Milan

MILAN

Z hrnků s kávou se stále ještě kouřilo, oba stály na opačných stranách stolku, a mezi nimi ležela pohozená turistická mapa Beskyd. Hlavu jsem měl v dlaních a hypnotizoval jsem smítko, které v tlumeném světle, které vydávala aromatická svíčka, vytvářelo děsivě krásné stíny. Seděl jsem se zkříženýma nohama a usilovně jsem přemýšlel.

„Že já vůl jsem se nechal přemluvit!“ Zlobně jsem popadl hrnek a mocně upil. „Fuj,“ zhnuseně jsem polkl. Z tý vody se nedá uvařit dobrý kafe. Nechtěl jsem se na ni zlobit, za tu kávu nemohla. Možná, že nemohla vůbec za nic. Rozhlédl jsem se po místnosti, na pohovce nechala přehozené plavky. Vstal jsem a s plavkami jsem vystoupal po točitém schodišti nahoru do podkrovní ložničky. Spadl jsem na postel, zrovna pod střešní okno, abych viděl, že už vyšel Měsíc.

Musel jsem usnout, když mě probralo klepání na dveře.

„Dále!“ zařval jsem dolů.

„Kde jste? My už jdeme,“ ozval se hlas mého budoucího tchána, Míšina otce. Začalo mi to rychle myslet, okamžitě jsem byl čilý. „Jak, kde jsme?“ namítl jsem.

„Myslel jsem, že Míša šla k vám,“ doplnil jsem na tchánovo nechápavé: „Co?“

„Kde je Míša?“ zeptali jsme se rázem oba. Vyběhl jsem ven do teplé srpnové noci a rázem se mi otevřel pohled na ve tmě se topící údolí kdesi hluboko pod chatovou osadou, kam jsme před třemi dny přijeli na dovolenou. Naproti se rýsovaly obrysy majestátných vrcholků. Letmý pohled na hodinky mi prozradil, že od doby, co Michala vyběhla celá rudá vzteky z chatky, uplynuly dobré dvě hodiny. Celý ten čas, co jsem tam seděl, jsem měl za to, že se šla vyplakat mamince, jak to dělávala pokaždé, kdy jí měla po ruce a já jsem nereagoval na její divadelní hysterické záchvaty.

„Cože?“ zaslechl jsem za sebou. Pak následoval sled rychlých klusavých kroků a ze tmy se vynořila Míšina maminka.

„Kde je Miška?“

„Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. A ve stručnosti jsem jí vylíčil celý průběh večera, sprostá slova a ty dvě facky jsem pro jistotu vynechal. Už se k nám sbíhali i ostatní, Michalin bratr Kamil a přátelé jejich rodiny. Míšina mamka se dívala někam k lesu a měla pevně sevřené rty.

Kamil jediný měl tu odvahu, či spíše pubertální drzost, se zeptat, co se stalo. A Míšina maminka zas jediná tu odvahu říct: „Michalka se ztratila!“

Pak se všichni začali dohadovat, kam asi šla. Já s Kamilem, kteří jsme Míšu asi znali ze všech nejlíp, Kamil možná úplně nejvíc, vždyť s ní šestnáct let sdílel společný pokoj, jsme se shodli, že Míša v krizových situacích vyhledává samotu na klidných a romantických místech. Bohužel nejbližším nejromantičtějším místem byla skála nad roklinou v níž protékal horský potok. Oba jsme si uvědomili vážnost situace.

„Ta skála je nebezpečná ve dne, natož v noci,“ pošeptal mi Kamil a jako by mi mluvil z duše.

„Nebudeme je strašit, možná tam jen sedí a čumí do blba a myslí si, bůhvíjak není důležitá!“ zlostně dodal Kamil, když se už všichni rozešli ji hledat.

„Kam vlastně šli teta se strejdou?“ zeptal se ještě.

„Myslím, že říkali něco o vinným sklípku, jestli tam už nešla napřed.“

„Taky možnost. Třeba si ji tak vytočil, že to musela jít zapít!“

„Moc vtipnej!“

„Já vím,“ neřekl to však s obvyklou dávkou nezlomného sebevědomí. „Skočim pro baterku.“ Kývl jsem. Špatně se mi polykalo a začínal jsem se strašně bát. Bát se o sebe, že jsem přišel o toho, kdo mi byl nejdražší. „Miláčku,“ zašeptal jsem, „kde jsi?“

„Klid, vole, ta pinda se brzo ukáže. Máš telefon?“

„Mám, proč?“

„Kdybychom ji našli viset někde nad roklí, abychom mohli zavolat leteckou pohotovost, ne?“

Když však viděl můj vyděšený pohled, rychle zavrtěl hlavou: „Si dělám prdel, vole!“

První krok do lesa, krok do neznáma, do temné prázdnoty. Cvakl vypínač a proud prudkého světla mě oslnil.

