David

 "Mami!"
 Paní Čížková se podívala na svého půlročního syna Davida.
 "Mami!"

 "Ale když já slyším hlasy."
 "A co ti říkají ?" zeptal se tříletého Davida psychiatr.
 "Někdy že jsem nádherný chlapeček a někdy že jsem zrůda."
 "A jak víš, co ta slova znamenají ?"
 "Prostě to vím."
 "A slyšíš nějaké hlasy i teď ?"
 Hoch mu to řekl.
 Psychiatr zbledl.

 "Paní Čížková, s vaším synem není něco v pořádku."
 Zvedla oči k psychiatrovi s pohledem týrané laňe : "A něco nového byste pro mě neměl ?"
 "Kdy jste říkala, že se naučil mluvit ?"
 "Když mu bylo půl roku. Tehdy jsem si myslela, že mám zázračné dítě, ale..."
 Psychiatr se zamyslel.
 "A umí číst nebo psát ?"
 "Neumí."
 "Víte co, paní Čížková ? Já vám napíšu adresu jednoho bývalého psychiatra. Jmenuje se Richard Gébl, ale musím vás upozornit, že byl z lékařské komory vyloučen. Většina doktorů se totiž domnívala, že se sám zbláznil."
 "To mám vést svého syna k nějakému bláznovi ?!" Kdyby dokázal pohled zabíjet, psychiatr by už ležel v krvi na zemi.
 "Je to jediná pomoc, kterou vám můžu dát," řekl psychiatr a podal paní Čížkové papírek s rychle naškrábanou adresou. Ta si ho s odporem hodila do kabelky.

 "Proč mě nenávidíš ?" zeptal se David matky. Před dvěma měsíci mu byly čtyři roky.
 Paní Čížková se po něm ohnala. "Zavři hubu, slyšíš ?"
 K chlapci doléhal ještě jeden hlas : 'Zabiju ho, vyhodím ho z okna a řeknu, že to byla nehoda. Musím být silná.'
 Žena vzala kabelku a začala v ní hledat léky pro uklidnění. Za uplynulý rok se na nich stala závislá. Stále nemohla tubu nahmatat a tak celý obsah vysypala na zem.
 "Tady je!" zavřískla a vrhla se po plastové trubičce. Zároveň si všimla zmuchlaného papírku. Písmo bylo skoro nečitelné.
 'Mám to. Konečně se ho zbavim.'
 David se podíval na matku.

 "Nechte si ho, nebo ho zabiju! To přísahám!"
 Doktora Gébla vztek paní Čížkové vyděsil. Podíval se na Davida, který stál nepokojně vedle své matky.
 'Sakra, ta ženská je blázen!'
 "Dobrá, já si ho nechám."
 'Vlastně jsem vždycky chtěl syna.'

 "Dobře poslouchej, Davide. Hledal jsem někoho jako jsi ty celou svojí kariéru, chtěl jsem dokázat, že telepatie existuje. Byla to moje posedlost. A nakonec mě kvůli tomu vyhodili i z lékařské komory."
 Muž se odmlčel, jen jeho myšlenky pokračovaly.
 'Pomůžu ti, vychovám tě a naučím tě, jak tvojí schopnost ovládat. Vím, že mě teď slyšíš. Zapamatuj si tvar mých myšlenek, vždy budeš vědět, že jsem to já.'
 Oči chlapce se upřely na bývalého doktora. Jeho mysl si představila zlatou barvu a David tak označil svého pěstouna.

 "Neboj se, ve škole se naučíš spoustu nových věcí. A najdeš si tam kamarády."
 "Ale já nechci do školy, strejdo Richarde," řekl David. "Chci zůstat s tebou!"
 'Už je ti sedm, chlapče, i já šel v tvém věku do školy. Neboj, bude se ti tam líbit.'
 Zlaté myšlenky Davida uklidňovaly.
 'A pak zase budeš se mnou.'

 "Tak broučkové, tohle je a," ukazovala Davidova učitelka, paní Lenka Dubová, na tabuli. "A jako autíčko, ananas, Austrálie."
 Ve třídě bylo osmnáct dětí, z toho sedm holek. David občas poslouchal dětské myšlenky. Měl je radši než mysl dospělých. Děti většinou říkají, co si myslí. Například když Janička Zelníčková říkala : "Máš pěkné šaty.", myslela si totéž. Oproti tomu paní učitelka Dubová říkala broučkové a její myšlenky říkaly parchanti, hajzlové, spratci.
 David neměl svoji učitelku rád.

