Stanice hlavní nádraží

Stojím a nevnímám nikoho kolem. Snad jen Tebe, když mě tu a tam obejmeš a políbíš. V životě jsem nebyla takhle zoufale bezmocná. S hrůzou v očích sleduji ručičky hodinek, co odkrajují vteřiny a minuty do odjezdu vlaku ve 20:23. Zůstaneš? Odjedeš? Vrátíš se? Bezradně chodím sem a tam, občas se zastavím a čekám na zázrak, možná na pokyn shůry…

Sedíš, vzhlížíš ke mně svýma důvěřivýma očima a možná čekáš na radu. Ruce mám položené na Tvých tvářích a se slzami v očích se na Tebe vyděšeně koukám.

„Byla bych hrozně ráda, kdybys zůstal, ale nemůžu Tě nutit…“ Je zbytečné to říkat, ale cítím, že něco říct musím. Jestli je zrovna tohle to pravé, věru netuším. Chceš mě vzít za slovo, ale červíček pochybnosti, strachu a nerozhodnosti odkládá tohle rozhodnutí na poslední zlomek vteřiny.

Před pár měsíci (je s podivem, že je to už skoro rok) jsme stáli na stejném místě a řešili stejný problém. Vlastně ne tak docela… Bylo to o pár metrů vedle a my jsme si nedokázali přiznat, jak hluboko pod kůží máme toho druhého.

Postáváme nedaleko pokladen a Ty mi náhle zmizíš z očí. Po chvíli Tě zahlédnu u jedné z nich a rozběhnu se za Tebou, ale po pár metrech se zastavím. Proč? Nevím. Možná, že kdybych to neudělala, koupil by sis lístek až na zítra. Těžko říct…

Naposledy mě obejmeš, hlesneš: „Miluju Tě“ a dalších pár slov, které nemám sílu vnímat. Zatmí se mi před očima. Než si uvědomím, co se seběhlo, v dálce před sebou vidím Tvůj třepotající se batoh, jak bereš schody po dvou, abys v poslední vteřině stihl vlak, co mi Tě odveze.

Propadám zoufalství, nohy mi najednou zdřevění a já jsem jak čerstvě narozené ptačí mládě, co vypadlo z rodného hnízda – bezbranná, ztracená, osamělá, na dně… Nejsem schopná uvažovat, jednám jako smyslů zbavená. Vytáhnu telefon, vytočím Tvoje číslo, jenže se nedovolám. Pobíhám dezorientovaně v hale a nemám daleko ke zhroucení. Mrknu na informační tabuli a běžím směrem na druhé nástupiště. Ani nevím, jestli mířím správným směrem. Nepřemýšlím, jen toužím po Tvém objetí, po Tvých slovech, po Tvé přítomnosti…

Na nástupišti není ani noha, vlaky postávají na jiných kolejích. Vytočím Tvé číslo ještě jednou a po chvíli uslyším Tvůj hlas. Jako naschvál nádražní rozhlas hlásí odjezdy dalších vlaků. Mluvím zmateně, opakuji tatáž slova a téměř nevnímám ta Tvoje. V pozadí je slyšet nadskakování vlaku, ve kterém sedíš. Sluchátko pak oněmí.