Katka

KATKA

Stála jsem pod přístřeškem u hospody. Vydatně pršelo. Sledovala jsem dráhu kapek ve světle pouliční lampy. Opatrně jsem se rozhlédla kolem, nikde nikdo. Dveře do hospody byly zavřené. Z kapsy u vesty jsem vytáhla užmoulaný cigáro a zapálila si. Mocně jsem potáhla a s úlevou vydechla. Přesně tohle jsem potřebovala. Hypnotizovala jsem ten vchod, jako bych už viděla, jak vychází, otevře pusu údivem, pak se mu tvář zkřiví vztekem. Rázným krokem se blíží ke mně a pak mi přesně mířeným úderem vyrazí cíčko z pusy.

Už se mi začala motat hlava, no jo nevýhoda nekuřáků. Dveře se rozletěly, úlekem jsem vyjekla, ruku s cigaretou jsem spustila podél těla, ale to se jen nějakej vožralej dědek potácel ke svýmu velocipédu, aby se stylem cik-cak dokodrcal domů. Už jsem viděla, jak je jeho ženuška celá happy, že jí to prase leze smradlavý do čistejch cejchů. Musela jsem se smát. Jak je ten svět úplně podělanej. Jeden se ničí, druhýho to ničí, třetí se ničí kvůli zničenýmu druhýmu a čtvrtýmu je to úplně fuk, protože z toho, že ničí toho prvního, má tučnej zisk. Zamyslela jsem se, kde v týhle primitivní rovnici stojím já. Ničím se? Souhlasně jsem kývla na cigaretu před očima. Ničí mě? Nu, jinak bych se neničila já… ale koho ničí mé chování? Rodiče o tomhle nemají ani páru, kamarádů moc nemám, a ti, co mi zbyli, jsou stejní, pak… proč tu vlastně jsem? Protože mě nakrknul! Správně, holka! A já tady trucuju!

K hospodě zahnul pár světel. Sledovala jsem, jak parkuje, jak vypíná motor, jak se dveře otvírají.

„No ahój zlatíčko, copak ty tady?“

„Musela jsem na vzduch,“ potichu jsem odpověděla. Ta blbá káča zase nemusí vědět všechno. Závistivě jsem pozorovala její štíhlou postavu v sexy černých upnutých kalhotách, přiléhavém lesklém topu, přes který měla dlouhý černý kabát. Blond vlasy jí v pěkných vlnách dopadaly na záda, když šla směrem ke mně pod deštníkem, který jí držel zase nějaký nový frajer. Musela jsem uznat, že Kristýna má, alespoň co se týče chlapů, vkus. Tenhle měl dobrých stopětaosmdesát centimetrů, krátké nagelované odbarvené vlasy, modré oči.

„Tohle je Renda. Renda je model,“ uchichtla se směrem ke svému Rendovi.

„A já jsem Katka,“ usmála jsem se krátce, aby si nemyslel, že jsem snad nějaká netykavka a podala jsem mu ruku.

„Ahoj,“ pozdravil plaše. Takže taky blbej, ach jo. Znám tyhle týpky, vypadaj, jako že jsou kdovíjaký borci, ale když přijde na věc, tak skutek utek. Myslím, že mi chtěl dát pusu, ale když viděl Kristýny nahranej miloučkej úsměv, tak se zadrh uprostřed cesty.

„Hele, Káťo, je pravda, že je dneska nahoře diskotéka?“ Nedělej hloupou… moc dobře víš, že tu dneska je, jinak by ses tak nevymódila, viď kočko?

„Je to pravda. Naše disko trysko je vám plně k dispozici a buďte vítáni naším super dýdžejem Pod padesát vstup zakázán!“ Ironie, to je moje…

„To je to tam tak hrozný?“

„Ale ne, dělám si srandu, dneska hraje můj brácha, tak si to tam užijte, fakt!“

„A Tomáška máš kde?“ No, co je zase tohle za úlisnej tón?

„Tomášek už bude asi někde ležet v bezvědomí!“ odpověděla jsem jí přehnaně mile. No co, když může ona, můžu i já. Tohle jsem ale přepískla, věděla jsem přece, že tohle je přesně voda na její mlýn. Ta, jak zavětří, že to mezi námi skřípe, okamžitě se vrhne do role utěšovatelky. Ta mi nikdy nezapomene, že jsem jí Tomáška odlákala právě ve chvíli, kdy to už vypadalo, že jí to s ním vyjde. Jenže pro ni nikdy nebyl kluk nic jinýho než kořist, a čím byla kořist obtížnější, tím byla její hra zábavnější, a jakmile se kluk chytil, přestala mít zájem. Ale nedej bože, aby jí kluk odmítl dřív, než ona stačila odkopnout jeho, to pak byla přímo válka…a já byla cíl.

„Aha, jdeš už dovnitř?“ No moc se mi ještě nechce, ale co mám asi tak jinýho dělat, když ty bys tam zase udělala na Tomáška divadýlko.

„Je mi zima, takže docela ráda.“

Šla jsem s nima až nahoru, ale Toma jsem ani koutkem oka nezaregistrovala, ještě za chůze jsem stačila na ex zhltnout džusík, abych tak zabila pachuť dehtu, no a samozřejmě taky pro případ, že by mi drahoušek chtěl dát pusinku. Brácha na mě od pultu kývnul na pozdrav. Moc se mi nechtělo známým vysvětlovat, co kde a jak, tak jsem zamířila přímo k němu.

„Čus sister, jak to jde?“

„Co jak jde?“ Určitě něco ví, brácha vždycky něco ví.

„No viděl jsem Tomáše…“ opatrně začal. Já to říkala, jak to dělá? Pozorovala jsem ho, jak zručně přendavá jedno CD z věže do obalu, vytahuje další, kontroluje obsah, souhlasně pokyvuje, pouští tam plynulý přechod písniček a otáčí se na mě.

„Byl úplně na sračky, furt bleptal něco vo tobě, jako že seš úplně blbá a tak.“ No jistě, blbá. To tak, takhle mírný slova ve svým opilým slovníku bych u něj nenašla. Úplně jsem ho viděla, jak nadává jak dlaždič, leje do sebe jednoho panáka za druhým, sem tam se propotácí kolem brášky na záchod a zpátky k baru a vždycky prohodí něco strašně inteligentního. Chudák brácha, jak se na tuhle svou premiéru těšil a zrovna na moje narozky. Měl to bejt bomba večer, viď?

„Nic si z toho nedělej, jen žárlí, že jsi tu dnes večer za hvězdu ty!“ Pravda, pocity méněcennosti jsem u něj už viděla.

„Hele, Kristýna je tady!“

„Já vím,“ řekla jsem, ale myslela jsem pořád na Tomáše.

„A vypadá to, že jde tancovat… Já tam dám teď tu tvojí oblíbenou písničku a jdi jí to ukázat. Ať všichni vidí, že ona je jen tvým slabým odvárkem!“

„Fajn brácha, do toho!“ Konečně je tady někdo, kdo mě dokázal vytáhnout z tý depresivní břečky. Kristýna se tam kroutila jak had, až jsem se musela v duchu smát, aby ses nám tu holka nezauzlovala. Uslyšela jsem první tóny mojí nejoblíbenější skladby. Takové pomalé, táhlé, přesně pro mou předehru. Začala jsem tancovat, a s prvními pohyby jsem na sobě ucítila i první pohledy. Věděla jsem, co v nich je, v některých obdiv, v jiných údiv a také v pár očích se leskla bledá závist. A přesně pro tyhle oči jsem dneska tančila. Víčka mi sama spadla, aby mě odraz okolí nerozptyloval v přesném vnímání rytmu. Tancovala jsem jak o život. Snad nejlépe ve svém životě. Hlavu jsem měla zcela vyplněnou hudbou, bylo mi tak nádherně. Úplně jsem na Tomášovo neomluvitelné chování zapomněla. Byla jsem tu jenom já, božská hudba a mé tělo. Všechno ostatní se zahalilo do pláštíku nevědomosti. Písnička se blížila ke konci, smála jsem se. Teprve teď jsem si dovolila otevřít oči. Na parketu jsem byla sama. Písnička dohrála, bylo ticho. Brácha na mě užasle zíral. Co se to děje? zmateně jsem se rozhlédla, ozval se nesmělý potlesk. Ach tak! Skoro všichni se usmívali.

„Káťo, pojď sem, dáme přípitek!“ Brácha tam pustil potichu nějakou pomalou písničku. Bouchlo šampaňské.

„Tak sestři, všechno nejlepší!“ Mocně mi potřásl pravačkou.

„Všechno nejlepší!“ křičeli všichni. Šampaňské teklo proudem. Někdo mi podal sklenku.

„Na zdraví,“ pozvedla jsem k přípitku. CINK, CINK, CINK… Všichni jsme se smáli. Ale radost jsem neměla, jediný člověk, se kterým jsem si chtěla přiťuknout, tam nebyl. Někdo prostě umí kazit oslavu. Zavrtěla jsem hlavou. Nesmím si to připouštět, já si oslavu zkazit nenechám!

Víno jsem vypila na ex. Druhou sklenku mi někdo ohleduplně nalil dřív, než jsem stačila říct á. Všichni mě objímali. Rozdávala jsem šťastné úsměvy na všechny dokola. A pila a pila a pila. Brácha se zase přesunul ke svému dýdžejskému pultu a začal tam házet jednu vypalovačku za druhou, že kolem stolu za chvilku nezbyla ani noha. Kromě mých dvou noh. Ty tam trapně přešlapovaly nevěda, kam dřív.

„Katuš, pojď na panáka, zvu tě, kočko!“ zvesela mi poplácal po zádech můj budoucí švagr. Očička se mu pěkně leskla a na tváři mu pohrával opilý úsměv. Neptal se na odpověď, chytl mě v pase a vlekl k baru.

„Dvakrát broskvovou!“ uchechtl se barmanku.

„Velkou?“

„Jak jinak, vidíš tady snad nějaký malý cucáky?“ A už na tácku stály dvě velký broskve.

„A na ex!“ Kopl ho tam. Nezůstala jsem pozadu.

„A teď zvu já tebe, O.K.?“ vrátila jsem mu úsměv, „ještě jednou, prosím,“ obrátila jsem se na slečnu. Ve vteřině je čekal stejný osud jako předešlé. Otřásla jsem se. „Huh!“ zablekotal Václav. Odpotácel se kamsi a já zamířila zpátky k našemu stolu, jako že to nejdřív musím rozdejchat.

„Kampak slečno?“ zastoupil mi cestu ten model.

„Renda, viď?“

„Nó… Hele, nejdeš na panáka? Co piješ?“

„Právě jsem měla dvě broskvičky,“ zasmála jsem se. Už mi to stoupalo do hlavy.

