Mutant

     Stíny čtyř postav byly minimální, jako by se snažily schovat před spalujícím žárem slunce, které jim viselo nad hlavou. Čtveřice raiderů uprostřed pustiny hleděla do země s výrazem člověka, který hledá ono proslavené zrnko písku na poušti.
     „Tady stál,“ tvrdil vysoký štíhlý muž oděný v kožené zbroji a rukou stále ukazoval na místo před sebou, kde se kromě několika trsů trávy převaloval jen všudypřítomný písek.
     „Dneska hodně pálí,“ promluvil velitel týmu, stojící vedle dlouhána a volnou rukou si zaclonil proti žhavému slunci. „Možná se ti jenom něco zdálo,“ snažil se celou záležitost ukončit.
     Nikdo neměl rád, když se v pustině dělo něco neobvyklého. Od katastrofy už sice uběhlo mnoho let, ale žádný člověk nedokázal s jistotou říct, co všechno dokázala radiace stvořit. Podobné věci dokázali vystrašit každého normálního člověka.
     „Je mi fajn,“ odsekl dlouhán a kolena zabořil do písku. Brokovnici, kterou doposud držel v levé ruce, opatrně opřel o kámen. „Bylo to určitě tady,“ chtěl přesvědčit ostatní a začal holýma rukama hrabat v písku.
     „Co to děláš?“ přistoupil k němu další z raiderů a vyzívavě se nad dlouhánem rozkročil.
     „Hledám!“
     „A co?“ zajímal se raider a samopal si přehodil popruhem přes rameno.
     Dlouhánovi už docházela trpělivost. Hrabal se v písku jako červ a ani pořádně nevěděl, co hledá. Jen si byl jistý, že tady viděl někoho stát. Před slabou čtvrthodinkou, když se vyhoupli na vrchol vedlejší duny, ho na kratičký okamžik spatřil. Stál přesně na tomhle místě.  A než mrkl, byl zase pryč. Tím si byl dlouhán jist. To, že se mu ostatní pokoušeli namluvit něco o vidinách nebral na vědomí. V pustině zažil mnohem větší vedra a nikdy neměl žádné vidiny. Teď s tím nehodlal začít.
     „Jestli si chceš hrát na pískovišti, nemohl sis vybrat lepší místo ani čas,“ znechuceně křikl Bret, čtvrtý z raiderů, sedící opodál na placatém kameni, ze kterého před chvílí svou berettou odstřelil jedovatou zmiji.
     „Kurva!“ zaklel dlouhán a vyskočil na nohy. Sebral svou brokovnici a natáhl jeden ze dvou kohoutů. Všichni ztichli a zaraženě na něj hleděli. Dlouhánovi v očích kmitaly jiskřičky a na čele se mu objevily krůpěje potu.
     „Já to tak nemyslel,“ jako první promluvil Bret a v duchu litoval, že svou berettu schoval do pouzdra.
     „Drž hubu!“ okřikl ho dlouhán a brokovnici namířil do země. Ozvala se ohlušující rána. Takřka okamžitě se zvedl oblak prachu a dýmu, jak se rozptyl broků zavrtal do vyschlé země. Znělo to sice slabě, ale i v tom malém hromobití všichni zaslechli, jak broky narazily na nějaký kov.
     „Do prdele!“ vyskočil Bret z placatého kamene a v ruce už držel svou oblíbenou devítku.
     „Vidiny,“ zašklebil se dlouhán a než se prach usadil zpátky na zem, vyhodil prázdnou nábojnici a nabil ostrou.
     „Ustupte!“ odháněl ostatní Bret a berettou mířil do míst, kam to před chvílí napálil dlouhán.
     „Co děláš?“ sundal si z ramene svůj samopal další z raiderů a tázavě hleděl na Breta, jak se s berettou přibližuje k malé prohlubni v písku.
     „Pro jistotu,“ suše odpověděl Bret a hned na to vystřelil. Všichni to slyšeli znovu a jasně. Devítimilimetrová ověřovací metoda zazvonila o kov, ukrytý pod pláštěm žlutého písku.
