Maturitní otázka č. 7

Otevřel dveře a ruce se mu rozklepaly hned, jak uviděl komisi, sedící před ním. Rychle přelétl zrakem celou místnost: státní vlajk, fotka prezidenta, kamenné tváře profesorů, čekajících jen ne něj. Cítil jak pomalu zelená. Přistoupil ke stolu a pomalu, tak strašně pomalu vsunul ruku do pytlíku s čísly otázek. Chvíli se nic nedělo. Pak vytáhl ruku a rozevřel dlaň. Na dlani se mu skvěl plíšek s vyraženým číslem 7. Jen ztěžka přemohl dávivý pocit v krku. Nevnímal povzbudivé pohledy předsedy komise ani pokyn aby se usadil na potítko. Vše proběhlo jakoby na pozadí. Automaticky se rozešel ke stolku v koutě, míjíce přitom spolužačku se samolibým úsměvem na tváři. Ani si jí nevšiml. Zvolna usedl na židli a na papír nadepsal svým roztahaným písmem OTÁZKA ČÍSLO SEDM. Vložil hlavu do dlaní a zadíval se na prázdný papír. Beznaděj mu vířila hlavou, zatímco poslouchal pisklavý hlas zkoušené dívky. Začalo se mu chtít zvracet, plakat i smát se zároveň. Bože, vždyť tohle nemůže být pravda ? Jaktože to uběhlo tak rychle ?!?

                                                            ***

Trhnutím se probudil. Měl děsivý pocit strachu a úlevy zároveň. Takhle strašnou chvilku už znova zažít fakt nechce… Pak si uvědomil, že je něco v nepořádku. Nemá na sobě svoje pyžamo, ani neleží v posteli. Že by usnul u počítače ? Pak by před sebou měl ale klávesnici, nebo ne ? Zamžoural na papír ležící před ním a zastavilo se mu srdce. Hleděl na nadpis znějící OTÁZKA ČÍSLO SEDM…