tak mohla odepsat.

„ Jako ty a ten známej?“ zeptala se Winter nesmyslně, což si taky hned uvědomila, ale ta věta byla bohužel rychlejší, než racionální myšlenky. Tyhle blbý věty se vůbec pohybujou nadsvětelnou rychlostí, a to dokonce i ve tmě.

„ Ne, jako já a ty že jsme si souzený.“ Opravil ji Vlček a bojoval s nepříjemným pocitem, že si z něho zase někdo dělá srandu.

„ To je snad blbost, ne?“ odbyla ho Winter. Striktně nevěřila na to, že si je někdo s někým souzenej, ale jestli si ona s někým souzená je, tak by to klidně mohl být Vlček.

„ A proč? Já to myslím jako tak, že se pořád potkáváme. Dokonce i když nechcem.“

„ Ty nechceš?“

„ Já bych moh být úplně v klidu a spokojenej s Laurou...mohl bych mít lásku...“

„ A proč teda nejseš?“ Winter si sbalila svoje věci do tašky pro případ, že by měla zase rychle vypadnout.

„ Protože....“ Vlček netušil, jak by tohle vysvětlil. Prostě není s Laurou, protože...Ale co?

„ Vole.“ Řekla mu Winter po chvíli.

Laura Zámečníková se procházela po Slavkově s vědomím, že už nemá Vlčka. Rozešla se s ním, je tím pádem docela sama a to teda dost hnusně bolí. Pomalu se stmívalo a když se tady před týdnem procházeli spolu tak to bylo táák strašně romantický. Jen kdyby Vlček pořád nemlel o tý svý revoluci. Nakonec ho kopla do holeně, vynadala mu do idiotů a v slzách utekla. Něco tak krásnýho už dlouho nezažije, protože je sama sama SAMA!!!!!

Rozhodla se mu zavolat a říct, že už ji to přešlo, že si všechno rozmyslela a že chce, aby tam teď byl s ní a žvanil ty kokotiny  o revoluci, zkrátka aby tam ale byl.

..... „ Ne, nechci o tebe přijít, zlato. Miluju tě. Krásné sny, moje princezno. Stýská se mi.“

Pak chvilka ticha.

„ Nevadí ti, že jsem to vzal?“ zeptal se Vlček, když byl s litanií hotov a hodil mobil do polštářů.

„ Mně je to úplně jedno.“ Odpověděla mu Winter a s hrůzou shledávala, že mluví pravdu.

Vlastík seděl tam, jako vždycky. Spolu s ním ještě Fridex, Songohan a Shorty.  Snažili se ze všech sil Vlastíka ignorovat, ale bylo to nemožné.

„ Já věřím na paranormální věci. Vy ne? No mně se třeba stalo...“

„ Ty sám jseš úplně paranormální, ty paravořechu.“ Shorty se na něj při té větě ani nepodíval. Nepovažoval za nutné se tak vysilovat kvůli někomu, jako je Vlastík.

„ Tos mně teda teď ale urazil, pičo! A to myslím vážně!“ Vlastíka to rozvzteklilo, jelikož jednak nevěděl, co je to paravořech a jednak ho to slovo uráželo.

„ Ty se s náma kvůli tomu nebudeš bavit? No budem moc rádi.“ Řekl mu ještě Songohan a to už bylo na Vlastíka příliš.

„ Pakunde!“ na to Vlastík.

„ Plyšozmrde.“ Na to Shorty.

Pak ucítil něco jako Vlastíkovy snahy rozbít mu držku. Pobavilo ho to.  Přistoupil na hru a vrazil mu přátelskou facku. Druhou pak Vlastík utržil o zeď.

„ Tak to by stačilo!“ umravnil je pingl, když pochopil, že s Vlastíkem je zle. V tu chvíli už se ale do rvačky zapletl každý, kdo ještě mohl ležet na podlaze bez držení. Shorty se zastihl, jak háže krígl po nějaké koroptvi. Vždycky byl přesvědčen, že holky zásadně neřeže. Tahle si ale začala a tak jí to patří. Elegantně kríglu uhnula, takže ten mohl za jejími zády se stejnou elegancí sundat Vlastíka. Chudák kluk...