    

     Tentokrát hrabali všichni čtyři. Nahrbeni nad prohlubní v písku za sebe odhazovali horký písek, který za jejich zády pomalu vytvářel malé hromádky, z nichž každá směřovala jiným směrem. Za chvíli se rukama dotkli chladného kovu, doposud pohřbeného pod vrstvou nehostinné pustiny. Přestali hrabat a vychutnávali pocit vítězství.
     „Kdo by tušil, že v pustině najdeme opuštěné…,“ zarazil se velitel týmu, „…něco.“
     „Opuštěné?“ ozval se dlouhán. „Říkal jsem vám, že tady někdo stál!“ trval na svém. Jeho slova nyní působila o to zlověstněji. Většinou stačí, když má člověk dojem, že něco viděl, a tady dokonce našli něco zjevně skrytého. Všichni rázem ztratili na elánu, se kterým zprvu vyhrabávali tu tajnost.
     „Pokud tu teda někdo stál…,“ gestem zarazil velitel dlouhána a pokračoval, „je skoro jisté, že je tam uvnitř,“ ukázal na část kovové desky v písku. Ostatní souhlasně zabručeli.
     „Cos přesně viděl?“ otočil se raider se samopalem na dlouhána.
     Dlouhán si dal s odpovědí načas. „Ghoula,“ řekl nahlas a přitom si zamyšleně podpíral bradu. Atmosféra se viditelně uvolnila. Brent pohlédl na raidera se samopalem a řekl: „Bene, na to bude stačit moje beretta.“
     „Na ghoula stačí basebalovka,“ mávl Ben rukou a samopal pověsil zpátky na rameno.
     „Moc bych to nepodceňoval,“ zakroutil hlavou velitel a začal obcházet vyhrabanou díru v zemi. „I když pochybuju, že by se ghoulové s někým bratříčkovali, nesmíme ani…,“ velitel nenalezl pevnou půdu pod nohama a zmizel ostatním před očima. Cítil, že padá někam dolů, naštěstí to byla malá výška. Než se stačil vzpamatovat, seděl na hromádce písku v chladné podzemní chodbě. Reflexivně se mu v ruce objevil škorpion. Odrazil se nohama a opřel zády o stěnu. Prostor před ním vyplňovala dlouhá prázdná chodba, zřídka osvětlená slabou zářivkou. Než stačil zamrkat, aby z očí dostal písek, na konci chodby se něco mihlo a zmizelo za rohem.
     „Kurva,“ zaklel velitel, „to mi scházelo.“ Rozhodl se nespoléhat na zářivky a z batohu na zádech okamžitě vyndal baterku. Zkusmo posvítil před sebe a kužel ostrého světla narazil do zdi vzdálenějšího konce chodby. Nikdo tam nebyl.
     Bylo mu jasné, že se odsud musí co nejdříve dostat zpátky na povrch. Neztrácel čas a začal zkoumat prostor, kterým se propadl, přitom po očku sledoval konec dlouhé chodby. Byl si jistý, že tam předtím něco zahlédl.
     Než si stačil udělat představu, jak asi vstupní otvor funguje, ze stropu se začal sypat písek. Následovalo rychlé otevření kruhového otvoru umístěného ve stropu chodby a na stejnou hromádku písku jako prve velitel, spadnul Bret. V jedné ruce držel berettu, v druhé granát. Velitel si byl jistý, že odjištěný.
     „Šéfe!?“ zařval Bret, než se stačil v temné chodbě rozkoukat a následoval rychlý parakotoul do strany.
     „Jsem tady. V pořádku,“ křikl velitel a doufal, že Bret nespustí palbu a hlavně, že udrží granát. To už shora padal Ben a za ním Matew. Oba předvedli podobné úskoky jako Bret, a když přestal vířit spadaný písek, ježek nablýskaných hlavní byl v pohotovosti.
     „Tajná základna,“ užasle zíral Ben na malou kovovou destičku zapuštěnou do části chodby. „Area33,“ hláskoval pomalu, když sfoukával špínu z lesklého povrchu značení.
     „A do prdele!“ zhodnotil dlouhán situaci.