 "Strejdo, proč někteří lidi říkají něco jiného než si myslí ?"
 "Bojí se říct pravdu, chlapče, protože by tím mohli o hodně přijít. O práci, o čest, nebo i o život. Pravda se jim krčí v myšlenkách jako zraněné zvířátko a lež se vydává do světa. Chrání je. Pomáhá jim žít."
 Doktor se odmlčel. Bál se vyslovit to, co si David přečetl v jeho myšlenkách.
 'A proto tě takoví lidé budou nenávidět, když zjistí, co umíš.'
 
 V patnácti letech David opustil základní školu. Za těch jedenáct let, co žil s doktorem Géblem se naučil spoustu o své schopnosti. Doktor si již dříve přečetl spoustu knížek, které se zmiňovaly o fenoménu čtení myšlenek a nyní se veškeré poznatky snažil uplatnit v praxi.
 Chlapec dokázal odstínit cizí myšlenky, takže už "slyšel", jen když skutečně chtěl.
 Za svůj dosavadní život poznal spoustu přetvářek, lží, polopravd. V deseti letech kolem něho prošel muž, který myslel na svoji manželku, kterou zavraždil a rozporcovanou zakopal na zahradě.
 Dva dny kvůli tomu nespal.

 V polovině července jeho pěstoun slavil šedesát let. Za tu dobu, co ho David znal, mu černé vlasy prorostly stříbrem, kůži mu zdobily vrásky a jeho břicho nabralo oblejšího tvaru.
 Slavili to spolu. Nikdo jiný nepřišel. Nikoho nezvali.

 U dveří se ozval zvonek.
 Pan Gébl vstal z křesla, položil noviny a šel otevřít.
 David spal ve svém pokoji a zvonek ho nevzbudil.
 "Co si přejete ?"
 Za dveřmi stáli dva muži. Jeden byl nízký a vychrtlý, druhý byl svalovec s tupým pohledem.
 První promluvil vychrtlík:
 "Vy jste Richard Gébl, doktor, kterého vyloučili z komory kvůli jeho posedlosti telepatií."
 To nebyla otázka, ale konstatování.
 "Vím, že máte v péči jistého chlapce. Dosti mimořádného chlapce, abych byl přesný."
 Doktoru Géblovi vyrazil na čele pot.
 "Co chcete ?"
 "No toho kluka," prohlásil vychrtlík, jako by to mělo být hned jasné.
 'Proboha uteč! Uteč! Rychle, uteč! Vypadni!'
 
 Síla doktorových duševních výkřiků Davida probrala. Vyděsil se.
 Co se děje ?
 Upřel své schopnosti do vstupní místnosti.
 První myšlenky mu jasně prozradily, že doktor je v tísni.
 Další muž myslel na zabíjení.
 Myšlenky třetího muže mu byly povědomé.
 Vždyť to je psychiatr! vytanula mu v mysli vzpomínka. Chvíli pátral v jeho paměti.
 Potom ho ze soustředění vytrhla zlatá pulzace : Dělej, uteč, otevři okno a běž. Nezestavuj se, běž!
 Udělal to. Zastavil, až když zlatá čára vyhasla.

 "A doprdele."
 Davidova poznámka vystihla situaci.
 Chlapec si vzpomněl na to, co si přečetl v psychiatrovi :
 'Jestli ho nechytím, budu v hajzlu! Ty svině mě zabijou. Sakra Géble,  nepleť se tu!'
 Na levé straně uviděl úzkou uličku, zpola zakrytou popelnicemi. Schoulil se za ně. Rozbrečel se.

 "Slíbilo se, že nikdo nezemře!" řval psychiatr na svého společníka.
 "Spíš by vás mělo zajímat, co se teď stane s váma," odfrkl si vazoun. "Řekl jste šéfovi, že mu předáte něco zvláštního. Šéf nemá rád, když se sliby poruší."
 "Byla to snad moje chyba ? Kdo ho vzbudil, no ? Jeden tupec, co tu mlátil do zdi! A ještě Géblovou hlavou! Kurva!"
 Psychiatr se odmlčel. Celá situace nabrala špatné otáčky. Měli ho jen uspat. Slíbili mu to. Teď už spí navždy.
 Podíval se na jeho zvolna chladnoucí tělo s rozbitou hlavou. Z krvavých fleků na zdi se mu udělalo mdlo.
 "Tak snad pudem," zavrčel svalovec.
 Psychiatr sklonil hlavu a vydal se k autu.

