Fata morgana

Carpe Diem

Pero mi těžkne v ruce

vztekem na okovy rýmů

bořící hráze veršů, slok

a nesmyslné nutnosti

hledání zvukově podobných slov.

Která bych jinak nepoužil.

Slova.

Počet slov.

Rozhodují o životě. O smrti.

O štěstí. O lásce.

Anebo právě naopak.

Nikdy jich není málo

ani moc.

Jak kdy.

Bořím se do sebe. Z nedostatku slov.

 Zvláštní nemoc.

Zemřel na nedostatek slov.

Vynahradili mu to neúměrně dlouhou

smuteční řečí.

Carpe diem!

Hezká báseň

Cítím se divně.

Tohle by měla být hezká báseň!

To já neumím.

Snažit se popsat nepopsatelné

pozbývá smyslu.

Jako celý ten iracionální vztah

ktrý nikde začíná a nikde končí.

A nikdy.

Jak potom mohl vzniknout tento text?

On sám je důkazem

že někde něco začalo

Není to dobře?

V ohradě

Odpoledne v hradbách

v ghettu

duševním.

Okovy spoután

Strážní věže

roste jejich počet

a po cestě déšť mi bije do tváře

aby se vzápětí utišil

do bezútěšné neutěšenosti.

Slavné vítězství?

Hořká prohra?

šedivá remíza

pat

v další partii

jež zůstala nedohraná

nemám jak táhnout

Možná vítr sfoukne šachovnici

a přivane kostkovaný papír

na piškvorky

v kterých mají k sobě oba znaky

neagresivně blízko

a proplétají se.

Vídeň

Tok končetin

hlav zmrzlin hradeb

zámků katedrál

secesních domů

Dunaje

smíchu

hořkosti

nočekávaných událostí

úsměvných a tragických zároveň

autobusů

hudby

hudby

hudby

řízků, vídeňských

a na to vše shlížící

rozžhavené slunce

zvlhčující trička a tváře

Nerozmrazující studené netečné

ale pokrývající je dalším nánosem

událostí

Břemeno

Pohled

nenapodobitelný

jednou usměvavý, okouzlující otevřený

jindy dusící, hasící plamínky života

ale vždy v pohybu.

I pohled, který pálí, bolí, trhá

škrábe, rdousí, topí, zamyká celu

i pohled, který ustřihne křídla

je lepší, než ten tvůj.

Prázdný a vysávající

vše živé, teplé a jasné.

V tvých očích je příliš hluboko

a chladno a daleko

a hluboko.

Tak

že dívat se do nich je nebezpečné

a mimo ně také.

Bolí mě být s tebou

bolí mě být bez tebe.

Tvá existence je pro mě přítěž

de facto

ale život bez přítěže by uletěl do oblak

Překonán

Překonán jsem silou

zlatavých pramenů vlasů

zvláštně staromilně

a konzervativně

sčesaných.

Překonán jsem silou

upřímného úsměvu

který jsem tak dlouho nepoznal

ač duše ta je stále

mně téměř neznámá.

Vzplanutí citů barvy zlata

překonávají sílu

dávného přátelství.

Duši mi přesto

zakrývá deka

neprůsvitná

brání ve výhledu

a bojí se budoucnosti

vyjma těch zlatých vlasů.

Řeka

Putujíce po vodě

lodě rozráží vlny a vlnky

a jsou rozráženy kameny

jeden ze způsobů pohybu

po Zemi.

O tom jsem však nechtěl psát

chtěl jsem psát

o marném boji

o marné naději

která, než se mohla zrodit

probořila několikaletou hráz

oranžová princezna

sedíc na břehu řeky 

svými gesty a úsměvy proniká

mým štítem skepse.

Osud

Nikdy jsem nevěřil v osud

osud a Bůh jedno jsou

cestu života

si budujeme sami

jako domácí kutilové

proto občas něco chybí

škoda že neexistuje

plán k sestavení života

že chybí náhradní díly

30.6.

Končí školní rok

končí část života

ostří prázdnin

přeťalo lano

společného přátelství.

