Stařenka

Seběhnu dolů do metra po eskalátoru a mám štěstí, protože vlaková souprava zrovna přijíždí do stanice. Nastoupím do prvního vagónu prostředními dveřmi a pohodlně se usadím. Kotníky zkřížím přes sebe, vínovou kabelku, která mi ladí s kostýmkem, si položím do klína a na ní si volně spustím ruce. Mezitím vagón dojede do další stanice, na nástupišti si všimnu starého pána. Připadá mi docela vyhublý, hnědé kalhoty a šedivé sako na něm vyloženě visí. Co mě ale zaujme víc, jsou jeho netypické rysy obličeje. Nepamatuji si, že bych někdy potkala někoho podobného. Výrazné lícní kosti mu vystupují z vrásčitého obličeje. Malé, tmavé oči nepřítomně mapují terén. Pomalu se vydá k volnému místu naproti mě, nalevo (z jeho strany) od něj sedí jedna žena, napravo tři, další místo k sezení je až na kraji lavice.

Teprve teď si všimnu stařenky, která k němu pravděpodobně patří. Vypadá snad ještě zvláštněji než on. Má pytle pod očima, ale řekla bych, že nejsou od nevyspaní, nýbrž jsou způsobené stářím. To zanechalo stopu na celém jejím obličeji, je plný vrásek. Spodní víčko je jakoby odtažené od rohovky, barva jeho vnitřní strany – slabě růžová – se shoduje s jejími rty. Celý obličej, nebo lépe kůže na obličeji, je protažený směrem dolů a zanechává dojem, že plandá. Jako důkaz stáří a gravitace. Nejvíc mě však uchvátí její oči. Černá čočka ostře přechází do bledě zelené, která se pak pozvolna vpíjí do bělma. Připadá mi jakoby se rozpíjely, očarovaně se do nich dívám.

Přesto zaregistruji, jak si dvě ženy naproti vlevo něco nesouhlasně šeptají. Přestanu tedy pozorovat onu paní a zaměřím se na ně. Dojde mi, že se museli šoupnout doprava, aby jí uvolnily místo. Tvářily se při tom, jak bohyně pomsty. Je mi jí líto. Když jsem byla malá, zemřeli mi rodiče při autonehodě. Od mých dvanácti let mě tedy vychovávala babička s dědou. Jsem jedináček. Už proto mám ke starým lidem trošku jiný vztah, než většina lidí v mém věku. Ohleduplně se na ni usměji, chtěla bych ji potěšit. Kouká mi do očí, ale její pohled prochází skrze mě, je tak cizí a ledový, až zastudí.

Chvilku znuděně pročítám reklamní plakát u dveří, až mi oči samovolně sklouznou zase k ní. Prohlížím si její ruce, něco na nich mě fascinuje, ale nedokážu to popsat. Jedna ruka je poznamenaná stářím, z kůže vystupují fialové žíly. A druhá je… panebože, vše mi dochází. Je vyrobená z gumy. Z dlouhého rukávu jí kouká jen zápěstí a zbytek „ruky“. V místech kloubů jsou vyznačené rýhy jako vrásky, to je vše. Asi pět vteřin jí neslušně civím na tu věc, která má nahrazovat ruku, pak se vzpamatuji, podvědomě rychle zvednu oči a mrknu se do těch jejích. Taky mě sleduje. Rozpitýma očima se mi zabodává hluboko do těla, děsí mě její pohled. Je zároveň chladný, pronikavý, ale jakoby se nedívala ona. Napadne mě, že je to pohled mrtvoly.

Při téhle myšlence mě zamrazí, celá ztuhnu a tělem mi projíždí nepříjemné vzrušení, jako když Vás učitelka vyvolá k tabuli a vy víte, že neumíte. Dech se mi zrychlí a jestli můžu soudit, tep taky. Jsem celá zkoprnělá, cítím, jak mi na čele vyráží kapičky potu. A i když podvědomě tuším, že za tímto stavem, se skrývá něco víc, něco hlubšího, než jen pocit provinění za neslušnost, nedokážu se od jejích očí odtrhnout. Probere mě až hlas ženy, která oznamuje jednotlivé stanice, linoucí se z reproduktoru: „Národní třída“. Vzchopím se a po-stavím se na nohy, trhaně vystoupím ze dveří, ale cosi uvnitř mě přinutí zastavit a ohlédnout se. I ona stařenka se dívá na nástupiště, na mě. Naše pohledy se střetnou. Něco v nich je ale jinak, něco, co mě donutí, se přestat třást, je v nich soucit. Nazelenalá barva pomalu přecházející do bílé mě měkce pozoruje. V koutku oka se blyští malá kapka slzy, tím si však nejsem jistá. Vlaková souprava zmizí v tunelu, zůstane po ní jen tmavá díra.

Stojím, tiše. Z letargie mě probudí až vibrování mého mobilu v kapse, ještě trochu nepřítomně, s pohledem upřeným do černé lamy tunelu, ho zvednu.

„Lipnická, prosím?,“ ohlásím se.

„Ahoj Lenko, mám pro Tebe špatné zprávy. Babička spadla ze schodů, má zlomenou ruku a ještě nějaké další pohmožděniny, odvezli ji do nemocnice.“ Nevzmůžu se na slovo, otevřu ústa, nadechnu se, ale nic z nich nevyjde, ani hláska. Ta paní, ten pohled! Proboha…Mráz mi přeběhne po zádech. „Lenko, jsi tam?“

„Jo, jo, jsem dědo,“ vykoktám. „Ve které?“

„Na Motole,“ podá mi stručnou informaci.

„Jedu tam, ahoj“ prohlásím rezolutně a ani se pořádně nerozloučím.

„Neboj, bude v pořádku,“ slyším ještě dědova slova ve sluchátku, pak zavěsím.

Nakonec nebyla, za měsíc umřela v nemocnici na zápal plic, prý je to u starých lidí v takovémhle případu normální. Nevím, jestli mě tím chtěli utěšit, rozhodně se jim to nepovedlo. Ten den mi umřela moje druhá máma.

Sny, v nichž stojím otočená do kolejiště, navzájem se pozorujeme s onou stařenou a já v rozpitých zelenavých očích čtu tichý soucit, mě nejspíš budou v noci strašit nadosmrti. Někdy, když nemám co na práci, o tom začnu přemýšlet. Dalo se tomu zabránit? Umřela babička kvůli mě? Odpověď se asi nikdy nedozvím, v hlavě mi však zůstane jedna neodbytná myšlenka: Musela jsem na ni tak civět?