Oféliino stínové divadlo

Oféliino stínové divadlo

V jednom malém starém městě žila malá stará slečna jménem Ofélie.

Malá slečna Ofélie sice zdědila po svých rodičích obdiv pro velkou řeč básníků, ale jinak nic. A slavnou herečkou se také stát nemohla. Na to měla příliš tichý hlas. Ale nějak chtěla přeci jen sloužit umění, třeba jen skromně.

k hledišti. Tam sedávala slečna Ofélie každý večer a našeptávala hercům slova jejich rolí, aby se nezadrhli.

Na to se její tichý hlas hodil úplně přesně, vždyť diváci ji slyšet neměli.

Celý život se slečna Ofélie věnovala tomuto povolání a byla při tom šťastná. Postupně se naučila všechny velké komedie a tragédie světa nazpaměť a nepotřebovala už nahlížet do žádných knih.

Tak slečna Ofélie zestárla a časy se změnily. Stále méně lidí přicházelo do divadla, protože teď bylo kino

a televize a jiná rozptýlení. Většina lidí měla auto, a když už jednou chtěli jít do divadla, jeli radši do nejbližšího velkého města, kde viděli mnohem známější herce a kde mnohem víc znamenalo nechat se sám vidět.

Tak se stalo, že divadlo v tom malém starém městě zavřeli, herci odešli a také malá stará slečna Ofélie dostala výpověď.

Když skončilo poslední představení a naposledy spadla opona, zůstala ještě chvilku úplně sama v divadle. Seděla ve své budce a ohlížela se za svým životem. Najednou uviděla stín, jak kmitá kulisami sem a tam, je chvilku větší a pak zase menší. Ale nebyl tam nikdo, kdo by ho mohl vrhat.

“Ty jsi stín?” zeptala se Ofélie. Stín přikývl.

“Ale stín přeci k někomu patří”, dodala.

“Tak”, řekla slečna Ofélie, “a není to smutné, nemít nikoho, ke komu by člověk patřil?”

“Velmi smutné”, ujistil ji stín a tiše vzdychl, “ale co se dá dělat?”

“Rád”, odpověděl stín, “to by bylo nádherné. Ale potom k Vám musím přirůst, a Vy už máte jeden vlastní stín.”

“Vy už se nějak snesete”, řekla slečna Ofélie.

Její vlastní stín přikývl.

Od té doby měla slečna Ofélie dva stíny. Bylo jen málo lidí, kteří si toho všimli, a ti se divili a připadalo jim to trochu zvláštní. Slečna Ofélie se nechtěla dostat do řečí, a proto poprosila vždycky jeden z obou stínů, aby se přes den zmenšil a schoval se v její kabelce. Vždyť stíny mají místo všude.

“Ty jsi také stín, který k nikomu nepatří?” zeptala se.

“Ano”, řekl stín, “ale rozkřiklo se u nás, že žije někdo, kdo nás přijímá. Jsi to ty?”

“Já už mám dva”, odpověděla slečna Ofélie.

“Jeden navíc, na tom už nesejde”, řekl stín prosebně. ”Nemohla bys mě také přijmout? Je to tak smutné

a osamělé, když jeden nikoho nemá.”

“Jak se tedy jmenuješ?” zeptala se stará slečna přátelsky.

“Mé jméno je Tmostrach”, zašeptal stín.

“Tak jen pojď”, řekla slečna Ofélie.

To už tedy měla stíny tři.

Čtvrtý se jmenoval Sámo Sám.

Pátý se jmenoval Chřadnoc.

Šestý se jmenoval Nikdyvíc.

Sedmý se jmenoval Nicotíž.

A tak to šlo stále dál. Stará slečna Ofélie byla chudá, ale naštěstí ta spousta stínů nepotřebovala nic k jídlu ani oblečení na zahřátí.

Jen její malý pokojík byl někdy velice tmavý, přeplněný tou spoustou stínů, které u ní zůstaly, protože je nikdo jiný nechtěl. Slečna Ofélie neměla to srdce poslat je pryč. A přicházelo jich ještě stále víc.

Nejhorší to bylo, když se stíny začaly hádat. Hašteřily se o nejlepší místo a často spolu zápasily a někdy z toho

bylo opravdové stínoboxování. Za takových nocí nemohla malá stará slečna spát. To potom ležela s otevřenýma očima v posteli a zkoušela svým tichým hlasem stíny ukonejšit. Ale to mnoho nepomáhalo.

“Poslouchejte”, řekla stínům, “pokud u mě chcete zůstat, musíte se něco naučit.”

Stíny se přestaly hádat a dívaly se na ni plny očekávání ze všech koutů toho malého pokoje.

Tehdy jim předříkávala ta velká slova básníků, která znala všechna nazpaměť. Opakovala některá místa docela pomalu a pak vybízela stíny, aby věty říkaly po ní. Stíny se snažily a byly také velmi učenlivé.

Tak se pomalu naučily od staré slečny Ofélie všechny velké komedie a tragédie světa.

Přirozeně to byl najednou úplně jiný život než dosud, neboť stíny mohou ztvárnit všechno, co člověk chce, mohou vypadat jako trpaslík nebo obr, jako člověk nebo pták nebo také jako strom nebo stůl.