„Tak dáme jablíčko, jó? Ať načerpáme hodně vitamínů!“ Byl tak roztomilej. Takovej lišáckej úsměv mu pohrával na tý jeho mužný tváři. Myslím, že se mi názor na něj pomalu měnil.

„Kde je Kristýna?“ rozhlédla jsem se po sálu.

„Nevím, někam zmizela, je kapánek jednoduchá, co? Nedokázala za celej večer mluvit o ničem jiným, než o laku na nehty, odstínech rtěnek, řasenkách, no vstávaly mi z toho vlasy hrůzou na hlavě!“ zkřivil tvář odporem. Zase mě rozesmál.

„A ty jsi opravdu model?“ zeptala jsem se ho po vypití jablečnýho Jelcina.

„Tak trochu, jednou jsem fotil pro nějakej časák o módě, ale moc mě to nebere, už to nechci dělat, nemám na to čas!“

„A co jinak děláš?“ zvědavost ve mně fakt sílila.

„Pracuju v Telekomu,“ ušklíbl se, „ale dost o mě. Já o tobě nevím vůbec nic!“

„Hm, a co bys chtěl vědět?“

„Všechno!“
„Tak kde začnem?“

„Třeba na parketu, pojď, tahle písnička je moje!“

Tak tohle jsem nečekala, v životě se mnou nikdo takhle netancoval. Přesně takhle jsem si vždycky představovala, že si v páru užiju to pravý vzrušení z blízkosti energií nabitých těl. Až mi z toho mráz jezdil po zádech a husí kůže mi naskočila pokaždé, když mi jemně přejel rty s horkým dechem po krku. Ani jednou nepřekročil meze mezi profesionálností a sváděním. Přivádělo mě to k  šílenství. Fakt jsem se klepala jen na to, aby mě pevně chytil, mrštil se mnou o zem a tam mě smyslů zbavený pomiloval. Asi jsem při té myšlence musela trochu zrudnout, protože se pobaveně zeptal: „Na co myslíš?“

A to bych musela být střízlivá, nebo blbá, abych si takovou příležitost nechala jen tak utéct.

„Na tebe…,“ zašeptala jsem mu těsně u ucha a pak se jsem naoko stydlivá sklonila hlavu. Kousla jsem se do rtu, když mi věnoval lehký polibek na čelo. Zadívala jsem se mu upřeně do očí. A už to bylo! Naše rty splynuly v jediný dlouhý vroucí polibek. Držel mě ve svém náručí tak pevně, jako by mě už nikdy nechtěl pustit. Plně jsem si vychutnávala tu chvíli absolutní sehranosti.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam jen tak stáli. Když jsme si šli pro něco k pití, tak mi někdo zaklepal na rameno. Trhla jsem sebou.

„Co to děláš?“ zamračeně se ptal brácha.

„To je snad moje věc!“ odsekla jsem mu věcně. Ale stejně jsem se raděj rozhlédla kolem, co kdyby?

„Kde je?“ řekla jsem už o poznání mírněji.

„Ještě se tu, pokud vím, neukázal,“ pokrčil rameny brácha. „Neměla by ses jít po něm podívat?“

„To teda nevím proč! Jestli je někde vožralej do němoty, tak ať ho v pase nad záchodem drží někdo jinej!“ Dobrá nálada byla ta tam.

„Ségra, nedělej blbosti… Abys toho pak nelitovala…“

„Víš co, hleď si svýho hraní, jo? A mě dej dneska svátek!“ Zavěsila jsem se do hezouna a dotlačila ho k baru. Tam jsem objednala dva fernety, a i když ho opravdu nemusím, tak jsem ho opět vyexovala.

„Repete!“ bouchla jsem pěstí do baru, ale zase ne moc silně, aby mě ručka bolela. Trochu se mi u toho sice zamotal jazyk, ale jednoslabičného „Jo!“ na otázku „Jsi si jistá?“ jsem ještě schopná byla. Pak jsme zase chvilku tancovali, ještě vypili několik panáků, rty jsme skoro od sebe neodsáli a najednou jsme běželi s mikinama přetaženýma přes hlavu do zaparkovanýho Forda Mondeo.

„Au,“ zaskučela jsem, když jsem v záchvatu zběsilého svlékání narazila hlavou o volant. Tričko jsem mu doslova servala a v zápětí jsem zůstala bez pohybu jak opařená. Nade mnou se tyčilo tělo vskutku božského původu. Symetrické čtverečky pod dokonalýma vypracovanýma prsníma svalama, ty ramena, ta hladká kůže… A to už se mi dychtivě přisál k ušnímu lalůčku a dovedně mi po něm jezdil jazykem. Byla jsem na vrcholu blaha. Netrvalo dlouho a leželi jsme na sobě úplně nazí. Chtěla jsem ho. A on chtěl mě. Cítila jsem, že už dlouho nevydržím ho jen tak laskat. V hlavě mi bušilo tisíc permoníčků. Přitáhla jsem ho prudce na sebe…

Seděla jsem u stolu, hlavu položenou na rukou. Motala se mi tak, že jsem nemohla ani pohnout nohou, aby se se mnou nezakolíbala celá místnost. Prudce jsem oddychovala a rychle polykala. A když jsem zvedla malinko hlavu, abych zjistila, co se kolem mě děje, a místo dřevem obkládané místnosti se spoustou mých narozeninových hostí jsem viděla šest rozmazaných barevných šmouh, věděla jsem, že je zle. Po paměti jsem se vypotácela na schody a přidržovala se stěn. Kolena se mi podlamovala. Hudba ke mně doléhala dvakrát s ohlušující ozvěnou. Rozrazila jsem dveře na záchod a před mísou padla na kolena. To už mi po tváři tekly slzy odporu a bolesti, žaludek se křečovitě svíral, tělo se potilo, a já vděčně ze sebe vydávala dvacet, padesát, sto, tři sta, pět set korun v podobě odporného koktejlu. Chvíli jsem odpočívala opřená v rohu, rozpálenou tvář si chladila o dlaždičky. Smutný konec té nejhorší narozeninové párty, pomyslela jsem si rozhořčeně. „Oh!“ všimla jsem si, že už jsem schopna myslet. S hodně velkou námahou jsem vstala. Svět se sice pořád točil, ale alespoň jsem rozeznala vodovodní baterii od kliky u dveří, a tak jsem se opláchla, vykloktala si pusu a zašklebila se na tu zrůdu přede mnou.

„Vypadáš fakt super!“ hlesla jsem k odrazu. Stála jsem opřená o umyvadlo a v duchu proklínala sama sebe. Doufala jsem, že by snad mohl přiletět nějaký můj andělíček strážníček a posunout čas alespoň pár hodin zpátky. Tolik věcí bych udělala jinak. Neřekla bych: „Musíš se tak vypíjet zrovna dneska?“ Vlastně jsem úžasnej sobec. Víte, mě bylo jasný, že se zase Tomáš doma nepohodl s celou rodinou, že mu fotr zase vyčetl, co mohl, a nejraděj mu vyčítal mě… Matka mu sdělila, že jí dluží za jídlo tři a půl tisíce a že chce ty peníze do konce měsíce, jinak si může hledat bydlení jinde, k čemuž se ochotně připojil otec: „Třeba tě u sebe nechá ta tvá citlivá pražská slečinka!“ a směrem k manželce prohodil: „Stejně bych jí ten namyšlenej ksicht hrozně rád vomlátil tady vo ty futra!“ a zase k Tomášovi: „Bych byl zvědavej, jak by se na to tvářil ten její zazobanej tatíček. Podle mě vůbec netuší, kde přes víkendy lítá jeho dcerunka. To je vždycky tak, když se rodiče víc než dětem věnujou dělání peněz!“

„Hlavně, že tys byl vždycky vzornej táta!“ utrousil Tomáš cestou z baráku.

„Cos to říkal?“

„No, já jenom, že Kátin táta nikdy nechodil do hospody, aby ji pak v záchvatu opilecké zuřivosti zmlátil do kuličky. Katka se v životě nebála okamžiku, kdy se rodiče vrátí domů a začne jim peklo jako my!“

„Ty hajzle nevděčnej!“

„Proč myslíš, že jsme radši s kamarádama, než abychom tady byli jenom minutu navíc!“

„Co si to dovoluješ?!“ Ale to už Tomáš neslyšel, protože s očima zalitýma slzama běžel ke mně.

Zdálo se mi, že jediné správné rozhodnutí by bylo všeho nechat, jít domů a spát a na všechno, úplně na všechno, zapomenout. Jenže na mě ještě zbývala povinnost být v hospodě až do zavíračky, abych pak bráchovi pomohla s jeho aparaturou, jak jsem slíbila. Jenže jsem nechtěla nikoho potkat, nikomu se zpovídat. Přála jsem si být sama. Rozhodně mi bylo naprosto jasné, že Rendyho nechci do konce života ani vidět a že Tomáškovi nemůžu stejně dlouhou dobu na oči. Byla jsem ponížená sama před sebou. A tak jsem se styděla. Fakt mi stačilo: „Tak s takhle dobrou buchtou jsem ještě nespal!“ Bylo to, jako by mě někdo polil ledovou vodou. Ještěže hned odjel, prý ráno vstává do práce. No jasně, v sobotu.

Pomalu jsem se šourala podél stěny zpátky na diskotéku rychlostí jeden schod za minutu. Než jsem však vešla do vedrem sálající místnosti, mihly se mi v zorném poli pootevřené dveře do klubovny.

„To je nápad!“ Půjdu do klubovny, tam je pohodlná pohovka, televize, tam se mi podaří těch pár hodin přežít. Vlastně bych se mohla i trochu prospat. Měla jsem zase důvod k úsměvu. Z klubovny prosvítalo tlumené světlo. Že by tam někdo byl? Vůbec se mi nechtělo zabřednout do nějakého inteligentního rozhovoru. Alespoň to zkusím. Potichounku, polehounku vklouzla jsem do pokoje. Na pohovce, kterou jsem viděla zezadu, nikdo neseděl. Televize byla zapnutá. Vzpomínám si, že se tam svíjela nějaká sexy děva. Ulevilo se mi, nejspíš tu jenom někdo potřeboval vystřízlivět. Vlastně takhle ta klubovna vypadala docela romanticky, dřevem obkládané stěny, v té protější zkosené bylo vidět střešním oknem měsíc. Už jsem se těšila, jak hupnu na pohovku a měsíčním paprskem hlazená ve tváři usnu.