Pingl přemýšlel, jestli nemá zavolat městským, aby tady tu zábavu přijeli zkazit. Koneckonců, jsou za to placení. Pak ale usoudil, že to nějak vykristalizuje a navíc ho to bavilo mnohem víc, než fotbal v televizi. Ve svých úvahách se nespletl. Za nějakou chvíli už zůstali jenom Shorty, Songohan a Fridex s natrženýma držkama a kusy židlí na obranu. Hrdinové hospodské války.

Zatoužili po víně, ženách a zpěvu. Nejdřív by ale bylo vhodné změnit lokál.

Laura Zámečníková naskočila do posledního autobusu, který ji byl schopen odvézt k Vlčkovi.

Bylo jí po něm smutno. Bylo jí vůbec tak nějak globálně smutno. Cítila se emočně zmatená. To je takovej termín, co se používá, aby to vypadalo, že jste na tom mnohem hůř, než ve skutečnosti jste. Neříkáte ho většinou těm ostatním, ale sami sobě. Někdo emočně zmatenej se cítí mnohem důležitěji, než kdyby si přiznal, že má obyčejnou blbou náladu. Laura Zámečníková byla emočně zmatená a basta!

Přijela přesně ve tři patnáct ráno a to byla chyba, jelikož její zvonění uniklo všem včetně hlídacího dědy. Tedy všem s jednou jedinou výjimkou - Winter. Smilovala se nad neznámým návštěvníkem a otevřela.....

Letní rána vypadají všechna docela stejně. Nikoho to ale s nima ještě nepřestalo bavit, protože takové letní ráno, to je ta pravá romantika. Ozve se šumění ve větvích, ptáci, popeláři, a Vlastík vstává na lavičce před hospodou U Kolářů. Protře si to oko, co zrovna nemá nateklý a počká do otvíračky. Toho dne měl oči nateklý obě a bolelo ho rameno, do kterýho ho strefil krígl. Nepamatoval si, jak se mu to stalo a tak mohl v tom nádherném letním ránu zase milovat celej svět včetně Shortyho, Fridexe a Songohana, protože byl zamilovanej do slečny ve znamení Panny a večer s ní měl rande.Teď jen přijít na to, kterej večer....

Shorty se na sebe ráno omylem podíval do zrcadla. Vypadal strašně. Mohl se klidně jít vytahovat před koroptve se svýma ránama z boje. Ty budou zírat, co je za drsňáka. Když ale umyl zaschlou krev, zjistil, že z velké části byla cizí a že mu vlastně není nic, co by těm koroptvím stálo za povšimnutí. Možná by ho to bývalo znechutilo, kdyby mu ale nebylo všechno jedno.

Za nějakou chvilku se stavil Fridex se Songohanem, aby jim to mohlo být jedno společně.

„ Shorty!!! Shorty!!! Otevři, krucinál! Neviděls za poslední dva dny Fridexe?“

 Džejny stála pod Shortyho okny a snažila se přeřvat výbuchy v Gétéáčkách.

„ Jo, viděl. Naposledy včera. Byl s nějakou suprovou havají!“ zařval Shorty.

„ Debile!“ zařval Fridex a šel Džejny vysvětlit, že to s tou havají není  vůbec pravda.

„ Kluci, už jste slyšeli, že U Kolářů se včera něco semlelo?“ zeptala se, když byla konečně pozvána nahoru.

„ No neke! Ta vo tom nic nevíme.“ Podivil se Shorty upřímně.

„ Tentokrát to ale není sranda. Prý tam umřela nějaká holka.“

Shortymu, Songohanovi a Fridexovi ve stejnou chvíli zatuhly úsměvy.

Shorty si představil tu punkerku, co po něm tak elegantně házela popelníky a uhýbala kríglům, jako by v tom měla každodení trénink. Pokud věděl, tak ona byla to jediný, co se včera U Kolářů dalo označit jako holka....

Winter si chladila spodní čelist. Až zmodrá, tak jí to bude ladit s tričkem.

Vlček chodil nervózně po domě a snažil se dovolat svojí něžné princezně, která se s pláčem vypařila někam do tmy hned po té, co levým hákem sundala Winter. Odjela prvním ranním spojem a Vlčkovi to nebrala. Bude ho trápit tak do oběda a pak ho strašně seřve, kteréna.

Vlček byl emočně zmatený.