„Jsi normální? Koukej to dát pryč!“ Podržel jsem si paži před očima. Naštěstí Kamil neměl prudící náladu a poslechl. Svou machrovskou halogenovou svítilnu namířil do hlubin lesa. Upíral jsem zrak do světla a bál se otočit jak malé dítě, které se obloukem vyhýbá předsíni, kde je zhasnuto, protože je tam „bubák“.

Postupovali jsme opatrně, lehký výstup do kopce vystřídal prořídlý les se spoustou do cesty nastražených balvanů. Cesta byla čím dál náročnější a postup pomalejší. Když jsme se vynořili na Měsícem prozářené mýtině táhlo už na půl dvanáctou. Nemohl jsem uvěřit, že by tuhle cestu Míša absolvovala dobrovolně a bez jakéhokoli zdroje světla. Jakoby mi četl myšlenky, prohodil do ticha: „To je ségra blbá, co?“

Po mýtině jsme stoupali stále vzhůru proti proudu potoka. Posledních pár metrů jsme museli šplhat po strmé skále, která náhle končila plochým kamenem, z části převislým dobrých dvacet metrů nad potokem. Světlo dopadlo na vyryté M + M a dosud zde ležící zlomenou čepel kapesního nože. Na chvilku jsem se zasnil. Včera jsem tu seděl, Miška mi ležela v náručí a já ji šťastně tiskl v paprscích zapadajícího slunce, když mi řekla, že si jednou pro své dítě nedokáže představit báječnějšího tatínka než jsem já. Vlastně ani nevěděla, jakou mi tím udělala radost. Stáli jsme tam ve vlahé letní noci a nevěděli kudy kam. Až se zvedl vítr a vedle nás něco zašustilo. Kamil tam rychle zamířil svítilnou. Oběma nám přeběhl mráz po zádech. Lehce se ve větru převracely bělostné stránky, stránky známé knihy, Michalina deníku.

„Sestro,“ zlomil se Kamilovi hlas. Lehl si na okraj skály a prořezával světlem temnotu pod sebou. „Není tam nic vidět. A stejně, kdyby tam spadla, voda by jí odnesla.“

„Milane, co budeme dělat?“ Pokrčil jsem ramena, ale protože na mě, coby na starším vězela povinnost rozhodnutí, přiškrceným hlasem jsem ze sebe dostal: „Tady nejsme, jak vidíš, co platní. Vrátíme se zpátky, o deníku se nezmíníme a s ostatními se domluvíme, co budeme dělat dál.“

„Zavoláme policii!“ Vytáhl mi z kapsy u mikiny telefon a nahlas zaklel: „Do prdele! Není signál!“

„Hm, pojď!“

Cestou zpátky mi prudce bušilo srdce a třásly se mi ruce. Na čele mi vyvstal studený pot a v puse mi dočista vyschlo. Pevně jsem svíral deník. Musel jsem myslet na den, kdy jsme přijeli.

„Prdelko, není tohle ráj?!“ volala na mě ze skály nad potokem, ruce rozpažené a slámově blonďaté vlasy jí nádherně poletovaly kolem usměvavého obličeje. Neovládl jsem se, vyskočil jsem za ní, chytl její obličej do svých rukou a začal jí líbat. Naše těla se po chvíli zápasu s oblečením spojila v jedno jediné. Bylo to nevýslovné, nejkrásnější milování, kdy nám Slunce hladilo v lehkém vánku zlatavě hnědou pokožku.

Druhý den jsme na kolech vyrazili na dlouhý výlet. Ačkoli jsme prvních pět kilometrů neustále prudce stoupali, oba propocené fleky na zádech, výsledek stál za to. Mohli jsme ujet desítky kilometrů v podstatě po rovině vrcholků. Každá nová mýtina, každá nová zatáčka skrývala nové, nádhernější pohledy do krajiny. Vrátili jsme se až k pozdnímu odpoledni a abychom využili všech slunečních paprsků, natáhli jsme se, blaženě unaveni, k bazénu u našeho střediska. Až Míšini rodiče nás upozornili, že je čas jít na večeři. Po večeři jsme seděli před jejich chatkou s lahodným moravským vínem. Kamil s Janou a Hankou, to byli dcery těch jejich přátel, nosili z lesa dříví na táborák. S Miškou jsme si z Kamila dělali srandu, jak se má k Janě. A pak večer jsme opékali a pivem polévali chutné kuřátkou, které jsme nakonec zapili pravou slivovičkou. Míša, její mamka a „teta“ hledíce zasněně do plamenů zpívaly staré čundrácké písničky a já se po dvou letech s překvapením dozvěděl, že moje Mišička umí nádherně zpívat. Nikdy v životě jsem nezažil takovou pohodu v rodinném kruhu. Tchán, když už měl trochu přihnuto, si mě vzal kousek stranou a zastřeným hlasem pronesl: „Je to už pěkná řádka let, ale tak jako ty teď, tak já tenkrát seděl s Míšinou maminkou a jejími rodiči a to si piš, jaká byla Katarína tenkrát kočka.“ Pokyvoval jsem uznale hlavou, protože Míšina mamka je kočka ještě dneska.