Najednou jsem zaslechla slabé zachichotání. Stačil by mi už jen krok a byla bych tam. Zarazila jsem se. Nedalo mi to, přinutila jsem se zvednout nohu a udělat to. Neblahým tušením jsem se kousla do rtu.

„Ne!“ vyjekla jsem. Nemohla jsem se na to dívat. Prudce jsem se otočila a utíkala pryč. Dolů ze schodů, přes hospodu, ven. Do deštivé prosincové noci. Bez bundy, bez všech věcí. Pořád jsem jen běžela. Na parkovišti mi uklouzla noha, jen tak tak, že jsem nespadla. Přes vlastní řev jsem nic neslyšela, a přes přívaly slz nic neviděla. Až jsem ucítila ten silný náraz, pak jsem letěla vzduchem, připadalo mi to jak věčnost než jsem dopadla na zem a tupá bolest mi projela od prstů u nohou až ke konečkům vlasů.

Najednou svítily hvězdičky, miliony hvězdiček a pořád jich přibývalo, až už se neměly, kam vejít a slily se v jednolité světlo, které oslňovalo, řezalo a pálilo. Pak, po nějaké době, jsem v tom světle začala rozeznávat postavy, nejdřív jenom obrysy, ale postupně dostávaly určité tvary. Až se jedna z těch postav naklonila nade mnou.

„Dobré ráno, Katko,“ usmívala se na mě starší žena se světle hnědými vlasy sepnutými pod modrým čepcem. Chvilku mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Zmateně jsem se dívala na tu spoustu hadiček, co byly na různých místech zabodány do mého těla.

„Co to je?“ zaskřehotala jsem. Vůbec mi nešlo mluvit, měla jsem v puse, jak po výletu na poušť. Chytla jsem se za krk, hrozně mi v něm škrábalo.

„Katko, měla jsi nehodu. Vběhla jsi přímo pod auto.“ Měla tak milý laskavý hlas. Jasně, že si vzpomínám: „Pršelo…“

A zase se mi chtělo brečet, na tohle jsem fakt hrozná, pořád bych jenom bulela. To se mi stává od tý doby, co chodím s Tomem, jsem strašná citlivka. Slza, co se vyronila z oka, zanechávala studenou stopu.

„Potřebuješ si odpočinout, spi!“ Vzala injekční stříkačku a píchla ji do malého překapávátka, ze kterého mi tekutinu přivedla do žíly tenká modrá hadička. V okamžiku jsem byla tuhá.

Probudila jsem se do slunečného dne. Jakmile jsem se probrala, zjistila jsem, že od minula hadiček viditelně ubylo. Vlastně mi zůstala jenom jediná, když nepočítám cévku mezi nohama, která za mě čurala. Byla jsem na můj vkus moc čilá, vůbec se mi nechtělo zůstávat dál v posteli. Podívala jsem se z okna. Všude bylo bílo. Louka na kopci, les, domy, všechno bylo bílé. Kdy sněžilo? Ten večer lilo přeci jako z konve.

Na židli vedle postele byl položený můj župan a pod židlí byly srovnané moje modré pantofle. Takže rodiče už to vědí, problesklo mi hlavou. A jéje, to zase budou přednášky. Zavrtěla jsem hlavou, už abych byla doma. U ucha mě něco zašimralo. Růžové plyšové miminko v plenkách si spokojeně spinkalo na mém polštáři. Od koho asi je? Posadila jsem si ho na peřinu a prohlížela si ho, když tu se dveře otevřely.

„Kačenko, ty už jsi vzhůru?“

„Mami!“ Sedla jsem si. Asi moc rychle, na chvíli jsem nic neviděla. A už mě maminka objímala.

„No, tys nám teda dala!“ Nevěděla jsem, co na to mám říct. Mamince už asi taky došla slova. Konečně mě pustila. Všimla jsem si, jaké má tmavé kruhy pod očima.

„Kdo mi ho dal?“ Strčila jsem miminko až mamce pod nos.

„Tomášek,“ usmála se.

„Co?“

„Chodí se za tebou dívat každý den, byl tu víckrát než já! Vždycky seděl celou návštěvu u tebe na posteli a držel tě za ruku. A pak mi přišel říct, jestli jsi mu ji trochu stiskla, nebo ne. Máš štěstí na takového přítele.“

„Mami,“ začala jsem opatrně, „jak dlouho jsem tady?“

„Zítra to bude pětadvacet dní. Dlouho jsi o sobě nevěděla, bylo to tím, jak jsi spadla na hlavu.“

„A budu v pořádku, viď?“

„Neboj, myslím, že na Štědrý den už budeš doma!“ No nazdar, Vánoce!

„A to bude kdy?“

„Za šest dní.“ No, ještě lepší! Dlouho ani jedna z nás nepromluvila, až to ticho zase protrhla mamka.

„Venku čeká Tomáš, chtěl tu být s tebou zase sám. Mám mu říct, ať sem jde?“

„Mami, hele, můžeš pro mě něco udělat?“ zaprosila jsem. Nechápavě kývla.

„Neříkej mu, že jsem vzhůru, vůbec nic mu neříkej!“

„Katko, ale…“

„Chci, aby to bylo pro něj překvápko!“

„Dobrá! Tak pa.“

„Pa pa, mami!“ Ještě mi dala pusu a řekla, že se staví zítra a přinese mi nějaké ovoce a dobrůtky. Asi jsem musela být hodně pohublá, když už i maminka mě chtěla nakrmit. Měla jsem takové tenké modré ruce, stejné jako má Kristýna. Při vzpomínce na Kristýnu jsem bezděčně zatnula pěsti: „Ta kráva!“ ulevila jsem si potichu.

Dveře se potichu zavřely a mě začalo srdce bušit až v krku. Hlavu jsem otočila směrem k oknu a zavřela oči. Právě včas.

„Ahoj, princezno,“ potichu promluvil, když si sedl na okraj postele, „dneska jsem se nemohl dočkat, až tě zase uvidím. Ty jo, u nás se to tak změnilo. Jak jsem ti včera vyprávěl, že Vdolek prodal hospodu Starýmu, tak si představ, že Jenda někde schrastil tolik peněz, že to tam chce od ledna celý začít přestavovat. Diskotéka nahoře zůstane, ale ve sklepě bude bar a kulečník a z hospody udělá restauraci, kde se bude normálně vařit a smradlavý štamgasti si budou muset najít jinej pajzl, dobrý, ne? Co říkáš?“ Pár vteřin bylo ticho.

„Jak jsem ti na začátku slíbil, že se změním, tak jsem už pár věcí udělal. Včera jsem si cestou od tebe zašel do autoškoly a zaplatil si kurz. Každej večer se učím, abys na mě byla pyšná. Ve škole se mě matikářka ptala, co to se mnou je, že mě ještě takhle aktivního neviděla. A od tý doby jsem ani jednou nebyl v hospodě ani na blbým pivu!“ Zase ticho. Hladil mi ruku.

„Každej den chodím s tátou do práce. Asi si taky myslí, že mi přeskočilo. Ale nepohádali jsme se ani nepamatuju. Možná na mě taky jednou bude hrdej!“ Taky si myslím, že ti přeskočilo! proletělo mi hlavou.

„Něco jsem ti přinesl, je to tady v těch deskách. Asi tomu moc nebudeš rozumět. Je ten návrh na náš baráček. Zase jsem nad tím strávil nějakej čas. Koupelnu a kuchyň jsem ti už ukazoval, ale teď mám už hotovej i návrh na obývák, naši ložnici, a dětskej pokojík, ten bude tady, hned vedle schodiště a naproti ložnici. Vymyslel jsem to tak, že střešní okno bude tady v tý části a tady budeme mít postel. Co myslíš, je to takhle dobrý?“ Cítila jsem tlak na dece, asi si tam ty plány odložil.

„A tady máš něco, aby se ti líp uzdravovalo!“ Něco mě zašimralo na levé tváři. Pak bylo dlouho slyšet i špendlík na zem spadnout.

„Dej mi nějaký znamení. Jako abych věděl, co mám udělat, aby ses přestala zlobit a probudila se,“ zašeptal.

„Tak sakra, co mám dělat?“ zvýšil hlas.

„Katko! Já s Kristýnou nic neměl, vážně! Byl jsem úplně na mol, skoro nic si nepamatuju, ale i kdybych stokrát chtěl, tak bych se na nic nezmoh! Musíš mi věřit! Já vím, že to, co se ti stalo, byla moje chyba! Ale já jí chci napravit a potřebuju, abys mi řekla, jak?“ To už bylo na má pocuchaná a teprve pár minut zaktivovaná nervová zakončení trochu moc. Otočila jsem se k němu a podívala se mu přímo do očí. Vypadal, že spatřil ducha a ne mě!

„Jdi pryč!“ řekla důrazně  moje pusa na tváři bez výrazu. Vstal a odešel. A já se rozbrečela. Udělal na mě obrovský dojem a věřila jsem, že všechno, co řekl, byla pravda. Bylo zřejmé, že pro svou nápravu udělal vše, co bylo v jeho silách, že se snažil potlačit všechny své nedostatky, které jsem mu před svou nehodou vyčítala. Takže tentokrát to nebyla jeho vina, která mi zatemnila mozek. To svou chybu jsem nebyla schopna ospravedlnit.

Druhý den přišel. Stejně jako den třetí a čtvrtý. A pokaždé opakoval stále stejnou písničku. A já obrácená na každým dnem rostoucí sněhovou pokrývku, jsem se vždy otočila a stejným tónem opakovala, aby odešel.

A pátý den se neukázal. Bylo třiadvacátého prosince a toho rána mi službu konající lékař oznámil, že na Štědrý den dopoledne si pro mě přijedou rodiče a budu propuštěna do domácího léčení. Neustále jsem nervózně hypnotizovala hodiny, a i když čas návštěv dávno vypršel, pořád jsem si říkala, že třeba ještě přijde. Nepřišel! Tu noc jsem nemohla usnout, pořád jsem se převalovala z jednoho boku na druhý a přemýšlela. Jestli místo toho, abych ho odháněla, jsem mu neměla říci radši pravdu. Ačkoli šanci na odpuštění bych měla minimální, netížilo by mě tolik svědomí. Mačkala jsem si k sobě své dva plyšáčky a ne a ne na něco přijít. Začaly mě dráždit příšerné úvahy, ze kterých se záhy začala kdesi uvnitř mě tvořit strašidelná deprese. Přemýšlela jsem o Bohu, fakt o Bohu! A o tom, proč mě tam nenechal umřít, a jestli já nekazím všechny jeho naivní představy, že už nebudu dělat chyby. A s touhle divnou depresivní touhou – nedělat chyby – jsem si zakázala na obdobné myšlenky vůbec vzpomenout. Až jsem usoudila, jestli náhodou to s těmahle úvahama nebude jako s orgasmem. Vždyť, když jsem se donutila překonat nepříjemné pocity ohledně sexu, odměnilo se mi mé snažení za nějakou dobu v podobě ohlušujícího výbuchu. Jestli, když překonám strach z vlastního strašení svou osobní pomíjivostí, nedojdu stavu podobného orgasmu, jestli se nedočkám stavu nazývaného nirvánou. V půl páté ráno jsem usnula vyčerpáním.