     „Měli bysme dávat bacha,“ upozornil Matew, pevněji sevřel rotační kulomet a prstem zkusmo pohladil spoušť.
     „Myslím, že jsem vzadu někoho viděl,“ rezignoval velitel na dojmy a přiznal to, čím si byl jist.
Bret se otřepal z větší části písku a postavil se ke stěně. Odjištěný granát stále držel v ruce. „Jdeme,“ řekl lačně.

     Raideři postupovali ve formaci potemnělou chodbou základny a navzájem si kryli záda. Chodba se nejdřív stáčela doprava a poté doleva. V dáli před sebou spatřili ve slabém svitu zářivek masivní vzduchotěsné dveře přechodové komory. Jednalo se o jednoduchý vstup do prvního patra komplexu. Všichni někde v prostorách za těmi dveřmi tušili výtah, který je mohl přesunout velmi hluboko pod zem.
     „A je to tady,“ zašeptal dlouhán a špičkou boty kopnul do dveří. Zadunělo to.
     „Veliteli, ovládací panel,“ poodstoupil Matew od stěny a odhalil malý čtverec pokrytý číselnými tlačítky. „Snad to nebude zakódované,“ strachoval se.
     Jednoduchá klávesnice o desíti cifrách však poskytovala kombinací více než dost. Ani po půl hodině zkoušení se raiderům nepodařilo udělat jakýkoliv pokrok v otevření dveří. Červená dioda na ně výsměšně svítila. „Jenom tu marníme čas. Tohle nepůjde,“ mávl rukou Bret. „Navrhuju použít sílu.“ Velitel se podíval na každého z týmu. Nikdo nebyl proti.

     „To bude stačit,“ potvrdil velitel Benovu domněnku, že na odstranění dveří potřebují pouze čtyři doutníky dynamitu, umístěné v místech bezpečnostních uzávěrů. „A teď všichni zpátky,“ zavelel a se zbytkem mužů se přesunul za nejbližší roh chodby. Poté Ben zmáčkl červené tlačítko dálkového ovládání.
     Výbuch vytvořil neuvěřitelně silnou tlakovou vlnu. V tak malém prostoru se to dalo čekat, ale nikdo netušil, že to bude tak účinné. I přes zacpané uši cítili raideři, jak se jim do hlavy dere šílený hukot a kravál exploze. Bret se soustředil na to, aby neupustil odjištěný granát. Všem se zdálo, že těch pár sekund trvá věčnost. Nakonec tlaková vlna polevila a hluk ustal. Formace raiderů se vydala vpřed.

     Po dveřích zbyl ve zdi jen velký otvor, po okrajích lemován zohýbanými kusy masivního kovu. Když raideři vstoupili do velké místnosti před nimi, taktéž spoře osvětlené zářivkami, ještě dlouho opatrně překračovali blyštivé úlomky pojistných čepů, které výbuch rozmetal všude okolo. Světelné kužely baterek kmitaly po místnosti spolu s několika červenými tečkami laserových zaměřovačů.
     „Ani noha,“ špitl Bret.
     „Nemusíš šeptat… po tom výbuchu,“ odpověděl mu Matew, hledajíc cestu do podzemí. Nacházeli se v místnosti, průhledným plexisklem rozdělené na dvě stejné krychle. Nijak nejištěný průchod uprostřed plexiskla zajišťoval spojení obou částí. Řada čtvercových sloupů ze stejného kovu jako stěny se tyčilo po obvodu místností až do stropu. Sloupy spojovaly tenké kovové desky, připomínající přepážky v metru.
     „Támhle,“ ukázal Bret berettou do druhé místnosti, na jejímž konci spatřil dveře. Nebyly ani zdaleka tak masivní jako přechodové - patřily k výtahové šachtě, zející hned za nimi.
     „Čím dál lepší…“ pousmál se velitel, ale přerušil ho hlubší chraplavý hlas, „kdo jste a co tady chcete?“ Čtveřice červených bodů se bleskově přesunula na reproduktor interkomu, zasazený do jednoho ze sloupů.
     Nastalo ticho.
     „Okamžitě odejděte!“ zaskřípal interkom, když se neozvala žádná odpověď.
