On a Ona

Už je to hodně dávno co se potkali on a ona.Potkali se, pozdravili a šli zase dál. Až jednoho dne se zastavili a začali si povídat. Už ani nevím o čem to bylo ale rozcházeli se s přáním zase se brzy setkat. Přání se vyplnilo a než uběhlo několik dní mluvili spolu znovu a domluvili se že spolu půjdou do kina.

Byla tma když v tom ucítila na své ruce teplo ruky jeho. Jejich hlavy se k sobě otočily a i v té tmě bylo vidět plamínky které jim v očích zahořely. Věděli o nich jen oni dva. Ten pocit se nedá popsat. Jako by na jejich srdce překrásný motýl usedl a srdíčka jim hladil...teplo se rozlévalo po celém těle, našlo si každé místečko a oči se nechtěly od sebe odtrhnout.

Domů jí doprovázel. Musím už jít....ne, ne, počkej ještě, musím ti něco povědět! Ústa přiblížil k jejím docela blízko. Ucítila jeho vůni, vlhkost rtů a její ještě ustrašená ústa se nechaly jeho rty rozevírat, dokonce polibky opětovala. S pociem zoufalé žízně se rty do sebe vpíjely, tiskly se k sobě takovou silou že se ani dýchat nedalo, těla se chvěla jako struny rozehráté harfy a stále neměli dost. Už se nestyděla, už pochopila co znamenají slova touha, vášeň, láska...poznali oba dva že on je muž a ona žena.

Ten den se hodně změnilo. Měli oba dva málo času ale byli spolu každý den. Ukrajovali z pokladu lásky, létali v oblacích, hráli na honěnou s hvězdami, topili se v moři, bojovali s hurikánem a nechali se spalovat ohněm lásky. Večer se nemohli rozloučit a pak netrpělivě čekali na příští den až se jim oblaka znovu otevřou a až se jako peříčka znovu vznášet budou.

Čas běžel, rok, druhý a pak přišel ten smutný den, den loučení. Přišel k ní a v ruce cosi mačkal. Byl to prstýnek co mu kdysi babička dala. Třesoucí se rukou vzal jeji dlaně do svých a prstýnek jí na prst navlékl. Kousíček zlata s přáním buď jen mou. Třesoucí se ústa a slzy byly přísahou. Ten večer byl velice krátký, aspoñ se tak zdál když je čas krutě od sebe trhal.Milovali se ale pak musel jít. Nenechal jí ale samotnou. Kousíček života jí nechal...k tomu se ale později přiznal.

Byl to krásný čas. Jednu lásku měla na obrázku a druhou dával čas. Obrázek líbala a tu druhou hladívala, občas i do polštáře plakávala. Když cítila vánek nebo bouři, pak tiše šeptala...tam všude jsme s láskou byli a své sny snily.....

Z té ženy se máma a manželka stala a tři krásné děti porodila. On byl stále pryč ale její láska zůstávala a také ji dokazovala. Až jednoho dne ji jako bič jeho slova zasáhla. Vracela se z práce domů a těšila se na dlouho slibovaný výlet. Přišla k němu do kanceláře. Nemůžeš se mnou jet !...a pak po chvíli přišla další rána. Nejedu sám, jedu s ní.

Čas se zastavil, obloha se zatáhla a odevšad vál jen chlad, přestala dýchat, přestala žít, umírala.Nic nechápe, nemůže jít, tak sedá do auta a jako ta lodiřka hnaná větrem ujíždí a neví kam. Z přístavu pryč, nikdo ji nestaví, nikdo se nezeptá proč má ořo pláčem spálené...i to auto mlčí  a ani nevyčítá projetou červenou na semaforu...odjela z přístavu. Nechala tam lana která si nechala splést aby až příjde bouře a zlý čas aby ji žádná vlna na širé moře neodtáhla. Chtěla jen přežít ten špatný čas.

Bouře přišla, vlny se přelily přes její palubu, ona se otočila dnem vzhůru, tolik prosila a volala, nikdo jí nevěřil a potom už jen ke dnu padala. Poslední kapička síly ji šeptala co v přístavu nechala. Musíš tam ještě vplout a lana vyzvednout !...a pak se to stalo. Ty vlny se kterými vedla lásky boj na pomoc jí přišly a na hladinu vynesly. Slunce ji vdechlo život, mraky ustoupily a noc jí lesk vrátila.  Když lodička začala dýchat, pochopila že jí už žádná bouře neublíží, není tady sama je tady s kamarádama. Je tady slunce, voda, mrak ...a jim říká jim - kamarád.