Smutná vrba

Když v noci bloudím pohledem svým,

po nebi jež ovládá měsíc svou září,

vím,že ty jsi opět s ním,

že už mne nepotěšíš svou krásnou tváří.

On tě nyní v rukou svírá,

on tě nyní smí políbit,

noční déšť můj smutek smívá,

a měsíc se mi snaží na cestu posvítit.

Náhle měsíc mraky zakrývají,

by tolik smutku neviděl,

vlahé polibky deště mne pokrývají,

aby každý keř mi záviděl.

Ty srdce  jsi mi vzala,

nejsem schopen více citů,

dnes už jsi se s jinám smála,

už nechci líbat jiných rtů.

 

Ó vrbo ,vrbo zlatá,

ukryj mé tajemství a můj smutek,

temná noc ať je navždy mladá,

a můj žal a mou lásku ať objeví jen ta pravá.

Hvězdy nechť ji zavedou až k tobě,

a měsíc ať pošle stříbro na tvůj kmen,

jen jí odevzdej co skrýváš v sobě,

jiným smutný šum svých větví jen.

 

Ó vrbo měj strpení,

i kdyby to bylo na věky,

já měl dnes v noci zjevení,

ona bude opět mou a už jednou pro věky.

 

Ta vrba tam stále stojí,

žalmým šumem všechny vítá,

ten chlapec už dávno nemá mladost svojí,

a na východě jako po každé noci svítá.

Se svou láskou se již neshledal,

přesto stále chodí k té staré vrbě,

velice rád by ji vyhledal,

ona však již spočívá ve svém hrobě.

Nakonec i ten chlapec zemřel,

a vedle vrby je jeho hrob,

její kmen jakoby někdo stříbrem natřel,

to ta dívka jistě podlehla vlivu jeho svod.

 

 

---