Dušičky

DUŠIČKY

„Já Ti říkám, že nikam nejdu! Jestli chceš, tak jdi sama, já se tady budu bavit, rozumíš?“

Po skráni jí stekla slza.

„Jsi opilý! Prosím!“

„Nebul!“ okřikl ji, „ty taky nic jinýho nesvedeš. Jdi domů, jo? Říkám Ti, jdi domů!“

„Prosím! Prosím!“

„Nepros, a čau!“ na místě se otočil, trochu se mu zamotala hlava, sklonil ji a očima sledoval úzkou cestu. Určitě dělám správně, nesmí si pořád myslet, že budu tancovat, jak ona píská, pomyslel si a vykročil k nevelkému prostranství, kde se bavilo nějakých padesát lidí tancem a mocným popíjením…

„Hele, krásko, copak se Ti stalo?“

„Hádej!“ ironicky odvětila a kývla směrem k potácející se postavičce.

„Už zase? On si nedá pokoj, já bejt Tebou, tak se na něj už dávno vykašlu, ale to je Tvoje věc,“ dodal rychle vysoký blonďák, když se na něj udiveně podívala.

„V kolik chceš jet domů?“

„Nevím, už mě to tu nebaví, jestli bys chtěla, tak jsem tady autem a můžu Tě na chatu hodit, už je stejně pozdě.“

„A všichni jsou tak vožralí a zkouřený, že s nima není kloudná řeč…,“ smutně dodala. Galantně jí nabídl rámě, pobaveně se do něj zavěsila. Ve smíchu několikrát zakopli. Skoro u auta mu podklouzla noha na rosou vlhké trávě a na zem ji strhl s sebou. Váleli se po sobě, smáli se, až se jeho rty přiblížili k jejím tak blízko, že mohla cítit jeho teplý fernetový dech. Odstrčila ho, rychle se zvedla a se smíchem mu také pomáhala vstát. Byl zklamaný, ale naději neztrácel. Když za ní zabouchl dveře od své zánovní Škody 120, přes kapotu zahlédl, jak na něj od baru nenávistně kouká jeho bývalý kamarád, toho času její přítel. Povrchně se na něj usmál, párkrát významně zamrkal očima, oběhl auto, skočil za volant, nastartoval auto, zapnul autorádio, a s povzbudivým: „To bude dobrý!“ jí pohladil po stehnu. Sledovala, jak se na předním skle pomalu tříští jedna kapka za druhou.

„Vidíš, vyrazili jsme akorát, celej den jsem říkal, že bude pršet,“ usmál se na ni.

Je docela hezký, pomyslela si, když se sehnul, aby naladil nějakou slušnou stanici. V mdlém světle, které jí poskytovala diskotéka, se nedostatky jeho tváře staly neviditelné a na povrch se dostaly pěkně tvarované líce, pravidelné rty a mandlové oči, trochu kočičí, napadlo ji.

Když nastartoval, neustále na sobě cítila pohled přes sklo, jak ji od baru sledoval, otočila se na něj a dokud nezabočili na hlavní silnici, vzájemně se probodávali obviňujícími pohledy. No a co, uklidňovala se, Ty se bavíš tím, že do sebe kopáš jednu Tequilu za druhou, tak se pak nesmíš divit rytíři, který se o osamělou princeznu rád postará. Uvelebila se v sedadle a s pohledem upřeným kamsi v dáli do čím dál prudšího lijáku se nechala unášet pomalou uklidňující hudbou.

„Chová se jako děvka!“ skrz zuby zavrčel k bratrovi. Vztek mu křivil jindy velmi pohlednou tvář. Sklonil se nad průzračnou tekutinu, sůl slízl bez odporu, Tequila svlažila hrdlo v zápětí a na to se zakousl do citronu, teprve potom si dovolil vydechnout a odporem se zachvět.

„Copak nevidí, jak mě ničí?“

„Prosím Tě, pojď pít, zapomeň na ni!“

„Já nemůžu. Viděl si, jak se Tomáš tvářil, když k němu nasedala do auta? Jako by říkal, já jí konečně dostanu! Vždycky mě to dostalo, když jsem ho náhodou viděl, jak se na ni dívá. Pokaždý, když tancovala. Jazyk měl málem na mikině. Hajzl! Určitě mu tekly sliny, když s nim tancovala!“

„Tak proč si s ní netancoval Ty, vole?“ Vašek nechápavě zavrtěl hlavou, a pak se opět věnoval jazykovým hrátkám s drobnou dívenkou sotva plnoletou. Bratr si ani nevšiml, že ho již nikdo neposlouchá a dál si vedl svou.

„Když ona si mě omotala kolem prstu, Ty to prostě nechápeš, víš?“ Vztek vystřídala lítost. Když k němu přišel dlouholetý kamarád v maskáčích a volné mikině, hlavu pod kapucou a ruce v kapsách, nevěděl, zda Lukášovo oči se lesknou od pláče či přemírou alkoholu.

