KDYŽ VLAK JEDE PRERIÍ-4

Parní lokomotiva táhnoucí vagony supěla po železnici. Johny Wejtasa stál na začátku prvního vagonu před uhlákem lokomotivy a v ruce držel kolt, jehož bubínkový zásobník vyklápěl a zaklápěl. Cítil, jak se ho zmocňuje nervozita, která se zvětšovala, jak se vlak blížil do zastávky.

  Dveře vedoucí na plošinku vagonu se otevřely a v nich se objevil poněkud zachmuřený Donald Thomason, což bylo následkem rozhoru s ředitelem banky.

„Jak na vás vidím, tak pan ředitel asi není spokojen,“ mínil Wejtasa a zasunul zbraň do pouzdra.

„To se dalo tušit. Ten bandita a to stádo bizonů mu hnulo žlučí,“ odpověděl.

„Mám vobavu, že se jeho žluč asi ještě víc pohne. Za chvíli přijedeme do stanice,“ řekl Wejtasa a ukázal na několik stavení v dálce.

„Hm, budeme stát. Jestli toho budou chtít využít, tak je lze vočekávat. Jdu nakonec vlaku a všem to řeknu,“ řekl Thomason.

„Už jsem je na tuhle možnost upozornil.“

„Radši budu v blízkosti pana ředitele a jeho sekretáře, kdyby šlo vopravdu do tuhýho.“

„Jo, to je dobrej nápad. Myslím, že to pro jeho žlučník bude vhodný.“

  Thomason vstoupil zpět do vagonu a Wejtasa se zhluboka nadechl při pohledu na přibližující se stanici. Přehlédl  střechy, ale nikoho na nich nespatřil. Také se pozorně zahleděl na prérii, ale ani tam neviděl nic podezřelého. Zakrátko vlak zahoukal a vjel do stanice.

   Lokomotiva pomalu v oblacích páry zastavila a dveře vagonů se na několika místech otevřely. Cestující obtěžkáni zavazadly vystoupili a namířili si to hned k čekajícím povozům.

   Thomason těkal očima po celém nádražíčku, na kterém na vedlejší koleji stála jedna kouřící lokomotiva. Jeho pozornost se pak hned obrátila na opačnou stranu, než cestující vystupovali.

 Wejtasa stál vedle lokomotivy a sledoval, jak jeden povoz za druhým odváží cestující. Přitom si poklepával konečky prstů na rukověti koltu zasunutého v pouzdru. Brzo odjel i poslední povoz. Vzápětí byl zahalen parou, kterou lokomotiva pravidelně vypouštěla. Byl již nakročen ke schůdkům vagonu, když přes rozplývající se páru postřehl, že se na střeše objevila hlavu a vzápětí i druhá. Reflexivně vytáhl kolt.

„Pozor na střeše!“ vykřikl a současně s tím zazněly první výstřely.

    Ředitel Ronald Stevenson sedící za stolkem u okna svého salonního vagonu po prvním výstřelu upustil skleničku a vrhl se na podlahu. Jeho sekretář se leknutím na židli převrátil a ocitl se na také na podlaze. Až za chvíli dolezl pod stůl.

   Zpoza nádražního stavení náhle vyběhlo velké množství mužů, kteří hned začali střílet. A z vlaku byla palba opětována. Wejtasa v pokleku třikrát vystřelil na střechu a jedem muž vzápětí po ní bezvládně sjel k zemi. Pak uviděl v prostoru před lokomotivou dva muže. Vzápětí kolem něho prolétly hned dvě kulky. Prudkým pohybem uskočil za vůz se sudy, načež zpoza nich vypálil zbývající náboje v koltu. Oba muži se zhroutili na koleje skoro současně.

„Jeďte!“ zařval na strojvedoucího, přičemž dva muži střílející z pušek na uhláku lokomotivy vykřikli a jeden z nich se sesul na zem. Vlak se dal do pohybu za intenzívní střelby v oblacích střelného prachu a páry. Wejtasa se rychlým přískokem dostal k ležícímu muži. Viděl, že je mrtev. Hned popadl jeho pušku a v pokleku dvakrát vystřelil přes páru vycházející z lokomotivy. Poté naskočil na schůdky vagonu, do kterého se zaryla kulka a další ho škrábla do levé paže.

     Sotva zazněl první výstřel, Thomason s puškou vyběhl na plošinku vagonu. Včas spatřil, jak zpoza stojící lokomotivy vyběhlo pět mužů. Pohotově na ně začal pálit. Dva se skáceli okamžitě na zem. Pak mu kulka srazila klobouk. Třetí muž se chytl za břicho a zhroutil se. Další kulka se zaryla těsně vedle něho, načež jiná ho zasáhla do boku. Za bolesti v přikrčené poloze vystřílel zbylé náboje. U lokomotivy poté leželo pět bezvládných těl. Pak pocítil prudkou bolest v prsou a sesul se na povrch plošinky vagonu, zatímco vlak nabíral na rychlosti za neutichající střelby.

                                 KONEC ČTVRTÉ  ČÁSTI