Štědrý večer byl pro tentokrát opravdu štědrý. Dostala jsem dvojnásobný počet dárků než obvykle. Táta mi řekl, že to mám i za ty prospané narozeniny. Oba už jsme měli dobrý důvod se tomu zasmát. Tomáš se neozval. Bylo mi těžko u srdce, když jsem mu posílala krátkou textovku s přáním veselých Vánoc. Ani na tu neodpověděl. Během svátků jsem se úplně zotavila. Spolužačky za mnou obětavě chodily každý den, abych si stihla doplnit probíranou látku stejně jako nově zadané maturitní otázky. Díky nim jsem zaměstnala svůj mozek natolik, že jsem nemusela myslet ani na Tomáše, ani na události předznamenávající náš rozchod. Ale chyběl mi, nemohla bych říct, že ne. Pořád se mi dost motala hlava a vypadala jsem často víc opilá než nemocná.

Den před Silvestrem si moje nejlepší kamarádka půjčila od rodičů auto a mé rodiče uprosila, aby mě mohla vytáhnout na zdravý horský vzduch našich Krkonoš. Naši sice protestovali, ale proti umíněnosti své dcery nic nezmohli. Doktoři mi doporučili klid na lůžku, a tak jsem si lyže sbalila bez vědomí rodičů. Až v autě jsem se dozvěděla, že se Pavlíně podařilo domluvit s mými všemi známými a štěstí jí přálo, že rodina jednoho z nich vlastnila pěknou dřevěnou chalupu uprostřed velké sjezdovky.

„A kdo tam všechno bude?“ Ne úplně, že bych se bála zeptat, ale jednou to přijít muselo.

„Neboj Kristýna ne…,“ hlučně se zasmála Pavla.

„Kristýna? Co je s Kristýnou?“

„Promiň, takhle jsem to nemyslela,“ pořád ještě se smíchem dusíc vypravila ze sebe.

„Jak takhle?“

„No přece ty a Kristýna. Jak ti tam přitáhla toho frajera nabušenýho, víš koho?“

„Rendyho?“ polkla jsem naprázdno. Upoutaly mě sněhovou pokrývkou zasypané borovice podél silnice. Slunce se třpytivě odráželo od jejich větví až oči přecházely. Přála jsem si být těmi stromy a až do prvních jemných jarních paprsků nevědět, co je to Slunce. „Toho modela?“

„Katko? Nemám zastavit, není ti špatně?“

„Ne, v pohodě, co je s ním?“

„Jak, co je s ním?“ nechápavě se na mě otočila, pak vzrušeně houkla, strhla volant ke straně a prudce dupla na brzdu.

„Co to vyvádíš?!“

„Katko,“ nevšímala si mé narážky, „ty nic nevíš, viď?“

„Jako CO bych měla vědět?“

„Tak to je teda pěkný! Mám dojem, že si o tom musej štěbetat i ptáci na střeše!“

„O čem…?“ vzdychla jsem.

„No, pár dní před vánocema přišla Kristýnka do hospody strašně důležitá. A prý se nechala slyšet, že seš strašná čůza, když jsi jí přebrala toho jejího Rendíka, do kterýho prej byla šíleně udělaná. No znáš jí, ne?“ Zírala jsem na ni jak na zjevení, tak takhle to je, ne kvůli mé umíněné odpovědi přerušil Tomáš se mnou veškeré styky.

„Tomáš se tam strašně vožral a …“ Sevřela pevněji volant Pája.

„A?“

„A s Kristýnou pak odešel k ní domů!“

„Nevíš náhodou, co všechno o mě říkala?“ Opravdu by to nebyla Pája, kdyby si nezjistila i ty nejmenší podrobnosti. Visela jsem jí na rtech a čekala. Taky že si dávala pěkně na čas.

„No, popisovala i ty nejintimnější detaily, jestli chápeš, co tím myslím?“

„Řekla, že jsem s Rendym spala?“

„Jo!“ Pro změnu teď zaváhala ona: „Katko, ty si s Rendym spala, nebo ne? Já už fakt nevím, čemu věřit!“ Musela jsem s pravdou ven. Popsala jsem jí celej ten ohavnej večer a nevynechala ani příhodu v klubovně, Pája byla upřímně zděšená, pak se zamyslela, otočila klíčkem, zařadila a plynule se rozjela, asi po dvou minutách mlčení z ničeho nic řekla: „Alespoň si to budete moct v klidu vyříkat!“

„A jéje, ty můro!“ Už mi to došlo.

„Ještěže tam ta Kristýna nebude, teda doufám, říkala jsem Tomášovi, ať jí tam nebere!“

„Nebere?“

„Jsou od vánoc spolu!“ a pak tišeji dodala: „Doufám, že ne nadlouho!“

Na oběd jsme dorazily na místo. A malá rolbička horské služby moc ráda vyvezla mladé dívky „k nakousnutí“ až k chalupě. Patrová roubené stavba byla přesně uprostřed sjezdovky. U hlavního vchodu byly menší dveře do lyžárny, kam jsme hned přesunuly naše dračí prkýnka. Všichni nás radostně, pravda trochu alkoholovým veselím, vítali. Dostala jsem taky hned na zahřátí sklenku svařáčku, a do druhé nohy grog. To abych se mi do začátku trochu rozproudila krev. A opravdu jsem to v nohách okamžitě pocítila.

Táhla jsem za sebou svůj lodní kufr plný nezbytností na pět dní pobytu. Nezasvěcený by mi spíš hádal půlroční stáž v zahraničí. A na schodech funíc vypětím všech sil jsem se srazila s člověkem, kterému bych nejraději ze všeho, než se s ním potkat na cestě do ložnice, vyškrábala oči. Nevím, jestli se mi hlava zamotala nenávistí, nebo vyčerpaností z dlouhé cesty, ale najednou jsem byla ráda, že se udržím na nohou a nezmohla se víc, než na nenávistné: „No nazdar!“

„Ahoj!“ uslyšela jsem přeslazený hlásek. Neohlížela jsem se a dál šplhala do patra.

„Jo a kdyby si chtěla vidět Tomíka, tak je na sjezdovce!“ To už je snad moc jedu, ne?

„A kdybys chtěla do držky, tak budu u sebe v pokoji!“ zasyčela jsem. Nevím, ale asi mě slyšela, protože dusot jejích noh zrychlil.

Páni, to byl ale pokojík. Stěny obkládané tmavým lakovaným dřevem, plovoucí podlaha s tmavě modrým koberečkem se vzorem uprostřed místnosti, manželská postel pod střešním oknem, televize se satelitním příjmem, jak jsem hned zjistila, stolek se dvěma proutěnými křesly. Vybavení lepší než mám doma. A ke všemu celý pokoj jenom pro mě. Tahle skutečnost vlastně ani moc veselá nebyla, takže moje nadšení rychle vyprchalo a já se začala užírat vztekem a bolestí. Potřebovala jsem se vyprázdnit, takže jsem začala hledat sociální zařízení. Nebylo to jednoduché, protože dveře si byly podobné jako vejce vejci a rodina zřejmě neměla ve svých řadách dementy, kvůli kterým by musela vchody na záchod a koupelny odlišit fešným panáčkem či panenkou. Až konečně se už neobjevil dřevem obkládaný pokoj s letištěm navlas stejný, jak ten můj, ale místnost celá vydlaždičkovaná s bodovými světly ve stropě, obrovskou masážní vanou, sprchovým koutem a záchodem, vše v provedení mramor-zlato. Tedy sprchový kout byl obsazený, což pro nalitý měchýř nebylo zjištění vskutku příjemné. Co jsem asi tak mohla dělat, jedině doufat, že sprchujícího nevyruší proud moči tříštící se o keramickou mísu. Vyrušil. S ránou se ve stěně z vymodelovaných skleněných kapek udělal otvor a já stačila ruce složit na stehna, když se objevila zplihlá helma černých vlasů.

„Kdo…“ nedořekl. Spíš než pohoršení mu očividně odrážela tvář nezměrné překvapení.

„Káťo…“ zamumlal, „podáš mi, prosím, ručník?“ Proč tak stroze? Nemohla jsem se odtrhnout od jeho pevného vypracovaného těla. Jak jsem mu měla asi vyhovět, když jsem seděla s kalhotkama staženýma ke kolenům? Všimnul si. Dokonce se i galantně otočil, když jsem dokonala potřebu. Umyla jsem si ruce a než jsem mu ten ručník podala, pečlivě jsem se do něj utřela. Vracel právě na své místo šampon a mě se naskytl vzrušující pohled na jeho dokonalé pozadí. Jak jsem mohla podvést takovou dokonalou bytost. Vypadal teď jako opravdický Bůh seslaný na zem pro zlost všem těm špatným, znetvořeným tvorům, jako jsem já. Natáhl ruku kamsi nahoru a bok se mu svůdně prohnul. Chtěla jsem se ho dotknout. A neovládla jsem se. Ucítila jsem vlhkou pokožku i to jak se pod ní napíná sval, zaplavila mě vlna ohromného vzrušení.

„Co to děláš?“ zeptal se, když se natáhl pro ručník.

„NIC!“ Všimla jsem si totiž, že ruka, kterou sáhl po ručníku, je levá, a chybí na ní stříbrný prsten, který jsem pořídila mě i jemu stejný, když jsem s Pavlínou byla v Řecku. Vzpomínám si, jak jsem mu ho hodila do sklenky se silným řeckým vínem a kterým se málem udusil, když si ho nevšiml a vypil ho. To bylo před půl rokem. To bylo ještě v době, kdy mi do každé zprávy vecpal ´Miluju Tě!´, nebo ´Nedovedu si život bez Tebe představit ani v té nejhorší noční můře, jsi světlo, co mi ukazuje správnou cestu tmavým lesem, jsi vzduch, který dýchám, jsi voda, kterou piju. Jsi moje všechno.´ A týden na to mě pozval do malé stylové restaurace, kde vařili řecké a bulharské speciality, zamluvil tam salónek, kde jsme byli jen my dva, stěny osvětloval kmitající plamínek svíčky a na stole ležela na sněhobílém talíři rudá růže.

