Arboretum (Tuláci)

Bílý kříž a všechno modrý,

to jsou zbytky par;

za mraky jsou dávno ti,

co se jen ptaj‘.

Odkud jsou a kam zas půjdou,

až zapadne den;

zlatou barvu střídá

temný sen.

Znaj‘ se čím dál dýl,

tím jak putujou -

po polích, po městech,

návrších.

Maj‘ to těžký, vím,

co s tím nadělám?

z mraků padá déšť,

z něj radost mám.

Bílé skály, voda, keře,

tam se usadí,

jemná tráva duše

pohladí.

Leží, pořád leží,

mraky sledujou;

pak se zvednou a

zas dále putujou.

Jen tak si odejdou…