 Kam jít ? Co jíst ?
 Otázky se chlapcovou hlavou proháněly jak zdivočelé včely. Byl sám. Poprvé za svůj život neměl nikoho, kdo by mu pomohl, kdo by ho ochránil.
 Po cestě potkal bezdomovce, který se přehraboval v popelnici.
 Tak hluboko nikdy neklesnu, řekl si.
 David šel náhodou kolem opuštěného domu. Okna vysklená, omítka opadaná, zdi posprejované.
 Prolezl oknem do velké čtvercové místnosti. Ustlal si na špinavé podlaze a brzy již spal. Ztemnělým pokojem se neslo jen nepravidelné oddechování a občas výkřik ze sna.

 "Podívejte se, pane Dvořák. Dám vám ještě jednu šanci. Slíbil jste mi toho kluka. Tak to koukejte dodržet, nebo víte, co se stane..."
 Věděl to.
 Když havarovala jeho manželka s dcerou, žena se zabila, ale dcera, Nikol, žila. Ovšem bez velice drahé lékařské pomoci by nejspíš také neměla šanci. Napadla ho jediná věc. Jeho známý měl kontakty na mafii. Seznámil ho s Rodem, jak si ten muž rád říkal. Byl na "rodinném" žebříčku docela vysoko.
 Půjčil si od něho peníze. Výměnou mu měl dodat něco zvláštního. Kluka. Telepata. Vzpomněl si na něho pouze náhodou. Na ten případ před dvanácti lety.
 Rod na telepatii nevěřil. Dvořáka to stálo hodně přesvědčování a prošení. Nakonec mu mafián půjčil, ale jestli by nedokázal toho kluka přivést a nebo ho nepřesvědčil, že čte myšlenky, měl se on i jeho dcera odebrat tam nahoru. Nebo spíše dolů. V sudech naplněných žíravinou.
 Rod se neštítil ničeho.

 Sklo se vysypalo na zem, rozlétlo se po ztemnělé ulici. David rychle vklouzl do krámu a začal si pěchovat věci do pytle vyrobeného z trička. Jídlo, pití... Nějaké sušenky, pár rohlíků...
 Blíží se myšlenky.
 'Co se tu zase děje ? Musim zavolat na stanici.'
 Policista. Rychle pryč.
 Než muž dorazil k rozbité výloze, stín zmizel za rohem.

 Proboha, kam se mohl ztratit ? říkal si psychiatr, když projížděli ulicí. Rod s ním opět poslal toho vazouna.
 Kdybych chtěl utýct, tak tenhle kus svalu mě rozmázne jak mouchu.
 Že já si vůbec něco s mafií začínal...

 David se už vzpamatoval ze smrti svého pěstouna, jen jedna část jeho mysli, ta, kde se dříve nepřetržitě vinula zlatá čára myšlenek, byla bolestně prázdná.
 Loupež v krámu mu utišila hlad, ale dobře věděl, že takhle žít nemůže. Nedokáže.
 Chtěl pomstu. Tedy alespoň si to myslel.
 Musí najít toho psychiatra.

 Den se vkrádal do města.
 Dva lidé bloudili, hledali sebe navzájem.
 Strach. Smutek. Samota.
 Bolest.
 V patách jim kráčí smrt.

 "Zastav!"
 Hromotluk zabrzdil a psychiatr vystoupil z auta.
 "Co je ?" temné zavrčení.
 "Zdálo se mi, že jsem ho viděl. Dělej!"
 Klap klap. Zámky na dveřích mercedesu zaskočily a dvě postavy vyběhly.

 Chlapec se šoural ulicí. Přemýšlel.
 Co když ho najdu ? Co pak ?
 Nejsem vrah.
 Náhle vzhlédl. Myšlenky. Psychiatr a zabiják.
 Kam teď ?

 "Tak kde je ?" Vazoun začínal být netrpělivý.
 Mohl jsem dělat něco jinýho, ale místo toho hlídám pošuka. Nasrat.
 "Nemůže být daleko...co to bylo ?" Psychiatr zpozorněl.
 Jakýsi zvuk v pozadí, jako kdyby...
 "Ten kontejner!"
 Doktor se shýbl pro železnou tyč na zemi, kterou zde zřejmě pohodil nějaký vagabund.
 "Co s tim ?"
 "Kdyby tam bylo něco jinýho."
 Svalovce odpověď nejspíše uspokojila, protože se opět otočil a položil ruku na držák víka.
 "Teď."
 Víko kontejneru se otevřelo.
 Hleděl na ně pár vyděšených očí.