„Hele Machy, pojď ubalit špeka, pořádně se dneska zhulíme, co vole?“ No, na Jiřím bylo vidět, že ten už zhulenej je slušně. Lukáš upil piva, kelímek spustil volně podél těla, přeběhl před deštěm nechráněnou část mezi barem a pódiem, a usedl do hlubokého křesla. Vašek si jeho náhlého odchodu všiml a mezi jednotlivými polibky své slečny poznamenal něco ve smyslu, že ten vůl toho bude dneska litovat. Lukáš zručnými pohyby ubalil pravidelného jointa, vážně ukázkového. Upálil špičku. Když pozoroval černající ocásek, který stravoval oheň, mozek mu pracoval na plné obrátky.

„Tak tady to máš, vidíš co mi děláš? To je Tvoje vina. Já bych si nezapálil, kdybys mě tak nenasrala. Jenom Tvoje vina. Doufám, že Tě to bude hodně bolet, aspoň tolik, jako mě. Rok jsem to neměl v puse a kvůli Tobě to udělám…“

„Cos to říkal Luky?“ Ani si neuvědomil, že to vyslovil nahlas.

„Ale, jen jsem říkal, že doufám, že to bude dobrej model…,“ zalhal přesvědčivě…

„Neboj, na tomhle obletíš svět, hůůů!“ Tomáš vytřeštil oči, roztáhl ruce a oběhl Lukáše, aby si to dokázal lépe představit.

„Tak už to vodpal, vole!“ Lukáš ucítil, jak mu cosi tlačí na oči, tak se raděj otočil a zapálil jointa, mocně natáhl kouř do sebe a pak ještě několikrát, aby se lépe rozhořel. Držel v sobě kouř tak dlouho, jak to šlo. Když vyfoukl, málem se zajíkl, jak říkal: „Tak to je fakt hustý!“ Joint ani neobešel kolečko, když ho vzal Jiří pod paží a jemně ho tlačil dál od hulícího hloučku. Hlavu mu přirazil na ucho: „Hele Luky, mám tu papíra vod Miniho, co Ty na to?“

„A co to je?“ zeptal se nejistě.

„Kečup, fakt čerstvej…,“ záhadně se usmál Jiří, „a dneska, právě dneska na Dušičky, chápeš, jaký by to bylo, vole?“

„Cože? Já nechápu…,“ zmateně koktal Lukáš. Někde v koutku oka zahlédl kluky, jak se řechtají na celé kolo, až překřičeli i hlasitou hudbu. Možná bych měl jít za Jíťou…

„No Dušičky, vole, ne? Svátek mrtvých, dneska mrtvoly vstávají z hrobů, ožívají a straší ty, kteří se k nim nezachovali pěkně! Aááuuuůůů! Cha chá!“ a smál se ještě pěkně dlouho. Stejně už nic nenapravím, seru na všechny: „Dej to sem!“ …

„Jíťo?“

„No…,“ lekla se. Asi jsem na minutku usnula. Cítila teď Tomášovu ruku, jak se pod sukní dobývá čím dál výš.

„Promiň, nevnímala jsem, co jsi říkal?“ Neodvážila se ani pohnout, už byl těsně u kalhotek.

„Říkal jsem, že po Tobě toužím už pěkně dlouho, a dneska je výjimečná noc. Opravdu se mi moc líbíš,“ poslední slova zdůraznil. Jeli po stoupající silnici. Do okna naráželi poryvy deště. Digitální budík na rádiu ukazoval něco málo minut po půlnoci. Tělem jí projel mráz.

„Ale, ale,“ zadrhla se, „co Lukáš?“

„To hovado neví, co v Tobě má. Měl by si Tě hlídat, hýčkat Tě. Já bych to tak udělal!“

„Když my jsme spolu,“ v duchu počítala.

„Jeden rok, pět měsíců a pětadvacet dní, hu hů!“ vyvýskl a zlomyslně se zasmál. Zděšeně se na něj otočila, co je tohle zase?

„A netvrď mi, že ho miluješ, to bys byla totiž pěkná nána!“
„Ale, Tome, vždyť jsme byli vždycky kamarádi, já myslela…“

„Myslet znamená hovno vědět!“ přerušil ji prudce.

„Tome, ráno si o tom promluvíme, jo?“

„Mlč! Já teď tady zastavím a trochu si pošpásujem. Já to na Tobě už delší dobu pozoruju, od léta, když si se mnou tancovala, takhle se mnou ještě nikdo netancoval. A moc Tě od tý doby chci. Já vím, že Ty mě chceš taky takhle moc, ale bojíš se mi to říct. Neboj se, Tvůj starej se to nedozví.“