„ Jo, to je vona.“ Řekl Shorty, když uslyšel popis mrtvé.  Všem třem to najednou nebylo ani trochu jedno.

„ No...já tu holku sice neznal, ale stejně je to strašný. Porveš se s někým v hospodě a kvůli tobě úplně zbytečně umře člověk...“ uvažoval Songohan.

„ Dyť to vlastně bylo vyloženě kvůkli nám. Dybysme se na toho pičuse Vlastu normálně vyjebali, tak se to nestalo.“ Fridex měl popelavou barvu.

„ Od někud odešla, řekla, že se staví na jedno a už se nikdy nevrátí! To je tak děsně nelogický!!!“  ozval se zase Songohan.

Bylo jim jednoduše divně. Mysleli na holku, co měla nějaký svoje sny a která si nejspíš plánovala, co bude dělat dneska večer. Mysleli na ty lidi, kterým řekla, že jde jenom na jedno, nebo kterým řekla jakoukoliv jinou pičovinu, se kterejma ale ještě včera touhle dobou mluvila a byla živá. Úplně samozřejmě živá. A nikoho ani nenapadlo, že když jí říká –zdar- tak že je to naposled. Nikdo si jí pořádně nevážil. Proč taky? Liskej život se jim zdál mnohem křehčí, než když šli spát. Smrti se vždycky smáli, ale to jim nestála za zády.....

Vlček skočil po mobilu tak divoce, že na sebe málem strhnul ubrus. Nevěřil, že by mu po takové scéně byla ochotna ještě zavolat. A měl pravu.

„ Cože?!?! Si děláš humor!!!“  slyšela ho Winter šeptat do mobilu.

„ Kdy? Kde?  Jak?“  ptal se a nezdálo se, že by šlo o obyčejnou mileneckou hádku.

„ Říká ti něco jméno Klára Sedmerová?“ zeptal se, když domluvil. Myslel na to, jak dávno to je, co jí psal básničky.

„ Jo. To je ta punkačka, co u matury nevěděla, kdo napsal Shakespeara.“ Ušklíbla se Winter. Kdyby to neviděla na vlastní oči, asi by tomu něvěřila.

„ Ona je mrtvá.“ Zpražil ji Vlček.

„ Adokurvy.......“

K polednímu začalo slunko doopravdy pálit, ale to už Vlastík seděl U Kolářů a tak mu to bylo jedno.

Vlčkovi neustále vyzváněl telefon. Na jeho druhém konci byla emočně zmatená Laura. V kontextu toho, co se stalo v noci, mu to ale bylo dokonale jedno.

Winter stála na zastávce i s tou fialovou modřinou od sokyně. Navíc měla každou botu jinou.

Lidi po očku pokukovali a mysleli si něco o bláznivé ženské. Ale není to nakonec jedno?

Songohan se Shortym zašli na jedno a pozvali i Vlastíka, co seděl tam, jako vždycky. O něčem mluvil. O čem? To jim bylo jedno.

Fridex a Džejny se šli projít. Džejny byla celou dobu potichu a Fridex taky nedělal ty svoje obvyklý fóry. Zdálo se jim, že je to takový divný poledne. Že slunko divně svítí a  ty mraky taky nejsou normální. Vždycky řešili, co kterej připomíná, ale dneska to bylo jedno.

Všechno je totiž úplně jedno, dokud nejde o život.....

A ještě něco:

Elektřinu ve vzduchu už bylo téměř slyšet. Každou vteřinou se musel spustit déšť.  Tak na co ještě čekal? Winter a Vlček seděli u okna s ozdobnou mříží. Těsně vedle sebe. Propast několika galaxií oddělovala jejich světy. Winter se chtěla zahledět nepřítomně z okna, ale její oči se střetly s kočičíma. Seděla tam. Rezavá a modrooká. Tak smutně modrooká, jako kočky nikdy nebývají. Dívala se skrz mříže a byla to jenom vteřina.

„ Vlčku, podívej!“

„ Co je? Myslíš ta kočka?“

Zviřátko zmizelo. Nečekaně a elegantně....

„ To nebyla kočka.“ Winter mluvila potichu, aby nevyplašila cosi zvláštního ve vzduchu, co po ní zůstalo.

„ To byla duše.“ Zašeptala.

Pak se spustil déšť...............................