NETYPICKY NA AUTOSALONU

Jednoho dne jsem při chůzi po chodníku narazil do něčeho, co připomínalo ceduli. Když se mi vše v hlavě ustálilo, mou pozornost upoutal nápis na ní. Po přečtení, že nedaleko odtud je autosalon, jsem si to namířil tím směrem. Cestou tam na mě dost lidí užasle hledělo a někteří se dokonce ke mně přidávali.

  Došel jsem ke vchodu autosalonu, ve kterém jsem se ale zarazil. Došlo mi, že mám na sobě naraženu onu ceduli. Muž, který prodával lístky, vytřeštil oči, přičemž to vypadalo, jako by se mu při zívaní zasekla ústa.

„Dobrý den. Já jdu na ten autosalon,“ znělo mé vysvětlování.

„Co ta cedule?“ zeptal se.

„Za ní doufám nebudu muset platit. Ta je na mně náhodně.“

„Okamžitě si ji sundejte!“ rozkřikl se a vyběhl z pokladny ven. Udělal jsem dva kroky dopředu a muž vzápětí do cedule narazil. Přitom jsem ztratil rovnováhu a po několika kotrmelcích cedule ze mne spadla. Ten, co do mě vrazil,  seděl zaražen v pootevřeném úložním prostoru auta a na sobě měl ceduli. Raději jsem přestal dělat stojku na zadních sedačkách vozu a vzdálil se co nejdále.

  Mou pozornost poté upoutalo auto, které mělo otevřené dveře. A tak jsem do něho nasedl. Palubní deska vyhlížela přímo skvostně a bylo mi hned jasné, že srovnávat ji s palubní deskou mého auta nelze, protože na té mé zelo několik děr. Po chvíli jsem zjistil, že se dá pohybovat se sedačkou. To mě začalo bavit. Ale začalo platit, že všeho moc škodí. Páčka, kterou se posouvání sedačky ovládalo, se nějak zasekla. Při pokusu o její uvolnění se sedačka prudce posunula dopředu. Úderem do prostředku volantu se vymrštil airbag. Následný prudký pohyb sedačky, při kterém se její zadní část položila, mě katapultoval do zadní části vozidla. O chvíli později jsem po čtyřech otřesen vylezl zadními dveřmi ven. Volant, který jsem držel v ruce, dával tušit, že není něco v pořádku. Nějaký kluk na mě překvapeně hleděl.

„Líbí se ti ten volant, viď. Tak si ho vem,“ řekl jsem a dal mu jej do rukou. Zkoprněle se však na mě díval dál.

   Za chvíli jsem došel k dalšímu automobilu. Po usednutí do něho mi neuniklo, že je zvednutá kapota od motoru. To mě hodně znervóznilo. Rád totiž vidím před sebe. A tak jsme ji sklopil. Přitom se ozval výkřik a mému zraku neuniklo, že zpod kapoty čouhají dvě nohy. Po otevření kapoty jsem spatřil, jak nějaký muž jel polovinou těla zaražen v motoru a vypadá to, že si ho důkladně prohlíží zblízka. Nechtělo se mi ho rušit a tak jsem šel  pryč.

  Zaujalo mne velké červené auto, u kterého bylo dost lidí. Podařilo se mi do auta posadit, ačkoliv se to několika lidem vůbec nelíbilo.

„Člověče, kam se cpete!“ rozkřikl se muž, kterému jsem se posadil na klín.

„Já myslel, že je tu volno.“

„To jste myslel špatně. Hned ze mne slezte!“

Chtěl jsem vylézt, ale poté,  co se mé nohy vzpříčily v pootevřeném dveřním okénku, nešlo to. Sedící muž dost nadával a při dalších pohybech se opěradlo sedačky zvrátilo. V tom se rozkřičeli i ti, co seděli vzadu. Automobil při mých dalších pohybech přerušovaně troubil. Vzápětí jsem se ocitl v kolmé stojkové poloze a v rukou svíral pedál. Poté se ozvalo zapraskání a mé nohy roztrhly plátěnou sklápěcí střechu. Pokus o výskok děravou střechou nohama napřed ve stojkové poloze nebyl moc úspěšný. Sklápěcí střecha se pak úplně roztrhla a spadla dovnitř auta. Jako prvnímu se mi podařilo vylézt za neutuchajících nadávek ostatních ve voze. To už se kolem vozidla shromáždilo velké množství návštěvníků, mezi kterými byl i muž z pokladny. Za chvíli jsem prchal se zaraženou střechou na sobě před naštvanými lidmi, které náhle přestala zajímat vystavená auta.