Ewellyn III.

Ewellyn III.

V rámci „anti-alvinovské“ léčby jsem se vyslala na dovolenou. A vzhledem k tomu, že Isa, Tedova žena, měla dva měsíce před porodem, svěřila mi Teda do opatrování. Jak říkala – na poslední dovolenou na příštích pár let.

Díky Alvinovi se cítila v bezpečí, věděla, že Ted už není mým „objektem“.

Vlastně muži byli poslední dobou to jediné na co jsem skutečně neměla ani pomyšlení. A tak jsme se v přátelském souznění vydali na dovolenou, jejímž tématem mělo být to, co nás poslední dobou bavilo nejvíc, koníček u kterého jsem poznala i Alvina – koně.

V katalogu to bylo uvedeno jako romantická dovolená na koňském hřbetě. Mým snem bylo prohánět se na koňském hřbetě po pláži, v noci, kdy svítí pouze hvězdy. Nyní se mi můj sen měl splnit. Ohromě jsem se těšila, i když jsem věděla, že vše mi bude připomínat muže, na kterého bych nejraději zapomněla. Věděla jsem ale, že to není možné, že bude součástí mého života dál - jako přítel. A věděla jsem, že to chci, byť by to mělo být sebevíc bolavé.

Cesta trvala čtyřiadvacet hodin a byla únavná.

Už při odjezdu jsem mezi trojicí lidí, kteří jeli na to samé místo jako my, zahlédla záblesk modrých očí a trochu nejistý úsměv, který rozhodně nemohl nechat v klidu žádnou z okolních dam.

Další frajer, který „to umí“, blesklo mi hlavou. Hraje na tu správnou strunu, trocha nejistoty působí vždycky ohromě přitažlivě. Odvrátila jsem od něj oči a pohrdavě si odfrkla. Kdepak mužský, všechno stejná holota.

Ted, který mě tiše pozoroval, se mému výrazu od srdce zasmál.

„Hele, Lynnie, sympaťák, ne?“ kývl o chvíli později směrem k objektu mého nesouhlasu.

Počastovala jsem ho dalším pohrdavým odfrknutím.

„Chlap, no a? Hezkej, to jo. Ale ty se mě prostě jenom snažíš udat.“ vyčetla jsem mu a uzavřela tím téma.

Jenže Ted byl přátelsky založený člověk a tak na první zastávce, kde jsme nedobrovolně zůstali několik hodin už s trojicí společensky konverzoval. A tak jsem konverzovala taky.

On se jmenoval Joy. A během prvních pár chvil vyvrátil názor, který jsem si na něj udělala. Nebyl to frajer,  nebyl nafoukanej, a na nic si nehrál. Překvapení.

Ale vzdor ve mě zůstal. Kdepak mužský, to není zrovna teď nic pro mě, připomněla jsem si, když jsem četla Alvinovu smsku  ... I ta mě bolela.

Pak se autobus ponořil do noční tmy, nad Alpami se blýskalo. Zavřela jsem oči a rázem se mnou byla Ewellyn ....

Ty poslyš, zase jednou ti povím příběh, zdá se, že se beze mě neobejdeš ...

Smála se mi do snů.

Tiše jsem jí odpověděla trochu nejistým pousmáním a nechala se unášet na vlnách vyprávění.

Tahle dívka, či spíše žena, se jmenovala Fairy. A skutečně také vypadala jako skřítek. Byla drobounká, krátké rezavé vlasy nosila na „vrabčí hnízdo“  a veliké zelené oči stále přetékaly citem.

A jednou všechen ten cit, který za svých pětadvacet let nashromáždila našel svůj objekt. Potkala ho náhodou, za vesnicí, kde sbírala byliny. Měsíc byl v úplňku a ona viděla padat hvězdu. Považovala to za Znamení. Jmenoval se Chagrin, byl o dost starší a ženatý. Ale Znamení mluvila jasně.

Přesvědčila ho, který muž, momentálně zklamaný svou ženou, by se přesvědčit nenechal? Dlouho se scházeli jako přátelé, naučili se navzájem znát své nejtajnější pocity, svá přání, své sny. A jeden ze snů měli společný.

Chagrin toužil po Fairy.

