VÝSADEK-7

ČÁST SEDMÁ.

Nad krajinou se držely poslední cáry mlhy. Trojice mužů běžela lesem a neustále přitom bedlivě sledovala, jestli se neobjeví němečtí vojáci.

„Za chvíli les končí,“ řekl major Marcel Degail a zaposlouchal se do vzdáleného hluku leteckého motoru.

„Zdá se, že se vzdálil,“ mínil Alain Martell, který doběhl ke kmeni stromu, o něhož se opřel a zadíval se směrem k okraji lesa.

„Určitě. Němci nasadili psi. Podle mapy je o kousek dál potok. Ten by nám mohl pomoc,“ konstatoval major.

„Jak dlouho dokážeme vydržet tohle tempo a unikat?“ zeptal se Jean Anyz.

„Dokud nám budou stačit síly,“ řekl mu Degail.

„A nebo taky štěstí,“ mínil Anyz.

  O chvíli později doběhli na okraj lesa. Za ním byla zarostlá stráň, která se svažovala k silnici. Zraky upřely k obloze, ale kroužící letadlo nikde neviděli. Přitom odněkud zdálky byl slyšet hluk jeho motoru.

„No, budeme muset dolu,“ sdělil jim major.

„Budeme válet sudy?“ optal se ironicky Anyz.

„Třeba,“ odpověděl mu.

Poté počali sbíhat svah, přičemž se hluk leteckého motoru začal přibližovat. Náhle se na obloze nad lesem objevilo letadlo.

„Bacha! Letí sem!“ vykřikl Martell,, který ho jako první spatřil. Okamžitě se vrhli do vysokého a hustého porostu. Přitisknutí k zemi přes konce vysoké trávy sledovali, jak nad svahem prolétl hornoplošník.

„Parchanti! Letěj tak pomalu, že bych je určitě zasáhnul,“ řekl Anyz.

„Na to zapomeňte,“ ozval se major.

Letadlo chvíli kroužilo poblíže a poté se vzdálilo. Oni pak přikrčeně běželi po svahu dále dolu a o chvíli později přeběhli silnici. Zároveň se ozval hluk automobilového motoru, načež  ze zatáčky vyjelo nákladní auto.

„Svezeme se!“ zvolal náhle Degail a několika skoky vběhl zpátky na silnici. Začal mávat na překvapeného řidiče. Sotva řidič přibrzdil, otevřel dveře od kabiny. Martell a Anyz hned hbitě naskočili na korbu, kde bylo několik velkých sudu.

„Zdravím. Šlápněte na to! Na nic se neptejte a jen jeďte!“ nakázal major muži za volantem, který na něho přes namířený samopal třeštil oči.

„Ano. Hlavně prosím nestřílejte,“ vykoktal ze sebe.

„To záleží na vás. Jen se chceme svést!“

  Uběhla krátká doba během, které Degail sledoval muže i silnici. Přitom jeho zraku neuniklo, že muž má na klopě kabátu malý odznáček. Soustředil se na něho a zjistil, že je na něm říšská orlice.

„Ty parchante kolaborantskej!“ vyhrkl vzápětí a udělal v kabině prudký pohyb, po kterém zasáhl muže boční stranou samopalu. Řidič přestal držet volant a než se nadál, opět byl udeřen. Major přitom dupl na pedál od brzd a zároveň otevřel dveře u řidiče. Pak omráčeného řidiče vyhodil na prudký sraz. Muž  se bezvládně skutálel k potoku.

„Co se děje?“ zeptal se Martell a vyklonil se z korby dopředu.

„Ten, co nás vezl, je kolaborant. Měl nacistickej vodznáček,“ odpověděl mu Degail, když přelezl na sedačku za volantem.

„To jsme teda natrefili na toho pravýho,“ mínil Anyz.

„Však on taky na nás hned tak nezapomene,“ zkonstatoval Martell.

Major sešlápl co nejvíce pedál od plynu a nákladní vůz se opět rozjel po silnici.

                                     KONEC SEDMÉ ČÁSTI

 

 

---