Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVálení sudů v O - sudech
Autor
Don´t_worry
Zaváhala. Tak jako vždy. Nechtěla ke mně jít, když viděla tu trosku v obýváku. Budu na ni křičet a ona to ví. Tak proč se tomu vyhýbá? Pořád stejná. Holka se zelenýma očima, jednou hravá - podruhé smutná. Herečka. Ve svých náladách umí utopit každého, ale ten dotyčný? Nikdy si to neuvědomí. I já jí propadl. Nejdříve lehce s úsměvem, teď už mi není pomoci. Sedím v imaginárních okovech v obýváku ve křesle, kam jsem si sedl před hodinou, nemůžu nikam. Jsem zajatec vlastního těla. Duše se zdráhá, zmítá sebou jak o závod, tělo prohrálo bitvu. Vzdalo se.
Srabe, ....
Vastně to není úplá katastrofa. Je hodná, milá, pokud chci, tak i velice přítulná. A básnířka.
Když jsem ji potkal na ulici byla tak šíleně neosobní, že mě zákonitě musela přitahovat. Lidé, co chtějí ještě dobývat, neumřeli.
Šla po ulici v dlouhém kabátě, který podtrhával její štíhlou postavu. Ty kotníky! Ach, bože! Uzounké kotníky, lýtka, stehna, prsa...modelky by určitě před touto dokonalostí bledly závistí. Zaregistroval jsem její pohled.
Vyvýšený, ale nádherný pohled šelmy. Oči ji prozrazovaly, celá působila zjihle, dětsky, ale ty oči...oči! Jenže pak mi zmizela z dohledu. Neviděl jsem ji celé dva měsíce, když opět (náhodou? vždyť jsem ji toužil potkat) jsem ji zahlédl v restauraci ... osamocenou. Nemusel jsem se obávat, pevně rozhodnut ji zaujmout jsem k ní přistoupil:
„Ahoj...?“ Ani se nepodívala.
Nečekal jsem, sedl si naproti ní a pozoroval, jak si vychutnává dnešní menu. Kuřecí prsíčka na žampionech - moje nejoblíbenější. Znervózňoval ji hypnotický pohled člověka, kterého ani nezná, přesto nezvedla oči od talíře.
„Chutná?“ snažil jsem se všemožnými způsoby okrást ji o tu klec, ve které je. Musí mě přeci vnímat!
Bez reakce...Vztekle jsem zašoupl židli a chtěl jsem vznešeně odejít. (čekala na to?)
„Je to výborné...stalo se něco?“ Překvapila mě. Myslel jsem, že bude mluvit hlasitě a trochu drsně, alespoň se to k ní hodilo. Převezla mě, tichounký slabý hlásek se ozval a přesně věděla, kam se zabodne. Svezl jsem se po kovové konstrukci až na polstrované sedátko.
„Vůbec nic se nestalo. Jen jste mi přišla smutná, chtěl jsem Vám dělat chvíli společnost.“
„Prosím.“
„Co?“
„Můžete mi dělat tu společnost, jak jste sám před minutkou říkal.“ ozvala se zase tak tišše, ale usmála se. (vítězství?)
„Dobře. Mohu se zeptat, co tak krásná slečna dělá v takové restauraci sama?“
„Jí.“
„Aha. A nechtěla byste někdy se se mnou podívat do kina? Tam nebudete jíst a už vůbec sama.“
„Ráda.“ odpověděla bez zbytečných okolků. Teď už vím, že si se mnou hrála, zkoušela mě. Určil jsem hodinu a ona zase místo, kde se setkáme.
Ty schůzky byly báječné. Kina, kavárny, čajovny, různá sportovní utkání. Zbláznil jsem se do ní, do holky, která byla úplně jiná než ta, která je právě teď v kuchyni a snaží se přede mnou utéct..před mým vztekem.
Miloval jsem na ní, že se uměla pro každou bláznivou věc nadchnout, když jsem ji viděl, jak píše...Vlasy ji padaly do obličeje, ale ona nevnímala okolní svět, byla zabrána do toho svého. A když něco napsala, přiběhla za mnou, objala a ptala se, co tomu říkám.
Shluk písmen na nebi
černou tuší
...napsaný...
uvolněnou rukou
(čí rukou?)
Mou?
Nepsala bych,
malovala symboly lásky
na hebké záda
s dýkou v ruce.
V mé ruce!
Nerozuměl jsem těm řádkům, ale o to víc mě to přitahovalo. Políbil jsem ji a pokaždé říkal, že je to krásné...jako ona sama. Klid plynul ponuře, ale zato ustáleně, žádné bouře nebyly. Dokud nenahrála kazetu. Nevěděl jsem o ní, dokud jsem si nechtěl pustit relaxační hudbu,..spletl jsem si kazety.
