Obrazárna obratníku Kozoroha

Poslouchal zvuky
ale už jenom světlo ho bavilo
tak trochu zajímalo.
Všechno to přežvýkané listí na podrážce
(co mladí a fantazijní lidé
mohou vydávat,
snad jako celičký hnus světa)
se táhlo do všech sklepení
a tlelo si v tichu, nad Prahou.

Ty marné otázky
v obýváku lososové barvy.
Kde stála jeho žena
na nikdy zapomenutá (v nedodané fotografii)
a chtělo se jí pohnout
a někdy i smát.
Filharmonie té věčné mizérie
- už zní lépe než rozbíjené lahve
od Coca coly -
z pod deky ozvalo se
samosebou-nedůvěřivé-hlesnutí-uplakaného-slova
/buďme spolu/.

a hodní.

(to ranní americké pobřeží
v písku zahrabané,
šílenství Deana Moriartyho)

---