„Tak prstýnky už máme, zbývá jen tě požádat o ruku,“ šeptal zatímco klečel a líbal mi nahá kolena. Měla jsem chuť ho povalit a na místě znásilnit, ale nezklamala jsem a zachovala dekorum. Najedli jsme se, nic těžkého, mušle v těstíčku a kalamáry s omáčkou s křenem, pili jsme víno, ročník devadesát šest, Tomáš říkal, že to byl nejlepší ročník pro moravská vína. Celé to erotické napětí, které každou minutou rostlo, jsme vybili až u nás doma, samozřejmě zcela v duchu celého večera, kde rodiče nebyli, protože odjeli na čtrnáct dní do Chorvatska. Pokoj byl prosycený vanilkou z vonných svíček a z vany stoupala pára. Důkladně mi promasíroval záda a pomalou předehrou jsme si prodlužovali teď již skoro nezvládnutelné vzrušení. Když bylo po všem, ještě dlouho jsme se kochali vzájemnou blízkostí.

„Káťo, jsi jediná holka, se kterou mi nedělá vůbec žádný potíže si představit, že bych mohl mít jednou dítě!“

„A kluka nebo holku?“

„Kluka, samozřejmě. I když, kdyby byla holčička tak krásná a chytrá jako jsi ty, tak bych chtěl radši ji!“

„Blázínku!“

Jo, blázínku, stačil malý chybný krok, jedno špatné rozhodnutí, a celý náš dosavadní život se začal ubírat úplně jiným směrem, špatným směrem, pomyslela jsem si celá zmatená nad talířem vonícího ještě doutnajícího guláše. Všichni hladově polykali, všem zářily červené tváře. Jen já se jídla ani nedotkla a má barva byla ta zdravá lesní. Tomáš se na mě ani jednou neodvážil podívat, ale stejně tak zcela ignoroval Kristýnu, která ve snaze mě naštvat ho několikrát pohladila po vlasech, které ještě nestačily proschnout. A k mé radosti pokaždé něco zavrčel a Kristýna ruku poslušně stáhla. I ten guláš potom začal chutnat lépe. Navíc, a to mi držtičku roztáhlo od ucha k uchu, jsem se dozvěděla z Míšiných poznámek, že Kristýna neumí lyžovat a ani se to nesnaží naučit. Jak jsem jí tak pozorovala, došla jsem k závěru, že jí ke štěstí úplně stačí perfektní make-up, nejnovější módní hity a všemi obdivovaný kluk. A Tomáš byl nejvyhledávanější společník. Nechyběl na žádné oslavě, uměl všechny zabavit svým jemným smyslem pro humor a pro krásu. Jen zlobit se neuměl, cítil se zmatený a neuměl se ve vzteku ovládat. Když něco nešlo přesně podle jeho plánů, prostě to vzdal. A přesně takhle vypadal, zmatený a zlomený Kristýniným temperamentem a žvatláním o ničem.

„Lyžaři! Konec válení a honem do oteplovaček a už ať jste venku!“ volala běžíc z jednoho pokoje do druhého Míša.

„Kaťule! No tak, na bednu můžeš čumět i doma!“

„Já nevím, bojím se! Co když někde spadnu?“ chabě jsem odporovala zubícímu se střevu s modrýma očima a opálenou pletí.

„Neboj!“ Došla až ke mně. „A hlavně,“ dodala, „tam bude Tomášek! Bez tý čubky!“

„No jo, no jo, už jsem tam!“ Stoupla jsem si na postel, vyklonila jsem se z okna a smála jsem se do ostrého sluníčka. Na lanovce bylo plno a na vleku u chalupy taky. Machři na snowboardech vesele klouzali přes paty plužícím začátečníkům. Maminky pod kopcem povzbuzovali své, spíš než po lyžích, tak po kombinázách sjíždějící děti. Kluci i holky na sebe křičeli a tu a tam některá barbína schválně upadla a čekala na statečného zachránce. Úplně nahoře, kde končila lanovka se začal vinout had tak osmiletých skrčků, kteří měli tak zahraněno, že za ocasem hada prosvítala stébla trávy. A pod chalupou si právě nasazoval lyže Tomáš. Měl modrostříbrnou kombinézu, černou čepici, přes kterou měl ještě své zánovní brýle značky Carrerra, ty dostal ode mě loni k vánocům, byly z kouřového skla, které na Slunci dostalo zlatavý nádech. Měl i nové carvingové lyže, ty jsme taky vybírali společně. Tu vyběhla v pantoflích, šortkách pod zadek, krátkém přiléhavém fialovém tričku s rolákem, ze kterého jí koukal pupík a vlasy vyčesanými do efektního drdolu Kristýna a vlepila mu na tvář takový hubanec až se mi z toho zatočila hlava, naštěstí tam pro to její vyzáblé tělíčko byla moc velká zima, takže se stejným nahraným úsměvem s jakým vylezla, tak i zalezla. Do svých neoprénových kalhot jsem se narvala do tři sekund a stejně dlouho mi trvalo vlézt do svetru a bundy dohromady. Popadla jsem brýle a rukavice a spěchala, aby se mi podařilo vrazit do Kristýny až bude sklesle šlapat do schodů.

„Ty jdeš ven?“ Povedlo se. Čelist jí poklesla nejméně od pět centimetrů.

„Musím se dostat do formy, to víš, dlouho jsem nelyžovala,“ na oko jsem znervózněla, „chtěla bych si to zopakovat ještě než pojedu o jarňákách jako instruktorka! Pa!“ Slovo instruktorka jsem náležitě zdůraznila. Když jsem sbíhala poslední schody, cítila jsem na zádech její vražedný pohled. Blbka!

V přeskáčích jsem jako doma, a proto jsem jedním skokem přistála ve vázání i s obdivným zahvízdáním Milana. Nikomu nemusím vysvětlovat, že se tento husarský kousek učím už od mala, když jsem ho viděla v televizi v Lyžařské akademii. A krátkými hraněnými oblouky jsem v tu ránu stála ve frontě na lanovku těsně vedle Tomáše. Nemusela jsem ani moc hádat, kde se asi nachází závistí blednoucí Kristýna, i když ten její extravagantní účes zářil z okna v prvním patře jako pěst na oko.

Tomáš mlčel, mlčel i celou cestu na lanovce, kde nás posadili vedle sebe. Kdyby toho nebylo kolem nás tolik k vidění, asi by mi to vadilo. Ale pohled na část upravené sjezdovky i na rozrytou louku, na bílou plochu přerušovanou ostrůvky borovic, tu a tam probublávajícím potůčkem, který ještě úplně nezamrzl, na horské chaty i roubené chaloupky, kterých tu během posledních pár let vyrostlo jak hub po dešti, na kilometry roztahaného lesa s bílými čepicemi, na sněhové dělo, které mělo díky bohu dovolenou, na lyžaře, kteří odvážně jezdí těsně u nosných věží lanovky, protože stráň je v těch místech nejprudší, jejich stopy v hlubokém sněhu jsou jak tisíce podpisů, ze kterých se dá vyčíst, jak je ten či onen lyžař zkušený, jak rychle jel i kde a jak se vymlátil, tohle všechno mi tak zaměstnávalo mysl, že na nějakého uraženého pyšného nafoukance, jakým se Tomáš nyní zdál být, jsem úplně zapomněla. Až mě z mého šťastného nemyšlení vytrhlo Tomášovo neklidné zavrtění. Podíval se na mě a já se podívala na něj. A najednou mi byly jasné dvě věci. Za prvé, že jsem na něj nikdy nezapomněla. A za druhé, že ty dny odloučení moje city ještě prohloubily. Připadala jsem si v tu chvíli jako nějaká přitroublá dilinka ze zhovadilýho dívčího románku, seděla jsem tam a hltala očima jeho rty, nos a krásně klenuté černé obočí a ze všeho nejvíc si přála, aby mě políbil. Ale on jen chladně řekl: „Netušil jsem, že jsi taková děvka!“

Nebyla jsem schopná říct ani bé, natož ho nějak odpálit. Zasáhlo mě to jak kulka z pistole, dobře mířená přímo na srdce.

„Já jsem…“ zakoktala jsem.

„Si jen chtěla užít, co?“ doplnil mě rychle, „Kristýna říkala, že ti nevěří, a měla pravdu! Pořád jsi mluvila o morálce, jak prý může někdo podvést někoho, koho miluje, vzpomínáš? Takovej hajzl se mi dostat pod ruce, tak si může bejt jistej, že mu uříznu koule a už si nikdy neužije, co? Vzpomínáš?!“ křičel, oči se mu divoce leskly. Já seděla jako vyděšená myška, co má ocásek v pastičce a z výšky na ni prská kočka.

„Ty mi za to nestojíš!“ prohodil ještě přes rameno, když jsme vystupovali z lanovky. Za námi vystoupila Míša s Milanem. Podle mé zsinalé tváře poznala, že se tady něco zlého přihodilo.

„Nejdem na panáka?“ zavolala Pavlína, když se soukala ze sedačky.

„To by chtělo zapít!“ utrousila jsem směrem k Tomášovi, který po mě hodil pohled, ze kterého vstávaly vlasy hrůzou. U baru jsme si foukali na zmrzlé ruce a nosy si rozmrazovali nad párou z horkého svařáku. Kopla jsem do sebe ještě broskvovou, zavrtěla se odporem a celá prohřátá si nasadila rukavice a čepici.

„Tak jedem!“ zavolala jsem od lavičky, kde byly opřeny lyže. Sjezdovka začíná loukou, která se mi zdá být mírná jako modrá, pak je z větší části červená a v polovině je možnost si vybrat ze dvou variant, delší červené, široké louce, kterou vprostřed protíná zasněžená zídka, v zimě provizorní skokánek, a kratší černé, která končí lávkou přes potok, a na kterou se v té rychlosti musíte trefit. Nečekala jsem než se uráčí mě následovat, zaklapla si vázání, nasadila hůlky, v zorném poli se mihl Tomáš, jak s profesionální přesností dělá to samé, a prudce jsem se hůlkami odrazila přesně v ten samý okamžik jako on. Ani jeden jsme to nezamýšleli, ale jeli jsme naprosto synchronizovaně, stejné řezané obloučky ve stejnou chvíli, když já změnila tempo, změnil ho ve stejný moment i on. Když já najela na červenou stráň, abych se vyhnula lávce, najel na ni i on. Nechtěné mistrovské baletní umění všech dob.

Projezdili jsme celé odpoledne, k večeru začalo hustě sněžit, ale ani to nás neodradilo, i když na sjezdovce zůstalo jen pár skalních vyznavačů, bylo jich akorát tolik, aby nevypnuli vleky. Na očích jsem měla lyžařské brýle, a proto mi sníh ani za mák nevadil, naopak, jízda v šeru halogenových lamp je mnohem víc vzrušující, než klidný upravený svah.

