Pírko A Lízátko

Bylo jednou jedno pírko a bydlelo v holubím křídle. Holub bydlel sám v okapu starého domu a jen spal, pil a jedl drobečky před obchodem pět pater pod jeho hnízdem. Pírko vedlo na jeho křídle spokojený život. Vidělo vše co se mihlo dole na špinavé ulici ve špinavém světě, ve dne oblohu se sluncem a mraky a v noci hvězdy tančící s měsícem. Mělo se dobře.

     Bylo jednou jedno lízátko. Bydlelo ve výkladní skříni obchodu s několika dalšími lízátky. Koukalo přes výlohu ven a snilo o tom velkém krásném světě venku. Představovalo si co vše tam může najít a kolik úžasných tvorů potkat. Mělo se dobře.

     Jednoho dne přišlo k obchodu dítě s mincí nalezenou na špinavém chodníku. Chvíli očima vybíralo, vešlo a koupilo si naše lízátko z výkladní skříně. „To je báječné,“myslelo si lízátko, „konečně se dostanu do toho úžasného světa!“ Dítě vyšlo ven a vsunulo lízátko do úst. Když zjistilo že chutná úplně jinak než vypadalo, zašklebilo se a odhodilo ho ke zdi domu.

     Lízátko leželo na špinavé zemi a vůbec nebylo šťastné. „Takhle mne pohodit před branami širého světa v jeho nejšpinavějším koutě.“myslelo si a rozhlíželo s okolo.

     Představovalo si, že za rohem špinavé ulice končí špinavý svět a začíná ten krásný, vysněný. Věřilo v to.

     Když se probudilo, spatřilo že vedle něj někdo leží. Pozdravilo a dalo se s cizincem do řeči. Zjistilo že je to naše pírko, vypadlé z holubího křídla. Mluvili a vyptávali se jeden druhého na jeho osud a povídali si příhody a snili spolu o tom, že až příjde noc uvidí spolu hvězdy tančit s měsícem. Měli se dobře.

     Jenže na noc se obloha zatáhla a mraky hrozily že každou chvíli spustí provazy deště.

Lízátko bylo zklamané, těšilo se na sametovou tmu a tanec hvězd s měsícem. Pírko mu vypravovalo jak nebe bez mraků vypadá.

     A potom mluvilo o špinavém světě a špinavých lidech v něm. Lízátko mu nevěřilo a bylo z toho smutné. Ono přece ví, že za rohem je ráj!

    Na zem dopadly první velké kapky deště. Pírko se odmlčelo a po chvíli vyznalo lízátku  lásku. A myslelo to vážně. Od první chvíle co se potkali ho vroucně milovalo. Lízátko sice mělo pár krátkých poměrů s ostatními lízátky ale teď si nevědělo rady. Mělo pírko také rádo ale připadalo mu, že k lízátku se hodí jen jiné lízátko, myslelo si že je ještě mladé a že chce prozkoumat onen čarovný vysněný svět támhle… A taky to pírku řeklo.

     Pírko mlčelo dlouho. Začalo pršet.

     „Ach, proč nejsem také lízátkem!“ zvolalo nakonec pírko unášené proudem dešťové vody a…