Sídlištní organizátor všeho možného i nemožného pan Bělásek jednoho sobotního dne organizoval DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ TĚLOCVIČNY. Mně to nedalo a v určenou dobu jsem naklusal před školu, ve které byla ona tělocvična. V tělocvičně bylo dost plno, ale panu Běláskovi můj příchod neunikl.

„Ha! Zdravím vás sportovče! Co to hrome máte na sobě!?“ zeptal se mě hned.

„No, když jsem chodil do školy, tak jsme na tělocvik nosili tyhle červené trenky a  bílé tričko,“ zněla má odpověď.

„Je vidět, že ten úbor toho dost pamatuje. Zařaďte se k ostatním!“ zavelel.

Poté se postavil před nás, přejel nás přísným pohledem a zvolal: „Nástup na značky!!“

Všichni se rozeběhli, přičemž mnozí do sebe narazili. Já se přímo na značce srazil s panem Bláhou a následně o nás zakoplo několik dalších cvičenců. Vzniklá valná hromada přilákala pozornost pana Běláska.

„Hromadný řeckořímský zápas není na pořadu cvičení. Vstyk!!“ vyhrkl a poté co všichni vstali, tak jsem se pomalu po podlaze odplížil na nejbližší volnou značku.

  První cvičení spočívalo v rozpažování rukou a skončilo vzájemnými údery cvičenců do sebe. Pan Bezoušek, který stál vedle, mne několikrát svou rukou v zápalu cvičení udeřil do obličeje. Po chvíli mě to začalo vadit, tak jsme ho do ruky kousl. Dlouze zavyl, aby pak za křičení vyběhl z tělocvičny a dožadoval se první pomoci.

„Udržujte rozestupy! Neochabujte v tempu! Na množství zranění nehleďte!“ vykřikoval pan Bělásek.  Pak následovalo pohybování trupem spojené s předkláněním se dopředu. Několika cvičencům zarupalo v kříži a ohnutí odkráčeli pryč. Já jsem se moc prudce ohnul, načež následoval kotrmelec kombinovaný saltem. Pan Metráček, který stál přede mnou zafungoval jako žíněnka, což se mu nikterak nelíbilo.

„No, tak jste se procvičili a vzhůru do praktických cvičení!!“ zvolal po chvíli pan Bělásek, když většina cvičenců dělala už jen mátožné pohyby a zároveň si počítala utržené šrámy a modřiny.

  Švédská bedna a před ní odrazová plošina dávala tušit další sportovní disciplínu. Seřazení cvičenci si vzájemně dávali přednost, až  jsem se  náhle ocitl v čele řady já.

„Na co čekáte! Vpřed!!“ zavelel pan Bělásek a zahvízdal na píšťalku. Někdo mě ze zadu nakopl a tak jsem se rozeběhl. Odraz se mi podařil, ale asi byl hodně silný. V několika vteřinách se moje odražení změnilo v kolmý let do výše. Ten pro mě skončil zavěšením se na vytažené kruhy. Další cvičenci se za hlasitého povzbuzování pana Běláska rozeběhli ke švédské bedně. Já jsem se ale dlouho na kruzích neudržel.

  Dopadl jsem přímo na odrazovou plošinu,  zrovna když na ní skákal pan Havlík. Oba nás to vymrštilo do vzduchu, ale každý jsme letěli jiným směrem. O chvíli později mi neuniklo, že místem mého dopadu se stala horní část švédské bedny. Na ní už ležel rozplácle pan Potápník, který měl tradičně na sobě potápěčský oblek. Přitom dělal ze zvyku plavecké pohyby. Pal se ozývalo naříkání sousedů, kteří dopadali všude možně.Všemu za okamžik udělal konec pan Metráček. Jeho dopad po odrazu byl drtivý, přičemž se ozvalo praskání dřeva a výkřiky. Švédská bedna se rozložila na mnoho částí. Od ní nastal okamžitý úprk, a dokonce byla k vidění její horní část,  zpod které čouhala dvojice běžících nohou. Dal jsem se také na úprk, ale pan Bělásek, který nepřetržitě hvízdal na píšťalku, nás  u dveří na chodbu všechny zastavil.

„Někdo nás tady v tělocvičně zamknul. Než nás přijdou odemknout, tak si ještě trochu zacvičíme!“ zvolal nepřesvědčivě, ale působivě. Všech  se zmocnila obava, co všechno ještě v tělocvičně  zažijí.

                                  KONEC PRVNÍ ČÁSTI