Možná, že jsem přecenila své schopnosti, možná nezvyk, možná následek bouračky, najednou před očima tma. Nohy mi vypověděly službu a pud sebezáchovy mě směřoval přímo k zemi. Vypnuly mi lyže. Vyletěla jsem rukama napřed. Náraz. Plno sněhu v puse i za bundou. A naprostá absence schopnosti pohnout jakoukoli končetinou.

„Káťo!“ Ucítila jsem, jak se mnou někdo silně zatřásl. A už jsem seděla a tváří se dotýkala jeho tváře. Pevně mě držel kolem ramen. Bylo mi hrozně špatně. Drtila jsem čelisti, ale nepomáhalo to. Vysmekla jsem se mu a nahnula se, co nejdále jsem mohla. Když viděl, jak bolestivě zvracím, znovu mě chytil, vlasy mi odhrnul z tváře a držel je za krkem. Jak se začal žaludek svírat naprázdno, myslela jsem, že každou chvílí omdlím, ale naštěstí to brzy skončilo. Byla jsem hrozně unavená a chtělo se mi spát. Opřela jsem se poblinkanou tváří Tomášovi do náruče a zavřela oči. Utřel mi pusu a pohladil mě po zádech. Jakmile mu ale došlo, že hodlám usnout, znovu se mnou zatřásl a důrazně mi připomněl, že musím vstát. Nasadil mi lyže, dal do rukou hůlky, postavil se vedle mě, chytl mě v pase a řekl: „Tak jedem!“ Pomalu, šikmo svahem jsme se blížili k chalupě.

„Zvládneš zatočit?“ Slabě jsem kývla. Pomalu jsme otevřeli oblouk a lehce ho vyjeli. A zase šikmo svahem. Třemi velkými oblouky jsme se dostali až před vchod do lyžárny. Podlamovaly se mi kolena, brada padala na bundu, ruce bezvládně visely podél těla. Opět bez připomínek mě z lyží vyzul, posadil mě na lavičku, sundal mi přeskáče, rozepnul bundu, všechno uklidil. Pak mě šetrně vzal do náručí a vynesl do patra. Na chodbě nikdo nebyl, a protože se z obýváku ozývaly jakési výstřely, bylo nám jasné, že si všichni dopřávají nezapomenutelného zážitku obřího domácího kina s prostorovým zvukem. Položil mě na postel a vysvlékl mě do spodního prádla, zabalil mě do osušky a napůl spící odnesl do koupelny. Spodní prádlo mi odložil nevím kam, posadil mě do sprchového koutu a pustil vodu.

„Kdyby to bylo moc horký, tak řekni!“

„Hm…,“ zmohla jsem se na pokývání hlavou. Celou mě namočil. Do dlaně si vymáčkl hustý jedovatě fialový šampon a nanesl mi celý ten gelovitý blivajz na hlavu. Jemně mi masíroval pokožku a pak tu spoustu pěny opláchl. Ačkoli voda byla příjemně teplá, mě začala být pěkná zima.  A jak mě, teď už zářivě čisťounkou, sušil, zarazil se, protože mi měl zajet ručníkem mezi nohy, ale pak, jakoby nic, tam zajel se stejnou samozřejmostí, s jakou to dělával, když jsme byli ještě spolu. Zabalenou v ručníku mě přenesl zpátky do mého pokoje a zatímco jsem vestoje klimbala už už přepadnout na nos, rozestlal postel. Nechal mě lehnout si do postele nahou a sám se svlékl. Přitulil se ke mně a pevně stiskl v náručí. Za pár okamžiků jsem se už houpala na vlnách spánku.

Kolem třetí ráno jsem se vzbudila, Tomáš mě ještě držel a slabě se usmíval. I mě přelétl přes tvář úsměv při myšlence, jakou zlost asi musela mít Kristýna, při zjištění, že se Tomáš nevrátil k ní, ale zůstal se mnou. Než jsem znovu usnula, stačila jsem se ještě naštvat, když mi došlo, že s ní Tomáš asi taky spal.

Někdy během dopoledne jsem se probudila, sluníčko mě lechtalo ve tváři, a já se zmateně otáčela kolem sebe. Tomáš v pokoji nebyl.

„Kaťulo, jsi vzhůru?“ rozrazila dveře Pavlína. Byla celá udýchaná a ve tváři červená.

„To je dost, je půl jedenáctý. Chceš snad celej den prospat?“ A než jsem stačila otevřít pusu. „Jako frajerko, jsi fakt hustá. No honem, povídej! Jak se ti ho podařilo dostat do postele?“ Zabouchla dveře, skočila vedle mě na postel a upřela na mě jeden z těch jejích výrazů Neboj, já nic neřeknu.

„A, a, a! Tak moment! Co takhle: ,Dobré ráno, Katko? Jak jsme se dnes vyspinkali? Nemáme hladík?´ No?“

„Ty jsi blbá! Nenapínej, všichni jsou z toho celý hotový!“

„Kdo všichni?“

„Prostě všichni! Ráno někdo viděl Toma vycházet z tvýho pokoje a ke snídani přišla Kristýna ubulená s rudým rypákem! Mělas ji vidět! Hned jak zmerčila Toma, nafoukla se jak pouťovej balonek a vrazila mu takovou ďahu, že se mu snad muselo zatmět před očima!“ vzrušeně vyprávěla, pak se na mě upřeně zadívala. „Jo a nemáš hlad?“ Začaly jsme se hrozně chechtat.

„Netušíš, kde je Tomáš teď?“

„Kde by byl, s klukama na svahu! Káťo, spali jste spolu?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Ale nemusí to Kristýna vědět!“ Zase jsme se rozesmáli. Z ničeho nic Pavlína zmlkla.

„Hele, když ti něco ukážu, budeš mlčet?“ To se ptá ta pravá. Ale přikývla jsem.

„Včera u televize zapomněla Kristýna tohle,“ zašeptala a vytáhla z klokánka šedobílý zápisník.

„Jejda, ukaž!“ V rychlosti jsme ho prolistovali, vlastně nic zajímavého jsme v něm neobjevily a jen jsme si potvrdily, že Kristýnka má IQ houpajícího koně. Například: 12. 12. – kadeřnice, 13. 12. – vizážistka - Jana, 14. 12. – Pepa má 20. narozeniny, 15. 12. – nezapomenout být ve 4 u Martičky na nehtech, v 6 sraz s Pepou na zastávce, 18. 12. – zavolat Rendymu. Ha, Rendymu, takže ona se s ním ještě baví!

„Pavlí, jsou tu i telefony?“

„Nevím, možná vzadu,“ pokrčila rameny. Přelistovaly jsme rychle na abecední telefonní seznam. R, r, kde je to zatracený R. Roman, Rejský, Radunka, Robertek, Rašková J., ale Renda nikde. Škoda.

„Třeba ho tam má někde pod příjmením!“ přerušila mou skepsi Pavlínka. Začaly jsme u A, pak B, C, D, a tak dále, u K jsem se musela zastavit, když jsem si přečetla: „Kráva Jáňová – 0723/083703“. Přišlo mi to spíš k pláči než k smíchu.

„Krávo Jáňová, otáčej dál!“ Listovala jsem dál.

„Pipko Housková, nech mě laskavě na pokoji, jo?“

„Cože, já jsem podle ní Pipka Housková? Si snad dělá prdel, ne?“ naoko se čertila.

„Hele, pozor! Polanský René! To bude on!“ Dívaly jsme se jedna na druhou a nevěděly, co s rukama.

„Co uděláme teď, Katko?“ prolomila ticho Pavla.

„Zavoláme mu!“

„A co mu jako řekneme?“

„Ty nic! Ale já si to s ním vyřídím!“ Sáhla jsem po telefonu, Nokii 8250, štědrém dárku k Vánocům. Naťukala číslo a se srdcem až v kalhotách si přístroj přiložila k uchu.

„Tutút, tutút, tutút, nebere to!“

„Prosím, Polanský!“ unavený hlas se ohlásil.

„Rendo, to seš ty?“

„Ano, kdo volá?“

„Tady Katka. Pamatuješ? Nahoře v hospodě?“

„Katko? Kdes vzala moje číslo?“

„Od Kristýny!“

„Hele fakt sorry! Já za to nemohl. Ať už ti ta kráva nakukala cokoli, není to pravda!“

„Ne?“

„Ne! Já potřeboval od ní službu a ona potřebovala někoho, kdo tě odláká od Tomáše, to je celý!“

„Ona tvrdila trochu něco jinýho!“ Pavlína se mi válela u nohou a dusila výbuchy smíchu do peřiny, ani já už nemohla udržet vážnou tvář. Zřetelně jsem zaartikulovala: ,Drž hubu!´

„Hele, Katko! To nejde takhle po telefonu, nemůžeme se někde sejít?“

„Nemůžeme, nejsem v Praze.“

„A kdy se vrátíš?“

„Asi třetího…,“ ale neměla jsem v úmyslu se s ním vidět.

„Fajn, takže čtvrtýho bys mohla?“

„Špatně tě slyším!“

„Katko?“

„Jsi tam, nic neslyším! Blbne tady signál!“ Položila jsem mu to. Potřebné jsem věděla.

„Tak co?“

„Kristýna ho využila, aby mě sbalil a ona měla k Tomovi volnou cestu!“

„Ale jak to dokázat?“ Pokrčila jsem bezradně rameny. Úplně všechno se najednou změnilo. Jak jen jí to dokázat? Seděla jsem na neustlané posteli se zkříženýma nohama, lokty zapřená o kolena a hlavu zabalenou v dlaních.

„No ták!“ poklepávala mi Pavlínka konejšivě po zádech.

„To nic!“ zvedla jsem ubrečenou tvář. „Chtěla bych jen vrátit čas!“

Ztěžka jsem se posadila na lavičku před stánkem s občerstvením, unavené nohy natáhla daleko před sebe, zaklonila hlavu a zavřela oči: „Tady je to naprosto božský!“

„Až na tuhle čokoládu! Je to spíš obarvená voda…,“ postěžovala si Míša. Všimla jsem si, že od rána spolu s Milanem nepromluvili ani slovo.

„Kdo si dá všechno hranolky?“ hulákal na nás Tomáš od stánku.

„Já!“ přihlásila jsem se první.

„Já taky!“ následovala mě Míša.

„Já chci párek!“ No jo, Pavlína, ta je vždycky jiná. Tomáš se na něco zeptal Milana, ale ten zavrtěl hlavou. Míša se ještě víc zamračila. Otočila se, abychom na ni neviděli.