Rotující kulka opustila hlaveň pečlivě udržované beretty a bez problémů navždy vyřadila interkom z provozu. „Hovno,“ sykl Bret. Prázdná nábojnice zazvonila o podlahu. „Žádnej ghoul si nebude válet šunky v přepychovým bunkru, zatím co já si křivím záda na třech prknech, kterým říkám postel.“
     „Neznělo to jako ghoul,“ nejistě podotkl Matew a zkusmo zapnul mechanismus rotačního kulometu. Hlaveň se roztočila a vydávala nepříjemný kovový zvuk. Všem, kteří tušili, co může následovat, naskočila husí kůže.
     „Žádný strachy,“uklidňoval ho Bret. „S tím co máme s sebou bysme dokázali rozstřílet frontu supermutantů.“ Cítil, jak ho v ruce svědí granát. Plánoval, že se ho brzy zbaví.
     Ozvalo se hlasité pípnutí a nade dveřmi výtahu se rozsvítil pruh s označením pater a rudou číslicí 25, která se s každou sekundou snižovala.
     „To mě poser,“ zařehtal se Bret, „ten kripl si jede opravit interkom.“
     „Dvacet sekund!“ křikl velitel a skočil za sloup poblíž výtahu. Rychle zkontroloval náhradní zásobníky a škorpion nastavil na dávky. „Pojď hajzle!“
     Zbytek týmu rychle doplnil formaci a rovněž zkontroloval, zda je připraven na ozbrojený konflikt. Bret se na něj těšil.
     „Deset sekund!“
     Nastalo ticho.

     Rudá číslice 2 raiderům zazářila do očí a Matew roztočil hlaveň rotačního kulometu. Nikdy s ničím neztrácel čas, raději byl dopředu připraven. Jakmile naskočila jednička, zmáčkl spoušť. Kulomet začal řvát a chrlit déšť kulek pro které nebyly dveře výtahu žádnou překážkou. Matew cítil, jak se bedna s náboji, kterou měl na zádech, odlehčuje.
     Doposud střílel jen Matew. Kdyby zahájili palbu i ostatní, bylo by to jako nosit dříví do lesa. Bret se tiše usmíval.
     „Cvak, cvak, cvak…“ náboje došly. Rotující hlavně přestaly plivat olovo a nyní se z nich jen kouřilo. Dvoukřídlé dveře výtahu byly děravé jako řešeto. Stovky malých otvorů vytvářely podivuhodný obrazec chaosu.
     „Cink…“ dveře se začaly s nesnázemi otevírat. Sotva vznikl malý otvor Bret hodil granát. Samozřejmě trefil.
     Ohlušující exploze vytrhla dveře z rámu dřív, než se stačily dokořán otevřít. Bret sebral baterku a posvítil do prostoru zdemolovaného výtahu. Hledal tělo nebo spíše jeho zbytky. Výtah byl prázdný. „Kurva!“
     V odpověď se kruhem světla z baterky mihla velká postava a shoupla se ze šachty nad výtahem do místnosti. Tohle nikdo nečekal. Moment překvapení stačil, aby se postava skryla za nejbližším sloupem. „Kurva!!“
     Nastalo ticho.

     „Odejděte. Okamžitě!“ vyzval, nyní mnohem ostřeji, raidery hlas z interkomu.
     „Vyser si voko, zkurvenej ghoule!“ zaječel Bret a svírajíc berettu oběma rukama, mířil před sebe.
     „Leda tvoje,“ šeptlo Bretovi nad hlavou. Poslední co spatřil, byla ruka s neobvykle dlouhými prsty, která se po něm odněkud shora bleskově natáhla. „Křup…“ tělo se zlomeným vazem se bezvládně složilo na podlahu.
     „Dostal Breta!“ zařval Ben a opustil svůj úkryt za sloupem. Hlavní samopalu sledoval tmavý přízrak, plazící se po stropě. Než stihnul zmáčknout spoušť, přízrak zmizel za dalším sloupem. „Leze to po stropě!“ zděšeně varoval nahlas ostatní.