Bouřka

Sedím v bouřce

na zápraží dřevěné chatky

staré a rozpadající se

bez přátel, králů i princezen

bez naděje.

Všechno prostupuje

nekonečně obsáhlá

ostravská kultura.

Mozek zatemněn

uzavřen v lepenkové krabici

v srdci prázdno

a plno zároveň.

Chci chránit své prázdno

pro tu, jež ho zaplní.

Není čas na bezpředmětná

neovladatelná vzplanutí

ne nepodobná bleskům

které křižují

fantasticky černou oblohu.

Confiteor a la JSM

Zpovídám se

z těch hříchů

které jsem učinil

i z těch

jež učiním.

Prosím tě

Bože

ač nevěřím v tebe

přijmi mou víru v člověka

v morálku

v svědomí

v úctu

ve skepsi

v humor

v nicotu

přijmi ji jako vlatní

neb není o nic hlubší

víra tvých oveček slepých

V prachu života

Na počátku oheň

a spousta písniček

letmé dotyky

letmé pohledy

čas plynul

minuty hodiny

letmost zmizela

ve tmě je cítit touha

láska něha srozumění

soulad harmonie

a strach

u brány která otevřena bude

nerozhodně přešlapuji

do zavírající se

vrhl jsem se

naše ruce se propletly

a byly tak krutě a krutě

a necitelně rozetnuty

poprvé

a navždy

Svět

Zkažený a prožraný

zasraně nepřátelský svět

všude okolo

není úniku

není spásy

krize

krize

přerůstá v depresi

zničil jsem sám sebe

Těžce

Těžce

vznikají tyto řádky

jako by básník

překvapen životem

přišel o své žezlo

o svou korunu a prsten

O slova jež vyjadřují

jeho nejniternější podstatu

tolik nevyřčeného

tolik vyřčeného

dají se city dělit?

možná jsem našel to

oč jsem vždy usiloval

má prázdnota má být zaplňena

do pár týdnů

opět

znovu

zas mi čas háže klacky pod nohy

jedno štěstí mi už ujelo

Podcenil jsem..

Podcenil jsem sílu

zvonivého smíchu

čisté řeči

půvabné dětskosti

a dospělosti zároveň

Šidítka moderní komunikace

rozdírají mé rány

konec nemůže dopadnout

jinak než nijak.

Tak to je

a asi má být

Má cesta vede

zpět do úlu

hučícího

asfaltového a betonového

plného prachu a kouře

a uprostřed toho všeho

princezny a zlatovlásky

a zmijovité šelmy

jejichž spárům unikáme

Deja vu

Čtyřikrát opakované deja vu

Čtyřikrát opakované deja vu

Čtyřikrát opakované deja vu

Čtyřikrát opakované deja vu

sám

bez přátel

pohádek

uprostřed ospalého lázeňského městečka

plného ztichlé a ubíjející letargie

melancholie

zloby, strachu, děsu

svírajícího žaludek

výjimečně opuštěn

a přitom půný pocitu sounáležitosti

který nedokáže překlenout vzdálenosti

tak hrozivě velké

bez perspektivy

a naděje.

Snad

Snad se Bůh dívat nemůže

na ztroskotance jako jsem já

snad sesílá na mě ty neutuchající

provázky deště

spouštějícího se ze světlešedivě

zářícího

zataženého

nebe!

Ostře vystupující topol (snad)

vypadá jako pán oblohy

blahosklonně se uklánějící

a nastavující své listy

životodárnému přívalu vody

Nastavuji své listy

rozbouřenému přívalu života

snad mě zachrání

nebo zničí

To už není podstatné

Amen

Poděbrady

Shlížím

na pomník doby

dávno již minulé

naplňuje mě

zvláštním pocitem

obdivu a strachu

svou temností

šedostí

kovovostí a betonovostí

rozlehlostí

hlukem a nekonečnným

rotováním

připomíná úl

plný znetvořených obrovských včel

které nejsou právě doma

ale otiskly tomu místu

skličující a srdcedrásající

ráz

dva

tři jezy a plavební komora

plná upocených a osmahlých

lodníků. Poděbrady.