Přes den ale bydlely všechny – kromě jejího vlastního přirozeně – v kabelce slečny Ofélie. Ano, stíny se

mohou, když chtějí, neuvěřitelně zmenšit.

Lidé tedy nikdy neviděli tu spoustu stínů slečny Ofélie, ale i tak si všimli, že se tu dělo něco neobvyklého.

A neobvyklosti nemají lidé rádi.

“Ta stará slečna je podivínská”, říkali jedni za jejími zády. “Měli by ji dát do domova, kde se o ni postarají.”

A jiní říkali: “Možná je blázen. Kdo ví, co možná jednoho dne natropí.”

A všichni jí šli z cesty.

Nakonec přišel majitel domu, ve kterém měla slečna Ofélie svoji komůrku, a řekl: ”Je mi to líto, ale od teď budete muset platit nájem dvakrát vyšší než dosud.”

To slečna Ofélie nemohla.

“Potom”, řekl majitel domu, ”bude lepší, když se odstěhujete, jakkoli je mi to líto.”

A tak si slečna Ofélie sbalila všechno, co měla, do jednoho kufru, nebylo toho moc, a odešla. Koupila si jízdenku, posadila se do vlaku a vyjela do světa, sama nevěděla kam. Když dojela dost daleko, vystoupila a šla pěšky. Svůj kufr nesla v jedné ruce a v té druhé kabelku se spoustou stínů.

Byla to dlouhá, dlouhá ulice.

Nakonec přišla Ofélie k moři. Tady už nemohla jít dál. Proto se posadila, aby si chvilku odpočinula, a usnula.

Všechny stíny vyšly z kabelky a stály okolo ní a radily se mezi sebou, co se bude dít dál.

A když se slečna Ofélie probudila, vyprávěly jí o tom, co zamýšlejí.

“Ach”, řekla slečna Ofélie, ”to je od vás ale opravdu milé.”

Když přišla do jedné malé vesničky, vyndala ze svého kufru jedno bílé prostěradlo a pověsila ho přes tyč na klepání koberců. Stíny začaly na tom plátně ihned předvádět hry, které se naučily od slečny Ofélie. A ona sama seděla vzadu a našeptávala jim velká slova básníků, aby se nezadrhly.

Nejdříve přišlo jen pár dětí a užasle přihlížely, ale k večeru přišlo i několik dospělých a každý nakonec za to zajímavé představení nějakou troškou zaplatil.

Tak táhla slečna Ofélie od vesnice k vesnici a od města k městu a její stíny se proměňovaly v krále a blázny, ve sličné panny a ohnivé hřebce, v kouzelníky a květiny, podle potřeby.

Po nějaké době měla slečna Ofélie našetřeno dost peněz, aby si mohla koupit malé staré auto. Nechala si ho od jednoho umělce pěkně barevně ozdobit a na obou stranách stálo velkými písmeny:

OFÉLIINO STÍNOVÉ DIVADLO

S tím teď jezdila celým širým světem a její stíny s ní.

Tady by mohl příběh vlastně skončit, ale nekončí.

Jednoho dne totiž, když se slečna Ofélie dostala se svým autem do sněhové vánice a zůstala v ní vězet, stanul před ní najednou jeden obrovský stín, který byl ještě tmavší než ty ostatní.

“Jsi také jeden z těch”, zeptala se, ”které nikdo nechce?”

“Ano”, řekl stín pomalu, ”myslím, že se to tak dá říci.”

“Chceš také ke mně?”zeptala se slečna Ofélie.

“Přijala bys ještě i mě?” tázal se ten velký stín a přistoupil blíž.

“Nechceš nejdříve znát moje jméno?” zeptal se.

“Jak se tedy jmenuješ?”

“Říkají mi Smrt.”

Potom bylo delší dobu ticho.

“Chceš mě i přesto přijmout?” zeptal se nakonec jemně.

Tu ji ten velký studený stín obklopil a svět okolo ní ztmavl. Ale pak jí bylo, jako by se jí otevřely úplně nové oči, oči mladé a jasné, už ne staré a krátkozraké. Už nepotřebovala žádné brýle, aby viděla, kde je:

a usmívaly se na ni.

“Kdo jste?” ptala se slečna Ofélie.

“Ty už nás neznáš?” řekly. ”My jsme ty přebytečné stíny, které jsi vzala k sobě. Teď jsme vysvobozeny

a nemusíme tu dál bloudit.”

Nebeská brána se otevřela a světlé postavy vešly dovnitř a ve svém středu vedly malou starou slečnu Ofélii.

Doprovodily ji k nádhernému paláci, který byl ale to nejkrásnější a nejnádhernější divadlo, jaké si vůbec mohla představit.

Nad vchodem stálo velkými zlatými písmeny:

OFÉLIINO SVĚTELNÉ JEVIŠTĚ

A od té doby tam hráli před anděly osudy lidí ve velké řeči básníků. Té rozumějí i andělé a učí se z toho, jak bídné a jak velkolepé, jak smutné a jak veselé to je, být člověkem a bydlet na Zemi.

A slečna Ofélie našeptávala svým hercům slova, aby se nezadrhli. Konec konců, povídá se, že i milý Bůh někdy přichází, aby si to poslechl. Ale zcela určitě to neví nikdo.