A Fairy toužila po Chagrinovi.

Jejich vzájemná touha došla naplnění jedné čarovné noci. A stejně tak čarovné bylo vše co se tu noc stalo.

Fairy Chagrina zahrnula veškerou svou láskou. Vždy všechno dělala naplno a v lásce to nebylo jinak. Upnula se na něj a snažila se zapomenout, že Chagrin se každý večer vrací ke své ženě.

Dařilo se jí to díky tomu, že on do určité míry její cit opětoval a tak když byli spolu byli jeden pro druhého středobodem světa i vesmíru a to jim nadlouho stačilo ...

Probudila jsem se trošku pohněvaná. Ewellyn mi vyprávěla příběh, který jsem znala, a který jitřil mou bolest. Ale zabránit ve vyprávění jsem jí nemohla.

Svítání nás zastihlo na trajektu. Z nejvyšší paluby jsme sledovali východ slunce nad mořem. Někdy v průběhu noci jsem Tedovi neochotně svěřila, že se mi Joy líbí a tak se teď snažil nás co nejvíce směrovat k němu a jeho přátelům Fredovi a Suzie. Vítala jsem to, působil na mě jako slunce a já se v jeho přítomnosti hřála. Zároveň jsem se ale cítila jako zrádce. Nechtěla jsem, a nesměla, mít někoho ráda. Navíc jsem si kladla otázku, zbylo-li ve mě ještě tolik citu, abych ho mohla někomu věnovat. Myslela jsem, že ne. A nechtěla jsem nikomu ublížit. Ani jemu, ani sama sobě – nevím jak on, ale na mě už by další bolest byla moc.

A tak jsem sváděla vnitřní boj, který Ted pozoroval s přátelskou shovívavostí. A zatímco já mlčela, on nadšeně vyprávěl o své ženě.

Přiznávám, prosila jsem ho o to - aby nevznikla mýlka ohledně toho, zda k sobě patříme či ne. Hm. Ale kdo se vyzná v ženách, že ...

Zasněně jsem hleděla na slunce a na ostrov, který se zvolna nořil ze tmy. A vedle sebe jsem cítila přítomnost muže, kterého jsem nechtěla mít ráda. Vnímala jsem ho všemi smysly.

Na ostrově nás pět vysadili z autobusu a jeli dál. Stáli jsme na parkovišti nad hromadou zavazadel, mezi kterými se náhodně povalovaly koňácké potřeby - jezdecké boty, bičíky, rukavice, návleky, ... cítila jsem vůni moře a vůni koní a říkala si něco o novém životě.

První den se nejezdilo, nepracovalo, střídali jsme partu lidí, kteří tam byli před námi. Část jsem jich znala a tak den proběhl v přátelském klábosení, pokuřování a popíjení piva. Jako radarem jsem ale stále vnímala Joyovu přítomnost. Občas jsem zapomínala mluvit, když jsem poslouchala co říká on.

A Ted mi v jednu chvíli lišácky zašeptal do ucha:

„Stejně si myslím, že to je sympaťák, zkus mu dát šanci ... a sobě taky.“

A já nevěděla. Zřejmě jsem se mu líbila. (Ve chvíli kdy jsem si to připustila, hned jsem myšlenku zahnala zpět, připadala mi tak ... namyšlená a nanicovatá. Jak já bych se mohla někomu líbit .....???)

Večer jsem nadšeně padla na postel, okamžitě usnula a nastoupila rozesmátá Ewellyn. Očividně pobavená mým vnitřním bojem pokračovala v příběhu ....

... jenže Fairy to jednou stačit přestalo. Začala snít o tom, že Chagrin bude jenom její, představovala si společnou domácnost a poprvé také pomyslela na to, jaké by to bylo mít děti. A zjistila že by se jí to i líbilo.

Chagrinovu ženu, kterou mezitím poznala, neměla od první chvíle ráda. Ta žena jí byla protivná a ona byla přesvědčená, že se k Chagrinovi nehodí. Zdála se tak povrchní a hodnoty, které pro ni byly důležité – peníze, moc, společenské postavení – Fairy nechápala.