„Tomáši! Ne!“ zakřičela, když viděla, jak pomalu stáčí volant doleva, na malé prostranství mezi silnicí, lesem a oploceným prostorem vysílače Eurotelu. Na okamžik jí v mysli vyvstala vzpomínka, na teplý jarní větřík, a horké Lukášovi polibky na tomto vysílači. Chytla volant a strhla ho k sobě. Autem to cuklo. Tomáš vykřikl: „Co to vyvádíš, ty huso?!“ Lukášku, prosím Tě, kde jsi, stiskla si dolní ret mezi zuby. Přes proudy vody neviděla ani na dva metry dopředu. Pořád se prali o volant. Tomáš pořád něco křičel, ale nevnímala ho, chtěla, aby ho přešly už ty choutky na parkování. Najednou ucítila jeho tvrdou pěst na své čelisti, spánkem narazila na sklo Škodovky, zatmělo se jí před očima, ještě stačila zaslechnout skřípějící brzdy a Tomášovo: „Né!“ které zcela zaniklo ve zvuku tříštícího se skla, ohýbaného kovu, bouchlých pneumatik a praskajícího dřeva.

Okamžitě přestalo pršet, mraky se protrhaly a vyšel majestátný měsíc, který právě nabyl úplňku. Osvětloval hrozivé trosky auta, na jehož předním skle se přes jeho celou výšku táhly dvě krvavé šmouhy. Ticho noci rušil nepřerušovaně stisklý klakson.

Zavrtěl hlavou, obraz se slil v jediný obrazec rozmazaných šmouh.

„Lásulko, promiň mi to, jak to mám odčinit?“ Stál hlavou opřenou o bar a vzlykal.

„Lukyne, co Ti je?“ poklepal mu na rameno Vašek.

„Já jsem si to posral! Úplně! Jsem vážně debil!“

„Ty vole! Víš co bude nejlepší? Když nasedneš na fichtla a pokvačíš si to nejkratší cestou domů. Vyspi se a uvidíš, že až se probudíš, už bude nad Tebou sedět a líbat Tě na tu Tvoji nevymáchanou hubu!“

„Myslíš?“

„Jo! Padej! A nejezdi po silnici, jsi vožralej, kdybys potkal policajty, nevim, jak bys jim vysvětloval, že nemáš řidičák!“

„Fajn, pojedu pod Lípama!“ zadíval se na plyšového medvídka, co se houpal u stropu baru. Zdálo se mu, že na něj vyplazuje jazyk a nechápavě kroutí hlavou. Pak se mu skleničky, co stály pokojně na polici, protáhly do vysokých spirál, které své špice začaly mířit na jeho hlavu.

„Luky, tys něco měl? Máš oči jak dvě černý díry!“

„Půlku Kečupu, …“

„Jeď opatrně!“ objal svoji drobnou slečnu a usmál se na ni.

„Neboj, brácha! Znáš mě! Dám si to pod stráněma a za dvacet minut už budu v hajanech!“

„Fajn, vole!“

Přední světlo motorky matně osvětlovalo keře podél cesty v poli. Měsíc navíc svítil plnou silou a na zemi tvořil podivné stíny.

„No to byl nápad jet pod stráněma, do prdele! Taky mě mohlo napadnout, že po tom slejváku to tady bude jedna velká louže!“

Obratně se vyhýbal hlubokým loužím. Ha, v duchu se usmál, ten stín vypadá jako prso.

„Kurva!“ Co je tohle, louže široká přes celou cestu a jen deseticentimetrový kus suché země dvacet čísel nad vodou. Nestačil snížit rychlost, stroj se vyhrabal na obrubník, ale neudržel se na něm a po třech metrech, asi v půlce, se mu do smyku dostalo zadní kolo, a on padal. Kola se propadla minimálně půl metru, tělo stočil na pravou stranu, aby se celý nevykoupal, noha mu zůstala pod strojem.

„Lásulko,“ zašeptal. Hlavu zvrácenou k obloze, zíral na čisté hvězdami pokryté nebe. Támhle jsi, Lásulko, hvězdičko moje. Jsi nějaká zářivá. Tvoje hvězdička byla vždycky menší než ta má. A teď tak září. Ležel, studená mokrá zem mu lámala záda. Měla bys ležet v tuhle noční hodinu vedle mě, v teplé postýlce, svíčky by nám měly zářit k božskému milování. Lásulko, hvězdičko moje.

„Lásulko!“ vydechl, dlouhé světlé vlasy lemovaly jemnou tvář, jak se nad ním nakláněla. Přitáhl si její hlavu ke své, políbil ji.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se. Její hlas tak hřál. Po tváři mu bloudily její prsty.

„Miluju Tě! Víš to?“ zeptal se pro změnu on.

„Pojď, musíme už jít. Je už pozdě!“ Podala mu ruku, vstal tak lehce. Šel a měl pocit, že se nohama země nedotýká.

„Co motorka?“ ohlédl se.

„Ta už není důležitá!“ Usmála se při pohledu na jeho promodralé tělo, ztuhlé rozpažené ruce, fialové rty, jak bez jediné známky života ležel uvězněn pod strojem.

„Teď je důležité jen to, že my dva budeme už navždy spolu!“ Pevně ho objala, políbila, svět se s ním zatočil.