Barvy podzimu

Už jste si všimli někdy taky,

když prosvěcuje slunce mraky,

jak mýtický má všechno nádech,

nepopsatelný ve všech pádech?

Tam, kde šedý mrak trhá se,

bledá zář přibývá na kráse.

Dopadá ve sloupcích na krajinu,

kterou já v autobuse plynu...

a s ní v kontrastu je les.

Zelené stromy, prošedivělé žlutí podzimu,

jakoby hledaly v těch mracích trhlinu.

Jakoby poslední paprsky sluníčka

hladily před zimou ta lidská políčka.

A i ta kulturní krajina

ten mýtický nádech v sobě má.

jakoby tu pár staletí stál.

Odolával mrazu, padlí

a jen ti nejslabší už spadly.

A teď přihlíží flegmaticky:

nastává zima, jako vždycky.

Loučí se lhostejně se sluncem,

vždyť silným nevadí zmrzlá zem.

Nechtějí ani zpomalit čas,

Však vrátí se nám v dubnu zas...

A mraky se hromadí stále více,

nastane podzimní plískanice.

Trhlina v nebi se zavírá,

zmenšuje se světla míra.

A s posledním mizícím paprskem,

dopadá déšť na chladnou zem.