Ve slabých chvílích ji žádal o radu a Fairy pak odpovídala přesně podle toho co cítila. Tedy proti ní. Vzhledem k tomu, že téměř nikdy proti jejím názorům neprotestoval, získávala tak pochybný pocit vítězství.

A mylný dojem, že se Chagrin někdy, až dojde k rozhodování, rozhodne pro ni.

Jak hodně byl tento dojem mylný, na to přišla příliš  brzy - ve chvíli, kdy se Chagrin skutečně rozhodl. Ale ne pro ni.

Odmítal zdůvodnění a Fairy ve své bolesti nebyla schopná na něj naléhat. Jediné co jí řekl bylo, že to chce ještě zkusit. Manželství je prostě manželství.

Zůstala sama. Prázdná. Nezůstal v ní žádný cit, všechen dala jemu.

Probudila jsem se a cítila rezignaci. Ewellyn měla vzácný dar jít ke kořenům problému a já znovu (pokolikáté už?) začala přemýšlet o Alvinovi. Teprve nyní, když byl tisíce kilometrů daleko, jsem byla ochotná pohlédnout dovnitř onoho problému a zabývat se tím, co ve mě bylo uloženo nejhlouběji. Svou vinou.

Náhle jsem viděla své chyby, své mylné naděje, své iluze. Vše vykonstruované pouze v mé mysli. Protože srdce celou tu dobu vědělo, že nic není správně. Jenže já je neposlouchala. A tak jsem se propadla do iluze, která mě málem stála všechen cit a sílu.

Byla jsem dokonce ochotná připustit, že chyba nebyla na Alvinově straně, on pouze bral to, co já jsem nabízela. Přesně jako Chagrin – proč by nebral?

Veškeré další domněnky však vznikly v mé hlavě. Představy o lásce ...

Ještě jsem ale neměla vyhráno - přestože jsem si toto všechno uvědomila zůstávalo ve mě příliš mnoho citu k Alvinovi. Jenže s tím už jsem nic nadělat nemohla.

Přestala jsem se ale vnitřně bránit Joyově přítomnosti, která mi dělala moc dobře.  Večer co večer jsme tak začali trávit spolu – malý ostrůvek porozumění v hlaholící společnosti ostatních koňáků. Ted takticky chodil spát dříve a v mé přítomnosti se vyskytoval co nejméně ve snaze dát Joyovi co největší šanci. A jeho záměr se dařil.

Jednou večer jsme se rozpovídali opravdu hodně a tak nad ránem, když vyschlo víno i proud hovoru mě Joy šel doprovodit ...

Na nebi ještě zářily hvězdy, i když za chvíli mělo svítat. Zastavili jsme se na terase a řekli si tiché „dobrou noc“. Přesto jsme dál stáli a hleděli na sebe. Nakonec se Joy otočil a udělal krok pryč a já se také otočila směrem ke dveřím.

A v tu chvíli ke mě Ewellyn výjimečně promluvila za bdělého stavu. Její slova mi bleskla myslí  ...

Jestli nyní něco neuděláš, můžeš ho navždy ztratit ...

Ne, ... to jsem nechtěla. Otočila jsem se ve stejnou chvíli jako on, se stejnou prudkostí. Když mě konečně držel v náručí a já cítila ten náhlý pocit bezpečí, řekla jsem si že tu šanci dám. Sama sobě.

Fairy se uzavřela do své samoty a do své bolesti. Všechnu vinu dávala Chagrinově ženě. Tvrdila o ní že je čarodějka. Černá čarodějka. Brzy se její tvrzení rozneslo a Chagrin i se svou ženou se odstěhovali pryč. Manželství se jim podařilo zachovat a někde ve svých hlubinách našli i zbytky ztracené lásky k sobě.

Nepotřebovali Fairiny pomluvy, a nepotřebovali ani vesnici. Příležitostí bylo všude dost.

A tak Fairy osaměla dokonale. Nevěděla, že ta troška lásky, kterou k sobě Chagrin a jeho žena cítili, zmizela stejně rychle jako poslední sníh a že Chagrin se zaobírá myšlenkami na ni. V uskutečnění rozhodnutí, které v něm klíčilo, mu ale zabránilo narození dítěte. Své dítě už opustit nemohl.