Včera jsme navštívili starý horský klášter a Miška s mamkou si v blízkém městečku koupily sexy šatečky odlišné jen barvou. Ten večer jsme si všichni sedli do vinného sklípku, ony v nových šatech. A já s tchánem jsme oba žárlivě střežili všechny ty lačné pohledy okolních chlapů, já možná ještě s trochou obdivné pýchy, když jsem mohl před těma uslintancema stisknout mou Mišku v náručí a vlastnicky ji políbit.

„Uděláme si pěkný večer?“ zeptala se mě dneska u bazénu. Přikývl jsem. Dál jsem na to nemyslel. Skákali jsme s Míšou šipky, salta a přemety do vody neustále se předhánějíc, kdo je lepší. Dávali jsme si závody a já jí nechával kousek náskok, aby vyhrála. Její rodiče nás s úsměvem pozorovali a já jim děkoval, že mě pozvali na tak báječné zakončení prázdnin. Kamil na mě čas od času skočil, aby mě utopil, tak jsem ho vždycky shodil, podržel mu hlavu pod vodou, dokud se Míša smála a dokud z Kamila nešly bublinky, pak se celý fialový vynořil nad hladinu, Míša mě objala a Kamil dal na půl hodiny pokoj. Naštěstí ho to po čtvrtém topení omrzelo a dal přednost objeveným půvabům o rok mladší Jany a začal topit ji.

Po večeři jsem přišel do chatky, kde to vonělo sandalovým dřevem z indických tyčinek, které jsem koupil Mišce k druhému výročí, a po stěnách se mihotaly plameny svíček. Na stole bylo víno, ale mou prdelku jsem nikde neviděl. Až když se otevřely dveře od koupelny a ona vyšla s mokrou hlavou a zabalená jen v ručníku, došlo mi, jak myslela ten pěkný večer. A byl to opravdu moc pěkný večer, dokud mi neujela věta tak nepříjemná pro citlivou a vztahovačnou holčičí dušičku. Po vínu přinesla z ledničky dva obrovské větrníčky a zalila vodou z rychlovarné konvice rozpustnou kávu. Měla větrníka snědeného daleko rychleji než já a když jsem upíjel kávu, ukousla si z mého. Nevím, jestli se ve mně probudilo něco dětinského, ale chtěl jsem ji za tu krádež potrestat, urazit.

„Koukám, že tvýmu bříšku tady náramně chutná, začíná se ti pěkně zakulacovat!“

A tím to začalo. Chvilku nevěděla, co říct, pak se zakoktala a nakonec naštvaně zařvala, že jsem: „Sprostej hajzl, kterej by si měl nechat amputovat mozek!“ Vlepila mi facku, já jí ji vrátil, ona vztekle práskla dveřmi a byla v tahu.

„Jdi sám za rodičema, já už bych to nesnesl, jo?“ požádal jsem Kamila, ten jen němě přikývl a pomalu odcházel. Vešel jsem do naší chatky, rozsvítil malou lampičku a otevřel deník. Jen jsem si v něm listoval, když na poslední popsané stránce mě zaujaly červeně orámované verše:

Kdo nemiloval, neví, o co přichází,

kdo nemiloval, ubližuje milujícím,

kdo nemiloval, neví, čím schází,

jen kdo miluje, je dál tím trpícím…

Cítil jsem se tak bídně, podle. Chtělo se mi zvracet. Drtil jsem zuby vší silou, ale málo platné, přirozenost se přihlásila a já se rozbrečel jak malej kluk. Když jsem se trochu uklidnil, zjistil jsem, že je čtvrt na dvě a že jsem dost unavený. Stále s mokrými tvářemi a knedlíkem v krku jsem se šoural do postele po schodech. Svlékl si mikinu, tričko i kalhoty. Lehl jsem si na záda a oknem pozoroval hvězdy. Zavíraly se mi oči a spánek pomalu přicházel, když jakoby z velké dálky jsem uslyšel rozespalé: „To je dobře, že jste se už vrátili, miláčku.“

Rázem jsem byl opět vzhůru a nevěřícně pozoroval spokojený polospící úsměv své princezny.

„Táta se vám nemohl dovolat, říkal ti to?“ řekla ještě a znova usnula. Na nočním stolku zavibroval telefon. Popadl jsem ho – Kamil. „No?“

„Víš, kde ta kráva byla?“ vychrlil na mě.

„Ne.“

„V tý hospodě seděla s těma klukama, jak u bazénu čuměli po Janě, víš který!“

„Hm…“ odpověděl jsem unaveně.

„No tak teda čus zejtra.“

„Ahoj,“ pozdravil jsem ještě, hodil jsem telefon zpátky na stolek a šťastně jsem se přitulil ke Mišce.

KONEC