Já a doktor

     Já a doktor

"Jdi ty,“ chlácholil jsem ji, "nesmíš tu literaturu brát tak vážně."       

Michal Viewegh

            Minule to byla cihla, předminule kus železa a teď jsem to koupil mým ksichtíkem o svodidla, když jsem spadl z mého historického favorita. A zase stejně jako minule a předminule mě vezou do nemocnice. "Se už těšíš?! Ne?!" říká Honza, kamarád z Kaplice , biker, co se semnou byl projet. Tak a ležim na lehátku. Sestřička, docela pěkná, mi umrtvuje ránu. "No, ten doktor si teda umí vybrat." říkám si v duchu. Přichází doktor, přesně takovej, kterým říkáme, u nás v myšlenkově nižší cyklistické společnosti, kuchaři. (od slova kuchat, hrabat se v lidech)

           "Čau Karle! Cos to dělal?" Ježiši kdo to je, myslim si v duchu, vždyť ho vůbec neznám. "Ty si mě nepamatuješ nebo co? Dyk sme spolu chodili na základku." Ticho. "Ty, doktore," Odpovídám, "nejseš ty náhodou Michal, zvanej Jana?" je to vskutku on. Toho bych tu teda nečekal.

             V nadcházejících chvílích přicházejí obvyklé otázky, určitě je znáte, typu, co rodina, co děláš a jiné. Taky jsme vzpomínali na školu. Na ty dobré zážitky, třeba jaká byla legrace v šestce, nebo na lyžích v sedmé třídě. No, měli jsme i špatné vzpomínky. Tady by se hodilo ty špatnosti trochu rozvést.

            Začíná den a zase jdeme do školy. Kluci už maj připravenej míč z izolepy, holky drbou nejnovější drby a jedna z nich, Lucka, stojí ve dveřích. Je připravená jít na nás žalovat, aby oznámila, přes učitelky, jaký jsme a jak na ně občas, ale neuvědomuje si, že jsme v početní převaze osmi kluků, proti jedné blonďaté holce s barokně tlustými tvary.

            Prvních deset minut naší drastické hry probíhá docela dobře, zatím. Naše lepenková koule zatím strefila Čabana do břicha, Michala mezi oči a Davida zvaného Hektor mezi nohy, nebo jak jsme v té době také říkali, do třetí spodní končetiny.

            Dalších šest set sekund už začínalo jít takzvaně do tuhýho. Mně po přímém zásahu do obličeje vypadlo levé sklíčko brýlí, Markétě jsme zasáhli penál, což mělo za následek, že poodletěl o dobrý dva metry. Chvíli na to byla těsně minuta naše drahá Anička, která kvůli tomu začala mlátit našeho drobečka, stokilového Hektora. Teď přišlo to úplně the best of..., neboli to nejlepší. Sejmuli jsme dvakrát Lucku nádherně do zátylku.

           Zde musíme naši hru na chvíli přerušit, neboť přichází pan ředitel, jenž se nás snaží učit matematiku. Lucka sice začíná natahovat, ale už kuje plány na to, jak se nám pomstí.

           Tak je to tady, konečně, konec hodiny. Naše znepřátelená kamarádka bere Mirkovi penál a těsně mine (toho)Janu. Ten si to samozřejmě nenechává líbit a uchopuje velkou, zelenou, trochu špinavou, čerstvě namočenou houbu na mazání tabule. Hází!

           No, shodli jsme s Michalem, že jsme rádi, že už tam nemusíme. Vždyť takovýhle hrůzy a ještě navíc prasárny, o nichž se raději nebudu rozšiřovat, byly na denním pořádku.

          "A co kolo?" Skáká do vzpomínání bývalý spolužák. "Já se na to musel vykašlat, jak teď dělam tady v nemocnici, nemám na to čas a když se ňákej najde, jedeme s Markétou odpočívat na sluníčko." říká mi.

           "To co mi na tý mojí kebuli sešíváš, je z kola. Já teďka hodně cestuju po závodech, s jednou takovou partou šílenců a z toho tedy vyplývá, že i hodně trénuju a díky mym tréninkum roste i moje návštěvnost u doktorů. To víš," Pokračuju. "mám pořád levé obě ruce i nohy. S nima se nic nezměnilo." Očividně nebyl mými slovy vůbec překvapen.

           "Tak je to hotový, můžeš jít." Loučíme se a já odcházím. "Ahoj, zase někdy."