„Mišelko, copak je?“

„Ale nic!“ odsekla mi.

„Jako frajerko, uvědom si s kým mluvíš. Něco s Milanem?“

„Jo,“ podívala se mi přímo do očí. Slzy a řasenka jí vytvořily nepěkné monokly. „Včera se s klukama vožral tak, že se motá ještě teď!“

„Ne?“

„Fakt, jen si všimni!“

„No tak se trochu napili…,“ chtěla jsem ji uklidnit. Neviděla jsem nejmenší důvod, proč takhle vyšiluje. Jsme tady, abychom oslavovali, ne?

„Jenže on je nalitej v jednom kuse! Myslela jsem, že když pojedeme na hory a budeme pořád spolu, tak si to taky pořádně užijeme. Ne, že se každej den zleje jako prase, noc stráví nad mísou a dejchne na mě takovej opar, že jdu do mdlob! K čemu mu to je?“ Nevěděla jsem, co jí na to říct. Přenesla jsem se v myšlenkách o dva měsíce zpátky a prožívala to samé. Ale ona pokračovala: „To ho nezajímá, že mi to vadí? Copak mu dělá takový potíže na mě brát ohledy?“

„Míšo, jsou stejný!“

„Co?“ zarazila se a zkoumavě si prohlížela můj unavenej výraz.

„Všichni jsou stejný, stejně zkažený! Jde o to vybrat si toho, kterej tě bude prudit ze všeho nejmíň!“ Povedlo se. Úsměv jí konečně prozářil tvář. I mě, protože k nám právě dolétla vůně smažených hranolků. Tomáš, který balancoval na zledovatělém sněhu se třemi miskami opečených brambor s vydatným přídavkem kečupu a tatarky, se k nám nebezpečně přibližoval. Až s mohutným otřesem lavičky, jsme si byli jistí, že nám tatarkokečup neskončí ve vlasech. Sedl si vedle mě tak blízko. A vůbec mu nepřišlo divné, že si bere tu z mé, tu zas z jeho mističky, a aby se neřeklo, sem tam mi dal ochutnat jeho hranolku s kečupem. Daleko byly problémy, daleko byl Renda, ta kráva Kristýna, její trapné intriky, kvůli nímž jsme se tak odcizili, daleko byl skutečný svět a my si užívali báječného odpoledne na lyžích, kde nás trápil akorát skokánek uprostřed červené sjezdovky, kterému se jak nedalo vyhnout, tak ho ani elegantně překonat, protože jakmile jste na něj najeli, donutil vás se zaklonit a se skokem jste buď dopadli rovnou na zadek, nebo, hůř, na paty lyží a riskovali jste jejich absolutní znehodnocení. My jsme naštěstí měli zatím jen ty mokré půlky.

„Už jsou tři, pojďte si to ještě párkrát sjet!“ popoháněl nás Milan. Všichni se zvedli, jen Tomáš, který právě dojídal poslední sousta, zůstal sedět.

„Nechceš ještě chvíli odpočívat?“ tázavě se na mě podíval. A nevím, jestli nechtěl zůstat sám, nebo schválně zdržoval s jídlem.

„Proč by nezůstala, musí se přece šetřit!“ významně po mě hodila očkem Míša a tlačila Milana a Pavlínu směrem k lyžím. Ha, a ba jo, Milan se pořád ještě motal. Musela jsem začít dělat strašný grimasy na Michalu, která se tvářila, že mě nevidí, ale viděl mě Tomáš a to stačilo.

„Jsem ti k smíchu?“

„Ne, ne, ne! To Milan! Ale to bys nepochopil.“

„Tak se mi zdá, že já toho na můj vkus nechápu nějak moc!“ Veškerá radost mě přešla, začalo přituhovat. I to sluníčko, jakoby vytušilo nepříjemnosti, se radši schovalo za mraky.

„To není pravda…“

„Ne?“ nenechal mě domluvit, „s Rendym bych to asi taky nepochopil!“

„Ne!“ skočila jsem mu do řeči tentokrát já, a plným právem. „S Rendym jsem udělala chybu! Jo, přiznávám! A jestli tě to trápí, tak jsem s ním fakt spala! Ale abys všechnu vinu svaloval jenom na mě, tak to zas až tak moc spravedlivý taky není!“

„Jak to jako myslíš?“

„Tak jak to asi říkám, ne? Byl jsi hodně opilej, víc než hodně! Celej večer ses fakticky choval úplně nemožně!“

„A proto jsi skočila po prvním chlapovi, co se nechal, to mi chceš říct?“
„Ne, opravdu, musíš mi to věřit!“ Co jsem asi tak mohla udělat? Já, která jsem ta největší citlivka na světě. Nestačil mě ani odpálkovat, protože si mi z očí vyronily slzy jako hrachy a kutálely se po zmrzlých lících. Jeho výraz změkl. Nešťastně mě chytil za ramena a sklonil hlavu. Tak jsme tam seděli jak párek blbečků a moc jsme plakali.

A pak z ničeho nic, aniž by se obtěžoval na mě podívat, zašeptal, že ho bylo sotva slyšet: „Když já tě mám moc rád…“ Sevřela jsem ho kolem pasu a přisunula se blíž k němu: „A já tebe…“

Upravená sjezdovka i rozbrázděná louka pod námi ubíhaly, ale mi jsme neměli čas všímat si té krásy z ostrůvků borovic i sem tam probublávajícím potůčkem, který ještě úplně nezamrz, z horských chat a roubených chaloupek, kterých tu za pár let vyrostlo jako hub po dešti. Nevadil nám ani mráz, který nás štípal do rukou, na kterých jsme neměli rukavice, abychom se mohli navzájem dotýkat. Nevyrušili nás ani odvážní sjezdaři, kteří prudkým hraněním zvedali spršky sněhu a proplétali se mezi nosnými sloupy lanovky, na které jsme seděli a přihlouple se usmívali. Ba ne přihlouple, šťastně…

Když se úplně setmělo, bylo na sjezdovce víc lyžařů než obvykle. Nebyla osvětlena jenom halogenovými lampami, ale i barevnými lampiony. Nahoře v restauraci, vlastně ve všech restauracích, to žilo. Ozývaly se odtamtud výbuchy nekontrolovatelného veselí, občas se prudce rozrazily dveře a vypotácel se nějaký společensky unavený člověk, zabořil se do závěje, celou ji zeblil, zase vstal, vpotácel se zpátky, aby se znovu úplně ztřískal. Někteří nadšenci, jako my, jsme zůstali na svahu a jezdili až do úplného vyčerpání. V rukou láhev šampaňského, hůlky zabodané podél restaurace u výstupu z lanovky, kterou obsluhoval stejně sťatý vlekař. Hulákali jsme na sebe, občas se stavili na svařené víno, ale v podstatě nejvíce času jsme strávili zabořeni v závějích, kam jsme se náhodou dostali, protože nejen na nohou se můžete motat, a na okraji lesíka, kam jsme museli často na zavolání močových měchýřů.

Kolem jedenácté jsme se sebrali k nám na chalupu. Kromě mě a Tomáše šli všichni dovnitř, ale my jsme si jen uklidili lyže a v přeskáčích se šli projít. Ale, jak mi asi dáte za pravdu, v přeskáčích moc daleko nedojdete, zůstali jsme nevysoko nad chalupou, schováni malými borovicemi z jedné a vysokou závějí z druhé strany. Ruku v ruce jsme se bořili až po kolena do čerstvého prašanu, který hlasitě křupal. Od úst nám šla pára.

„Polez sem nahoru, rychle!“ volal na mě Tomáš, jak se škrábal na sněžný útes. Vylezla jsem s poloviční námahou, protože jsem kopírovala jeho stopy, jako by to byly schody.

„Skočíme si?“ nečekal na odpověď, odrazil se a zmizel.

„Hů, to je skvělý, honem, ať už jseš tady!“ Pád do prázdna trval sotva desetinu vteřiny a pak jsem se propadla do bílé peřiny, která v odrazu halogenů světélkovala. Tomáš na mě skočil a začal mě vesele pusinkovat, lechtat mě a kousat do ucha. Když se trochu uspokojil, pohodlně se zavrtěl do sněhu, přitáhl si mě na klín a pevně sevřel kolem pasu. Dlouho mlčel a jen mi dýchal horký vzduch na tvář. Nad námi se černalo nebe, na které jakoby někdo schválně rozházel miliardy světýlek.

„Káťo, už jsem to vymyslel,“ ticho, které jen občas přerušil výbuch petardy, prolomil Tomáš. Jeho teplý, hebký hlas mě doslova pohladil na duši, „na všechno, co se mezi námi ošklivýho stalo, jednoduše zapomeneme. Já chyboval, tys udělala kravinu, nemáme si co vyčítat…“ Kdyby to bylo tak jednoduché… Tomášku, kdybys věděl… Musela jsem mu to říct, nemohla bych mezi námi nechat viset ve vzduchu to, co by tam viselo ještě za deset let.

„Tome, za to jsme nemohli ani jeden z nás.“ Sevřel mě pevněji.

„To ne ty, ne já, jsme udělali chybu,“ nemám ve zvyku vinu svalovat na někoho jinýho, ale  tohle byla zcela mimořádná situace.

„Tomášku, asi to bude znít uhozeně a paranoidně, ale tenhle všechen zmatek mezi náma udělala ta pinda!“ Sevření povolilo, věděla jsem, že Tomášova tvář je zkřivena napětím. Ztišila jsem hlas: „Kristýna tě nikdy nepřestala milovat a mě nikdy neodpustila, že jsem jí tě přebrala. Nepřála nám štěstí a klid, chtěla mě jenom od tebe dostat, a mít tě zase jako panenku celou jenom pro sebe.“

„Katko, tohle fantazírování sis mohla odpustit. Kristýna chodila za ty dva roky už se spoustou jinejch kluků, lepších než jsem já.“

„Ona je jenom využívala, myslela si, že budeš žárlit, a když se jí to nepovedlo, dala se dohromady s Rendym, abych tě podvedla!“

„Doufal jsem, že to jméno už nikdy neuslyším, a myslím, že si to moc představuješ jak Hurvínek válku!“

„Renda mi to sám řekl…“

„Cože, ty si s ním mluvila?“

„Jo, našla jsem její zápisník, nechala ho dole v obýváku. Nedalo mi to a vytočila jeho číslo. Ani moc nezapíral. Potřeboval od ní službičku a jí se na oplátku hodil do plánu!“

„Ty o ní mluvíš, jako by si to připravovala léta.“

„Moc bych o tom nepochybovala!“

„Káťo!“

„Tak se jí zeptej. Tvrdě na ni uhoď a uvidíš, jak ti hezky sama zazpívá. A určitě si to ještě přikoření nějakým ubohým romantickým vysvětlením, jakože ona bez tebe není nic a nechce se jí už ani žít.“

„Fajn, uvidíme!“ Zklamaně mi poklesla brada. Ve skrytu duše jsem se domnívala, že moje divadýlko zabere. Co když tý kravce uvěří, třeba bude přesvědčivější než já a všechno popře? To už mě ale táhl za ruku jak hadrovýho panáka směrem ke krávě s velkým K! Domluvili jsme se, že se převlékneme a za Kristýnou půjdeme oba. Stála jsem v pokoji před zrcadlem a roztřesenýma rukama si snažila přes hlavu přetáhnout světle modrý rolák. Viděla jsem v odrazu svou vyděšenou tvář, kterou ještě barvil zdravý zimní ruměnec. S pýchou, kterou jsem však potlačit neuměla, jsem si také všimla, jak mi rolák přitažlivě obepíná štíhlou postavu, která sice nebyla mojí zásluhou, ale víc vděčna byla ubohé nemocniční stravě. Za ten měsíc jsem shodila víc jak pět kilo a poprvé jsem se sama sobě líbila. S tlukoucím srdcem jsem rychle tyto myšlenky zapudila a dál se vyžívala v hlodajícím strachu.