 "Ten kontejner !"
 Do hajzlu, pomóc.
 'Jestli tam nic nebude, tak uvidíš!'
 'Nebude to bolet, přísahám.'
 Cizí myšlenky se vyděšenému Davidovi draly do hlavy a nedokázal je potlačit.
 Do skrýše proniklo světlo a špinavá ruka hrábla po jeho kabátu.
 Brutální tvář se na něj zašklebila.
 Vrah. A doktor.
 'Je mi to tak líto.'

 Svalovec vytáhl toho kluka z kontejneru. Napřáhl ruku a uhodil ho.
 "Dost !" Psychiatr svíral křečovitě tyč.
 Plesk. Další facka.
 DOST! DOST! DOST!
 Chlapec na něho pohlédl očima plnýma slz.
 
 Doktor se napřáhl k úderu. Pak tyč dopadla.
 David vyklouzl z hromotlukových prstů a plazil se do bezpečí.
 Řach, řach, křup.
 Psychiatr stále bušil do hlavy svého hlídače.
 Rudo v očích pomalu ustoupilo a on odhodil zakrvácenou tyč.
 Obří tělo leželo na špinavé ulici. Hlava byla silně zdeformována.
 Zpoza kontejneru se ozývaly vzlyky.

 "Neboj se. Nic ti neudělám."
 David vylezl na světlo.
 "Rychle, než přijede policie."
 Psychiatrova slova a myšlenky Davida uklidňovaly. Chlapec zavřel oči, aby se nemusel dívat na mrtvolu, zatímco doktor prohledával svalovcovu bundu.
 Klíčky od auta. Peněženka. Pistole, náboje.
 Dvořák si vše rozmístil po kapsách, pistoli strčil za opasek jak v laciném filmu a spolu s Davidem odběhli k autu.
 Zámky vyskočily a vůz se za chvíli rozjel.

 Auto zaparkovali před velkou bílou budovou. Nemocnice.
 "Musím pro dceru. Utečeme odtud."
 Dveře se automaticky otevírali.
 "Dobrý den, jdu za Nikol Dvořákovou. Jsem otec."
 Sestra vzhlédla.
 "Proboha, pan Rod vám to neřekl ?"
 David jasně zaznamenal doktorův strach.
 "Co ?"
 "Je mi to tak líto, nemohli jsme nic dělat."
 Z hlasu zněl smutek. A zároveň se snažil člověka ukonejšit.
 Marně.
 
 "Počkej tu na mě."
 Doktor vtiskl Davidovi do ruky pár bankovek, kolem dvou tisíc. Chlapec zamířil do restaurace.
 'Já ho zabiju!'
 Doktorovy myšlenky ho děsily.

 Néééééé, moje malá Nikolka. Bože, proč ? Proč ?
 Doktor ujížděl k Rodově vile.
 Ta svině, ta zkurvená zasraná svině!
 Brzy auto zastavilo před vchodem. Zazvonil. Automatika zámku zavrčela a on vstoupil.
 Nikol...

 To sem na ten zázrak zvědavej.
 Rod si sedl do svého křesla a čekal na psychiatra.
 Telepatie. Jestli kecal, vyrvu mu střeva.
 Brzy doktor přišel. Ale neměl ani svého hlídače, ani toho kluka.

 "Ten váš vazoun čeká u toho kluka."
 "A proč jste nepřijeli sem s ním a jak to že vás nechal o samotě ?"
 "Nevím, zeptejte se ho sám."

 Rod se zvedl a pokynul doktorovi, ať ho následuje.
 Sakra, to je krávovina ! Co ten doktůrek na mě hraje ?
 Zašustění látky. Rod se otočil.
 Psychiatr stál za ním a mířil mu na hlavu pistolí.
 "To máš za mojí Nikol!"

 Zabiju ho. Adoptuju Davida. Zmizíme někam za hranice, anglicky se domluvím. Ale nejdřív ho zabiju.
 Zmáčkl spoušť.
 Nic se nestalo.

 Rod se vrhl na doktorovu ruku a vytrhl mu zbraň.
 "Nejdřív to musíš vodjistit, kreténe!"
 Výstřel.
 Doktor se chytil za břicho. Mezi prsty mu protékaly drahocené kapky krve. Kapky života.

 Bolest. Nikol. Krev. David.
 Né, já ještě nechci.
 Poslední zrychlené tepy srdce.
 Tma.

 David seděl na sedačce v restauraci a cucal třetí kolu. Podvědomně si označil doktora zlatou barvou, stejnou, co měl Richard Gébl.
 Zlatou barvou ochránce.
 A ta zhasla...