NETYPICKY V TĚLOCVIČNĚ-2

Kruhy pomalu sjížděly od stropu tělocvičny dolů, přičemž všichni přítomní se je pokoušeli zrakem hypnotizovat, aby bylo stažení kruhů přerušeno. To se však nepodařilo a pan Bělásek se po chvíli před ně postavil.

„Taky jste mohl na nich zůstat, když už jste byl nahoře,“ řekl mně a já jsem za okamžik  u nich stanul.

„Teď nám předveďte  stojku!“ zvolal pan Bělásek.

„A nemohl bych to předvést raději bez nich?“ zněla má otázka.

„Na nich!“ vyhrkl on.

Chvíli jsem chodil kolem kruhů bezradně, ale pak jsem se snažil onu stojku předvést. Po pevném zachycení rukou v kruhách jsem se odrazil nohama. Nevím, co přesně následovalo, ale po několika těžko popsatelných pohybech mi neuniklo, že se nacházím v poloze“holubičky“, zamotán v kruzích.

„Okamžitě se vymotejte!“ zahřímal pan Bělásek.

„Já bych rád, ale nějak to nejde,“ sdělil jsem mu.

„Pomozte mu!“ rozkázal ostatním přihlížejícím cvičencům, kteří se jen nechápavě dívali.

  A tak se několik cvičenců ke mně vrhlo. Kýžený efekt to však nepřineslo, protože jsem se na kruzích rozhoupal a ještě více zamotal. Panu Havlíkovi uvízla náhle hlava v jednom kruhu, což mělo za následek, že běhal tam a zpátky. Do toho všeho se iniciativně vložil i pan Metráček, ale poněkud to přehnal. Za okamžik se kruhy houpaly prudce do stran a na nich se křečovitě drželo několik zmítajících se cvičenců. Tu a tam někdo odpadl a zakutálel se mezi žíněnky, kde brzy bylo narváno.

  O chvíli později zbylé cvičence vrhly rozhoupané kruhy na žebřiny. I já na nich přistál a byl jsem zavěšen hlavou dolů jako nějaký netopýr.

„To je výborný!  Žebřiny nesmíme vynechat!“ zvolal nadšeně pan Bělásek a hned k nim přiběhl.  Za okamžik to na žebřinách vypadalo jako na galejích. Jeden cvičenec za druhým odpadával a opět se pan Metráček postaral o ukončení cvičení. Pod jeho vahou se žebřiny vyrvaly ze stěny. Pak následovalo praskání. Vzápětí nato mi neuniklo, že nějakým řízením osudu mám hlavu protaženou mezi dvěma tyčkami žebřin. Podobně na tom bylo i několik dalších cvičenců.

„Co jste to udělal!“ vykřikl pan Bělásek na pana Metráčka, který zmateně vrávoral po tělocvičně a kromě žebřin na nich nesl i několik cvičenců.

„To víte, na základce i v učňáku jsem byl zproštěn tělocviku,“ odpověděl.

„Tak proč jste sem lezl!“

„Když já si myslel, že se už dělá bytelnější náčiní.“

  Netrvalo to dlouho a do cesty se nám postavila trampolína. Dopad jsem na ní.. Nevím, jak se to mohlo stát, ale za okamžik jsem byl osamocen vymrštěn se stále naraženýma žebřinama kolem krku ke stropu tělocvičny. Při každém návratu na trampolínu se za velkého hluku zřítila nějaká zářivka. Pak všechny zbývající zářivky začaly blikat.

   V tělocvičně mezitím nastal všeobecný rozruch. Pan Bělásek  běhal po tělocvičně a protože měl v patách všechny cvičence, nevypadalo to na to, že jde o nějakou novou disciplínu. Můj další náraz do stropu způsobil popraskání zbývajících zářivek a pak už zavládla v tělocvičně úplná tma. Že jsem nedopadl na trampolínu mi bylo jasné podle nadávek cvičenců. Ani nevím, jak jsem dokázal projit i se žebřinama zavřenými dveřmi na chodbu. Po vyběhnutí před školu mně bylo jasné, že cvičenci už nehoní pana Běláska, ale mě. A tak stále obtěžkán zbytkem žebřin jsem prchal napříč sídlištěm, přičemž pan Bělásek všechny běžící cvičence povzbuzoval.

                                          KONEC