 A lidem z vesnice brzy došel pravý důvod jejích pomluv a v ústraní se jí začali pošklebovat. Brzy se bála vyjít na ulici a tak se  živila svou nenávistí, kterou obrátila proti Chagrinovi a nakonec proti všem lidem.

Časem se lidé uklidnili a na Fairinu aféru zapomněli. Fairy opět začala vycházet a stýkat se s lidmi.

Vše na ní zůstalo stejné – roztomilé rozcuchané vlasy, droboučká postava i nádherné zelené oči. Jenže ty byly nyní prázdné. Tam kde dříve byl cit a vřelost, dřímal chlad a nenávist.

V té době do vesnice přišel mladík, kterého její krása okouzlila. Lidé mu vypravovali její příběh a on cítil její bolest. Zamiloval se s prudkostí, kterou Fairy kdysi také znala.

Pokoušel se získat její přátelství, chodíval za ní a mluvil a mluvil a mluvil. Nakonec se mu podařilo nemožné – Fairy začala mluvit s ním.

Díky němu začala znovu přemýšlet o tom co bylo mezi ní a Chagrinem. Snažila se v sobě najít ztracenou lásku k čemukoliv a možná by se jí to i podařilo ...

Kdyby jednoho dne vesničkou neprojížděl malý průvod a ona ke svému zděšení nepoznala Chagrina. Vyšla ven, aby se pokusila vzdorovat sama sobě. Rozhodla, že jednou provždy vyřeší to, co k němu cítí ...

Stála u svého domku, a když projížděl kolem, ucítila podivný, křehký mír.

V tom zaslechla slova jeho ženy:

„Není to ta tvoje malá děvka?“

Slova byla vyslovena s takovým pohrdáním, že se jí zatmělo před očima a ona už neslyšela jeho nostalgickou odpověď:

„Nemluv tak, byla to nejlepší, co mě potkalo, ...“

Později nikdo nedokázal přesně říci jak se vlastně všechno seběhlo. Fairy se vrhla s obnovenou nenávistí na ženu, která jí vzala Chagrina. Ta pouze pokynula rukou a ozbrojenci, kteří ji hlídali zvedli své zbraně.

Než tomu zděšený Chagrin stačil zabránit, ležela Fairy na zemi a nedýchala.

Položil si její hlavu do klína a na chladnoucí tváře padaly jeho slzy.

Proklel vše co mohl, spílal sám sobě, Bohu, ... ale vše pozdě.

Probudila jsem se otřesená a zmatená. V hlavě mi znělo – proč, proč? Taková zbytečná smrt. Přemítala jsem o tom příběhu celý den, v sedle svého koně, při jídle i při koupání v moři. Fairy udělala mnoho chyb a poslední byla nejhorší. Nechala se unést kvůli ženě, která byla zahořklá a plná nenávisti. Měla jí chápat, protože prošla tím samým a prošla vítězně. Asi ne zas až tak vítězně, kontrovala jsem v duchu, když to skončilo tak jak skončilo.

Kdyby bývala tolik nezahořkla, kdyby onomu mladíkovi dala šanci, kdyby přijala jeho přátelství, kdyby dokázala uznat svou chybu, najít v sobě ztracený cit ...

Samé kdyby!

V průběhu svého uvažování jsem se přiblížila ke stáji ze které právě vyšel Joy. Viděla jsem jak mhouří oči proti slunci, jak netrpělivě odhání mouchu, která mu létala kolem hlavy, viděla jsem jeho.

Cítila jsem to, co mě k němu tolik přitahovalo, ten pocit klidu, bezpečí a síly, které jsem vnímala v jeho přítomnosti ...

Ne, rozhodla jsem se, já vnitřně nezemřu pro člověka, kterého jsem si vlastně jen vysnila, nebudu si lhát, Alvina jsem měla hodně ráda a vždy mít budu, ale proč se trápit pro něco, co nikdy nebylo?

Odhodila jsem poslední pochybnosti, došla k Joyovi a dotkla se jej ...

Ewellyn se zahihňala jako malá holčička. Měla radost ...

Jednou to pomine,
dobrý, zlý, jen my ne
jednou to přebolí
ať je to cokoli....