Ranní zklamání

          Když se Albert onoho květnového nedělního rána probudil ve své posteli, s údivem zjistil, že zde neleží sám. Současně s tímto vjemem

se o jeho rozespalou pozornost ucházel i nepříjemný pocit v ústech

a la popelník politý pivem se svou nerozlučnou přítelkyní třeštící hlavou. Kolik podobných mučivých probuzení již zažil, kolikrát se dušoval, že tentokrát s pitím a kouřením definitivně skončil. Počítat taková předsevzetí ani nemělo smysl. Také nyní v hloubi duše věděl, že zůstane při starém, uvykl moderně nezřízenému životnímu stylu. Na mysl mu přišla otřepaná fráze "zvyk je železná košile".

           Nicméně zanechal planého přemítání o životě a zaměřil se na aktuálnější problémy, jako například: Co včera proboha vyváděl? A kde se tu vzala neznámá dívka? Hlavou se mu mihla směšná a zároveň i trochu znepokojující představa, že zhluboka oddychující osoba po jeho boku vůbec nemusí být něžného pohlaví. Aby zaplašil klíčící obavy, potichu vstal a zamířil k oknu. Jediným prudkým pohybem odtáhl závěs a umožnil tak teplým paprskům májového slunce proniknout do pokoje. Spěšně pohlédl směrem k lůžku a zůstal stát jako opařený. Užasle zíral na spící ženu. Již nebylo pochyb, že neznámý nocležník je ONA. V Albertově posteli, jen částečně zahalena jeho přikrývkou, spala nejkrásnější dívka, jakou měl možnost za svůj dvacetiletý život spatřit.

                  Měla souměrnou tvář orámovanou lesknoucí se záplavou havranních vlasů, čistou alabastrovou pleť a plné rudé rty vyzývající k polibku. Když přejel dychtivýma očima i zbytek jejího skromně zakrytého těla, nasucho polkl. Nádherná cizinka jako by vystoupila z nejbujnějších snů. Tvář anděla a tělo vymodelované zkušenými prsty samotného ďábla, právě takovou kombinaci vždy u žen marně hledal. A nyní měl podobný zázrak přímo před sebou, na dosah ruky. Už už natahoval chvějící se paži směrem ke snící krásce, ale pak se zarazil. Vždyť vůbec netuší, kde se tu vzala a co je vlastně zač! V duchu uviděl sám sebe, jak se s lačným pohledem sápe po nic netušící, bezbranné dívce, a zastyděl se. Nepatří přece mezi zkažené chlípníky neschopné ovládnout svůj chtíč. Co teď? Probudit ji či nechat spát? Ani jedna varianta se mu příliš nezamlouvala. Zoufale přemýšlel, hledaje přijatelné řešení. A v tom ho to napadlo, připraví neznámé slečně snídani a teprve poté ji ohleduplně vzbudí. Tak milou pozorností si ji určitě získá. V duchu začal probírat repertoár své spižírny. Z přemítání ho vytrhl dívčin pohyb. Přiložila útlou ručku k ústům, roztomile zívla a vzápětí se se slastným povzdechem protáhla. Albert znejistěl, jaká asi bude její první reakce až zjistí, že leží skoro nahá v cizí posteli a nad ní stojí neznámý mladík hltající ji očima?

                Kráska otevřela oči a prudce se posadila. Přikrývka se přitom svezla stranou a Albertovi se naskytl výhled na nahé ženské tělo pevných tvarů. Upřený tázavý pohled azurově modrých očí mu vehnal nach do tváře. Marně hledal slova, kterými by dívku oslovil. Taková nemožná situace! V duchu proklínal svou stydlivost. Konečně si v hlavě sesumíroval celou větu, ale cizinka ho předešla. Otevřela svá božská ústa a  ... a úplně obyčejným, ochraptělým hlasem řekla: "čau zlato, nemáš cigáro? Dlužíš mi za noc patnáct stovek."

                Zkoprnělý Albert se zmohl jen na chabé přikývnutí. Všechno se mu začalo vybavovat. Večer s přáteli v oblíbeném baru,  návštěva diskotéky i nabídka vášnivé noci od zkušené šlapky, kterou ke své škodě ostýchavě přijal. Sáhl na noční stlek pro peněženku a hodil usmívající se dívce dvě papírové bankovky, Palackého s Němcovou. I za pouhou iluzi lásky se dnes musí platit.