Pravda

Jeho hlas ke mně doléhal jakoby z velké dálky. Slyšela jsem jen zkreslenou karikaturu zvuku, který se dříve mohl zdát být ozvěnou lidského hlasu. Říkal věty, ale v nich jen nesmyslná slova. Nechápala jsem ho. Už nebyl tím člověkem, kterým byl dřív, jeho slova postrádala vášeň, která krutě sahala po tepu beznaději. Nechala jsem své ruce v jeho dlaních, neucukla jsem, ale také jsem se na něj nevydržela dívat. Mé oči neustále bloudily po místnosti, neschopny nalézt pevný bod, kde by můj pohled mohl zakotvit. Toužila jsem zapamatovat si každičkou maličkost, sebemenší detail z tváří mých strážců. Pozastavovala jsem se nad barvou jejich uniforem, nad jejich tvářemi bez výrazu, zkoušela jsem jim pohledět do očí, ale nešlo to, uhýbali, stejně jako já před svým manželem.

Zrovna teď mě zapřísahal ve jménu našich dětí, abych odvolala. Chtělo se mi z něj plakat, byl tak ubohý. Vždyť to byl právě on, kdo mi přepečlivě vštěpoval, že vzbouřit se musíme, že pravda vyjde najevo, že boj je nutný už jen kvůli tomu, aby naše děti žily svobodné. Teď když měl, ale za manželku vlastizrádkyni s rozsudkem smrti vepsaným v unavených očích, couval…Mlčky jako rak, smiřoval se s realitou nesvobody a i on toužil umlčet má ústa.    

Když vyslovil Janovo jméno, zvedla se ve mně vlna odporu. Právě jeho smrt byla podnětem mé  hlasité obžaloby vládců. Zemřel kvůli nim, kvůli bolestivým ranám, které zasazovali naší zemi, kvůli spoustě mrtvých nemajících hroby.

Prudce jsem vytrhla své ruce z jeho dlaní, tvrdě se mu podívala do očí a sykla: „Zbabělče!“ Neprotestoval, jen smutně svěsil ramena a zlomeně řekl: „Miluju tě, přemýšlej.“ Vstala jsem od stolu a pomalu přecházela po místnosti, viděla jsem, jak ostražitě mě voják u dveří sleduje. Potěšilo mě, že jsem v jeho pohledu zaznamenala obdiv, napřímila jsem se ještě víc a hrdě vztyčila hlavu. Vždycky jsem byla malá, ale pro tuto chvíli se mi zdálo, že všechny v místnosti převyšuji.

Došla jsem až k zamřížovanému oknu, bylo z něj vidět na dvůr věznice, kde stavěli šibenici pro mou zítřejší popravu. Sladkobolný pohled to byl. Bolel, protože věstil, že se svobody nedočkám, sladký byl, protože jsem věřila, že má smrt třeba vyburcuje lid.

Konečně jsem se odhodlala pohlédnout znovu na svého muže: „Miluju tě.“ To bylo první, co mě napadlo, když jsem uviděla jeho šedivé skráně, jež si bolestně  svíral v rukou. „Ale už si tě nevážím. Zrazuješ pro kousek sobeckého štěstí vlastní já, své děti, svou vlast, mě... Vzpomeň si, co jsem si na tobě zamilovala? Přeci to, že ses nebál. Viděl jsi tu špínu kolem nás a křičel jsi na ni, viděl jsi, jak z našeho okolí postupně mizejí lidé, kteří pozvedli hlas a už se nevracejí zpět. Věděl jsi, že oni je zabíjí, jako zabijí i mě, ale za žádného z nich jsi neorodoval, žádného z nich jsi neprosil, aby odvolal vlastní pravdu, i tvou pravdu…Nechtěj to po mně. Já věřím, že když se mé jméno připojí k seznamu zbylých mrtvých téhle vlády, že jednou mé děti, nebo děti jejich dětí křiknou – Dost! - takhle to nepůjde věčně dál. Já to vím, věřím v to, modlím se za to. Už nikdy naše země nebude jako dřív, bude mít ve své paměti krví vlastenců a vlastenek zapsáno, že svoboda se dá vykoupit jen životem. Nenuť mě odvolat, jestli mě miluješ, tak to nedělej…“ Mé oči ho prosily, toužila jsem po jediném, po jeho polibcích a ujištění, že dělám správnou věc. Chvíli mlčel a pak zašeptal: „Miluju tě, právě proto odvolej…“