Ozvalo se rychlé zaťukání a hned vzápětí Tomáš vstoupil do pokoje.

„Kristýna tu není!“

„Jakto víš? Byl jsi dole?“

„Všechny její věci jsou pryč.“ Nemohla jsem se ubránit úsměvu.

„A nepřestěhovala se jenom k někomu?“

„A na posteli mi nechala tohle!“ zvedl růžový dopisní papír. No Kristýno, nic proti vkusu… Moc bych za to nedala, že byl naparfémovaný. A taky že byl. Neúhledným rukopisem se spoustou pravopisných chyb ze mě udělala Kristýna na několika řádcích mrchu, kurvu a tlustou zrůdu, na které, jak prý nechápe, může Tomáš něco vidět. Že prí o něm mněla lepší mýnění, a že ji takhle hrozně sklamal, jako nikdo před nim!

I já spatřila v Tomášově výrazu zklamání, ale zklamání z vlastní sleposti.

„Katko, jak jsem moh bejt tak blbej?“ A jeho skepsi najednou vystřídal jiný údiv, když si mě začal prohlížet od nohou až ke konečkům vlasů.

„Hele Katko, už jsem ti někdy řekl, jaká jsi nádherná dívka?“ Otočila jsem se k zrcadlu. Smála se na mě hedvábná tvář s hezky tvarovanými rty, ze které samou radostí chtěly vyskočit dva smaragdy, lemovaná vlnící se záplavou plavých vlasů. No to je dost, že sis toho taky všimnul… Bylo na něm znát, že v děvčátku, se kterým tak dlouho špásoval, najednou objevil ženu.

„Ne?“ špitla jsem.

S rukou pod mým tričkem a s jazykem vlnícím se na mém krku pošeptal mi docela vážně: „Jsi čarovně překrásná!“

Na chvíli se ode mě odtáhl, rukama mi zajel do vlasů a upřeně mě hypnotizoval: „Vážně!“ Pak si mou hlavu přitáhl k sobě a zlehka se dotkl mých rtů, celou mě projelo mrazivé vzrušení. Jak se naše jazyky dotkly, bylo to, jako by námi projel elektrický proud. Málem se mi podlomily kolena. Nechala jsem se dovést až k posteli, svléknout se a já sama jsem ze svršků pomáhala jemu. Nepospíchal, dopřál mi, abych si dosyta vychutnala vlhkých rtů a jazyka na každém centimetru své kůže. A v okamžiku, kdy se naše těla spojila v jedno jediné, otřásl celou chalupou křik: „Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, JEDNA … ÁÁÁ!“

O tři týdny později:

Dnes jsem ráno ve škole potkala na chodbě Kristýnu. Byla jako vždy obklopená houfem přetvařujících se frajerů. Hezounů, kteří se předbíhají v lichotkách, jen aby si její skalp mohli přidat do seznamu svých trofejí. Měla na sobě úzké modré džíny, dole zacákané barvou s flitry a tílko, které muselo dráždit i profesora tělocviku, ňoumu, který přes pupek nemohl vidět, že si ráno vzal každou ponožku jinou. Jak jsem spatřila její opovržlivý pohled, udělalo se mi tak hrozně špatně, že jsem okamžitě šla zvracet. Až když jsem prsty křečovitě svírala záchodové prkýnko, začínala jsem si připouštět, že mi možná není špatně z Kristýny.

Do třídy jsem dorazila dlouho po zvonění s omluvou, že mi dnes není moc dobře. Míšin tázavý pohled jsem odbyla: „Ale, ranní nevolnosti!“

„To myslíš vážně?“ přistál mi na lavici kus papíru. Pokrčila jsem rameny. Jen zavrtěla hlavou. Hned o přestávce mě chytla za rukáv a táhla ven ze třídy.

„Jsi si jistá?“

„Skoro.“

„Musíš si koupit test. Kdys to měla dostat?“

„Nevím.“

„Jakto, že to nevíš?“

„Jak mám vědět, kdy jsem to měla naposled, když jsem byla v bezvědomí!“ vyjela jsem vztekle. Chvíli přemýšlela, pak vytřeštila oči.

„To už je pět tejdnů, co ses probrala!“

„Aha…“ zlomil se mi hlas a udělalo se mi zle. Běžela jsem napříč chodbou na záchod. Vzlykavě jsem objímala mísu.

„Katko, jsi tu?“ opatrně vzala za kliku u dveří. Pomohla mi vstát, umýt si obličej a prsty mi upravila vlasy. Chytla mě kolem pasu a vedla ke sborovně. Nebránila jsem jí.

„Paní profesorko, Kátě není dobře. Asi má střevní chřipku.“ Profesorce stačil jediný pohled na mou zelenou tvář.

„Odvedeš jí domů?“

„Samozřejmě.“
„Dej na ni pozor. Co máte příští hodinu?“

„Účto.“
„Tak já vzkážu účtařce, ať tě nepíše do třídnice!“

„Děkujeme, paní profesorko!“

„Nemám zavolat rodičům?“

„Není potřeba, to bude dobrý.“

„Kam to jdeme?“ Míša mě vedla opačným směrem než bydlím.

„Kam asi, ty trubko? Do lékárny, ne?“ Byla jsem jak ve snách. Nic jsem nedělala, jen sledovala Míšu v jejím profesionálním počínání. Koupila test, podle ní ten nejspolehlivější. Radši jsem se ani neptala, jak na to přišla. Dovedla mě domů, udělala mi čaj, kafe: „by mohlo dítěti uškodit!“ Posadila se naproti mně do křesla. Vytočila Tomášovo číslo.

„No ahoj Tome, tady Míša. … No jasně. … Hele, Katka má problém. … Ne, nic vážnýho, ale bylo by dobrý, kdybys hned přijel. … Jo, já vím, že jsi ve škole, ale tohle je moc důležitý. … Dobře, tak za hodinu! Čau…“

„Myslíš si Míšo, že bych mu to měla říct?“ nejistě jsem se zeptala.

„Co jinýho bys chtěla dělat?“

„No…“

„Necháš si to?“ Takhle přímá otázka mě zaskočila, až doteď jsem to vlastně nebrala vážněji než hloupou hru. Když jsem zničeně vzdychla, dodala: „Třeba plašíme zbytečně. Pojď, dozvíme se to hned!“ Šly jsme na záchod. Míša rozbalila krabičku a objevila se umělohmotná tyčinka velikosti teploměru s dvěma otvory uprostřed a na konci jí vyčníval papírek.

„Tohle počůrej,“ ukázala mi názorně, pak se podívala na krabičku, „a do tří minut budeme vědět, co se děje uvnitř.“ Přibouchla jsem dveře a sedla si na záchod. Samým rozčilením ne a ne spustit. Až se mi podařilo ze sebe pár mililitrů vytlačit. Ani jsem nestačila spláchnout, už tu byla zase Míša s hodinkama v ruce, sebrala mi test z rukou a snažila se vteřinovou ručičku popohnat.

„Když se v pravém okénku objeví modrá čárka, znamená to, že test proběhl v pořádku, když se neobjeví, znamená to, že papírek žádnou testovací tekutinu nezaznamenal. Když zůstane levé okénko prázdné, tak těhotná nejsi, ale když ho protne modrá čárka, tak…“ nedopověděla, oběma okénky najednou projely jak proužky rtuti modré čárky a zůstaly tam zlověstně svítit, po třech, po pěti i po deseti minutách.

„Katko, já myslím…“

„Já vím,“ mávla jsem unaveně rukou a spadla do křesla, kde jsem se schoulila do klubíčka.

„Co budeš dělat?“ Neodpověděla jsem jí. Civěla jsem do prázdna neschopná čehokoliv. Objala mě, ale já se jí vysmekla. Povzdechla si, podala mi čaj, který jsem začala bez zájmu usrkávat.

Za necelých čtyřicet minut se bytem rozezvučel zvonek. Míša sama hodila Tomášovi z okna klíče. Ve mně narůstala hrozivá nervozita, ze které mi začaly samy od sebe drkotat zuby.

„Ahoj,“ pozdravili se. Slyšela jsem, jak si Tomáš sundává boty, bundu. Nehty jsem si zaryla do lýtek.

„Copak se stalo mojí princezně?“ vesele si ke mně přisedl a objal mě. Zvedla jsem hlavu, do té doby opřenou o kolena a kývla směrem ke stolku. Zvědavě k němu přistoupil, zvedl si test až k očím a nechápavě se otočil nejdřív na mě, potom na Míšu: „Co to má znamenat?“

„Hele, na tohle mají být jenom dva. Já už musím zpátky do školy. Mějte se,“ a najednou byla v tahu. Tomáš přešel obývák až k balkonu. Pozoroval beze slova ulici pod námi. Něco zamručel, rozhodil rukama a plácl se přes stehna. Posadil se proti mně: „My jsme těhotný?“

„Hm…“

„Škoda, doufal jsem, že si to tvoje nový plochý bříško užiju delší dobu…“ Zasmála jsem se. „A budeš mě mít alespoň stejně ráda jako toho drobečka?“ zaškemral.

„Budu!“

„Tak v čem je problém?“

„V ničem!“ a skočila jsem mu kolem krku. Choval mě v náruči jako malé miminko a já se poprvé začala těšit na to vlastní. Teď je půl jedenácté večer. Moje trable ještě zdaleka neskončily, ale to už bude úplně jiný příběh.

KONEC