     Velitel neváhal a vystřelil několik dávek po něčem, co se mu zdálo v pohybu u jedné ze stěn. Nebyl si jistý zda trefil, pokud to nebyl přelud. V tom zmatku si uvědomil, že několik zářivek zhaslo a v místnosti je větší tma, než předtím. Přestal sledovat svůj přelud a na opasku nahmatal baterku. „Teď si na tebe posvítím,“ zahrozil a ostrým světlem namířil ke stěně. Zřetelně viděl stopy své střelby, jak v nepřerušené linii děr tvoří linku na stěně.
     „Skoro jsi mě dostal,“ vyčítavě sykl hlas. Velitel s leknutím posvítil po zvuku. V kuželu světla stál on. Dva metry na výšku, silné paže i nohy, hrudník jako motor Chrysleru a pronikavě zelené hypnotizující oči. Velitel si byl jistý, že kdyby tam stál deathclaw, bál by se míň. Z něho šla čirá hrůza.
     Zprava se ozval Benův samopal. „Zkurvenej mutante!“ přidal Ben slovní útok. Mutant zakolísal, když se mu dávka ze samopalu zakousla do stehna. Naklonil se dopředu a zdravou nohou odrazil k veliteli. Ten nestihl využít situace a škorpion pozvedl příliš pomalu. Mutant ho chytil za ruku a dlouhými prsty druhé ruky obemkl hlavu. Ozvalo se křupnutí.
     „Ústup!“ zakřičel Ben a sprintoval k otvoru v plexisklu. Matew zrovna nabil nový nábojový pás do rotačního kulometu a chtěl ho následovat, když spatřil, jak se za Benem žene obrovský tmavý obrys. Nečekal ani sekundu. Křečovitě stiskl spoušť kulometu a rozpoutal pravé peklo. Stovky projektilů demolovaly zařízení místnosti. Ze stěn odpadávaly velké kusy kovových plátů a drolil se železobeton. Sloupy, stojící v cestě, zmenšovaly své rozměry na polovic. Podlaha byla rázem plná našrotovaného stavebního materiálu a zvedal se čím dál hustší prachový závoj. Matew povolil stisk a přerušil koncert smrti. „Bene!“ zoufale křikl, ale odpovědi se nedočkal. Slyšel jen, jak se rozstřílená zeď tiše sype na podlahu.
     „Kdo to bude uklízet?“ zeptal se chraptivý hlas odněkud z šera. Matewovi naskočila husí kůže a dvěma skoky se stáhnul do rohu místnosti. Hlavně si krýt záda, snažil se chladně uvažovat. Teď je to jen na něm. Zůstal sám.
     V protějším rohu zavířil jemný prach železobetonu, když se cosi mihlo za sloupem. Než stihnul Matew zamířit a zmáčknout spoušť, zelené oči už ho pozorovaly ze stropu nad ním.
     Nadešel čas pomsty.
     Matew mával kulometem v půlkruhu před sebou a s vystřelenými kulkami se loučil hlasitým řevem bojovníka. Gejzír odletujících nábojnic vedle něj utvářel malou hromádku kovu. Hlavně rotačního kulometu plivaly ohnivé jazyky dokud nábojový pás nezacvakal a neskončil. Nenasytné hlavně kulometu se točily zběsile dál. Matew přestal po chvilce křičet a povolil sevření spouště. Sutiny železobetonu smíchané s kovem sloupů a stěn se převalovaly mezi kusy plexiskla. Útok byl zničující.
     Nastalo ticho.
     „Skončil jsi… ?!“

‚Deník kapitána Boulega, velitele raiderů z jižní oblasti‚
     „Je to už pět dnů, co se tým číslo sedm nevrátil z pravidelné obchůzky západní pustiny. Dnes jsem ukončil pátrací akce. Pokud je nepotkalo něco zlého, bez vody už stejně zahynuli. Pro jistotu jsem zdvojnásobil počet mužů, kteří hlídají západní část našeho teritoria.
   Dodatek; Šaman Kerny tvrdí, že je zabila zvědavost. Stopnul jsem mu dávky chlastu; než přestane plácat nesmysly.