Chuť moci

Fenrick seděl na svém koni a shlížel dolů na zástupy svých věrných vojáků. Tak jednoduché bylo stát se mocným. Tak jednoduché.

            V jeho hlavě se zas a znova odehrávala bitva o ten proklatý most. Jich bylo sotva dvacet a nepřátel třicetkrát tolik. Tehdy se s mladého Fenricka stal muž Fenrick, kapitán pěchotního oddílu. Přežilo jich pět. Byl to masakr. Nebyl to boj, jak na něj byl zvyklý. Boj při kterém se protivníci dívají do očí, krouží kolem sebe  a čekají, až ten druhý udělá chybu. Tehdy to byla jatka. Jen stát, opřený o záda muže za vašimi zády a sekat. Na nic nehledět a jen sekat. Na nic nehledět a jen sekat. Tehdy mu už začínaly námahou odumírat ruce. Bili se snad hodinu než tehdy přišly posily a rozdrtily nepřítele.

            A pak, když byl kapitánem, poslali je Špinavé legie (tak si říkali dobrovolníci) do bažin bojovat proti tsorrtům. Tehdy jich přežilo z dvou set pouhých patnáct. Museli ale plnit rozkazy z vrchu.

            Teď, když generál Fenrick už nemusel plnit ničí rozkazy, stál na pahorku a sledoval své ohromné legie. Věděl, že ti muži jsou mu oddaní tak jako on byl kdysi oddaný svému generálovi. Věděl, že tahle bitva byla poslední-rozhodující bitva. Již několikrát prohráli a museli obětovat část vojska, aby se jiná, mnohem větší část zachránila. Je to tak správně. Musí to být správně. Všichni to tvrdí. Všechny vojenské příručky říkají, že ztráty do dvaceti procent jsou skvělé. Pokud vyhrajete, pak i ztráty do sedmdesáti procent jsou únosné. To tvrdí vojenské příručky. Někteří veteráni tvrdí, že jsou únosné jakékoliv ztráty, pokud to přežijete právě vy.

            Již hodlal vydat rozkaz k útoku, ale slova se mu zasekla v hrdle. Vzpomněl si jak v podobné soutěsce ztratil celý jízdní prapor. Stateční vojáci tehdy zahynuli jako obětní beránek, aby ostatní šiky mohly přepadnout nepřítele ze zálohy. Je to tak správně. Nemůže to být nikdy jinak. Přední dobrovolnický voj padne. Jsou to hrdinové. Tehdy nevědomky udělal ze svého nejlepšího přítele hrdinu.

            Podíval se ještě naposledy na své podřízené a vyjel vpřed v čele tisíců hrdých a oddaných lidí proti statisícovým zástupům skřetů. Vyjel jako první. Největší z hrdinů. Vyjel jako ten, za koho budou vojáci po bitvě držet hold alespoň měsíc. Vyjel jako jezdec z předního voje. Vstříc velkému vítězství.

            Bitva byla ohromná. Ztráty vzhledem k poměru sil minimální. Spojenci přišli včas.

„Proč jsem jen přežil“ ptal se Fenrick sám sebe, když procházel rozdupanou zkrvavenou planinou plnou mrtvých těl. „Tak mnoho. Tak mnoho jsem jich ztratil.“

            „Výtečné vítězství“, pochválil jej jeden z jeho kolegů. „Graciézní naplánování. A ty ztráty. Tahle bitva je skvostným příkladem toho, že správná taktika může ztráty naprosto minimalizovat.“

            „Proč ne já?“

            „Vy, kolego, právě vy budete odteď zcela jistě hlavním generálem. Vaše taktika je bezchybná.“

            Když začala bouřka, všichni už oslavovali ve městě. Jen několik lišek, divokých psů, hyen a jeden člověk bloumali po bojišti.

            Dalšího dne našli bezvládné tělo Fenricka Esthera na kopci.