„Ahoj,tady Iveta. Jsem klidná a nic mě nemůže rozčarovat. Nech mě, slyšíš mě?...“
Poté se rozpovídala o svém dětství, pubertě, současnost vynechala.
Co to má znamenat? Obsahu jsem si nevšímal, ale ten hlas! Byl břitký a hlavně hlasitý!!! Nikdy jsem ji takhle neslyšel mluvit. Začal jsem se bát. Je divná.
Už nikdy víc jsem tu kazetu neposlouchal a ona mi o ní něřekla. Začal jsem se hrabat v jejích osobních věcech. Básničky, spodní prádlo, šatstvo, dokonce jsem ji prolezl i její auto. Nic čím bych mohl být zas znepokojen.
Být sovou
uletím v noci,
kam oči nevidí.
Prodírala bych se houštím,
ale šťastná.
Létala bych
nad horizontem
všeho bytí.
Jsem jen člověk,
co z šálku pije lež,
a lžíčkou míchá rozvraty
má ze všeho kocovinu
a nejvíc odpouští,
i když nemá co
a už vůbec není komu.
(možná sám sobě)
Vešla do místnosti. Ztrhaná, nejméně o deset let straší. Jako by ji ty hádky vycucávaly všechnu šťávu - energii života.
„Iveto, takhle to dál nemůže, sama to víš. Co se to děje? Je mi z toho všeho špatně! Proč mě takhle trápíš? Já Tě měl rád, rozumíš?...“ nedokázal jsem říct to, co jsem si v hlavě sesumíroval, když jsem tu tak nehybně seděl. Hlas i myšlenky mě opustily.
Stála jako socha, která snad ani nedýchá.
„Řekni něco, krucinál!“ snažil jsem se nerozčilovat...
Pustila tu kazetu...
„Vysvětli mi to!“
....Vzal jsem si bundu a utíkal rychle pryč. Tohle nebudu snášet. Uvědomil jsem si, že ty okovy se roztrhly...Kazeta hrála dál, a Iveta mluvila jako nikdy před tím.
„Bojím se...“ tichým hlasem promluvila k pootevřeným dveřím.
Potkali se opět v té restauraci. Robert si k ní sedl a mlčky pozoroval kruhy pod očima, vějířky vrásek a třesoucí se ruce.
„Konečně mi to vysvětlíš?“
„Jsem nemocná.“
„Cože?“
„HIV1 - pozitivní.“
„Děláš si srandu?“
„Mám Ti vysvětlit o co kráčí? Human Immunodeficiency Virus - ztráta imunity - obranyschopnosti, říká Ti to něco? Tímhle virem jsem nakažena, mám AIDS. Já už to vím, sestřičky mě se vším obeznámily...“
„Odkdy?“
„Celou tu dobu....“
„Proč jsi mi to zatajila, jsi hnusná, nakazila jsi mě schválně, co? Jen se přiznej!“ nezvládl jsem ovládnout svůj hlas. To znamená, že....
„Vím to asi tři týdny.“
„Ty mrcho!“
Rozbrečela se.
„S nikým než Tebou jsem nespala. To TY jsi MĚ nakazil! Sám jsi byl ve škole a víš, jak se můžeš nakazit, co? Moje matka byla a je zdravá, nikde jsem nepoužila už někým přede mnou použitou injekční stříkačku a už vůbec jsem nebyla na transfúzi...“ odešla důstojně, vznešeně, jak krásně to uměla. Jenže teď už neměla oči šelmy, ale poražené, zjihlé samičky.
Ta kazeta onehdá v obýváku se mi začala přehrávat sama od sebe v hlavě.
Přiznání o tom všem bylo na druhé straně...
Po x letech...
„Mám ji rád, její zelené oči, její zlozvyky...ji se vším všudy,“ šeptám bílé zdi někde v nemocnici, vše se mi slilo v jednu velkou černou skvrnu. Jen ona ne!
(Je snadné milovat někoho, kdo je daleko)
"Asi tak ňák by to mohlo být.."
Posadil se pohodlněji, zády se opřel o židli, přitom si ale stihl vzít ubalenou cigaretu. Pomlaskal tabák v puse a požitkářsky vydechl šedý kouř někam, kde cítil, že ten kouř bude svobodnější.
"A je to."
Spokojeně si stáhl kalhoty, rychle rozepnul knoflíky u košile a šel spát.
Takhle to ňák bylo.