KNÍŽE "VZDECH"

KNÍŽE „ VZDECH „

Král nakop šaška, jak se to dělá,

královna se s kýmsi zapomněla

a pár dobrmanů pohrává si s rebelovou hlavou.

Zvláštní doba, s vůní dravou,

jen nejsilnějším přežít dá.

Každý každým pohrdá

a zpívá píseň toho, jehož chleba dává dětem.

Ve jménu víry smrt se šíří světem,

jako černý mor.

A mezi pány věčné agrese a vzdor

pro úsměv té či jiné.

§ § §

Utopen nudou v číši vinné,

zbičovat dal kartářku kníže Vzdech.

Jen pravidelný křik stéká po okolních zdech,

kde se obraz vlhkem kroutí.

Vše se hroutí

a pláče v tomto kraji,

jen šumaři na dvoře pro kus žvance hrají,

schopni pro zlaťák i vraždy.

Čas vojny vyměřen je: navždy,

vždyť kníže nepřátel má dost.

A nové dělá si, jen tak pro radost,

jen aby déšť nestihl omýt zkrvavený štít.

To je to jediné, co on vždy umí ctít,

vždyť nemá respekt ani před královnou Smrtí.

A každá zpráva, že soka svého nerozdrtí,

vztekem vysvléká ho z kůže.

§.§ §

V erbu černá maska, bílá růže

a sedm klíčů ze zlata.

§ § §

Byla zde země bohatá,

plná smíchu, obilí a slunce,

ale kníže do poslední unce

zaprodal vše zlobě,

aby dokázal sám sobě

kdo je tady pánem.

Však s každým novým ránem

ví, že chyba byla to. A jaká.

Že nad jeho knížectvím se smráká

bez naděje na návrat.

§ § §

Pak až převlékne se do nočního celý hrad,

šepot komnatami plyne:

„ Ach, Bože, přeměň hříšné na nevinné,

vždyť kaji se a nezvládnu to sám.

Já postavím Ti další chrám

a každodenním budu hostem.

Tak přepaž dravou řeku mostem,

ať neutonu v pokáních. „

… Ticho …jen unavený dech a víra v očích havraních

… Ticho … Nekonečné těžké ticho …

… „Mlčíš? … Dobrá … Však já rozdrtím Tě, Ty nebeská pýcho

na prach, který po kopcích dám rozmetat.

Kolik? Kolik životů to ještě bude stát,

než promluvíš a spasíš duši moji?

Víš, že není vítěz v našem boji,

jen spousta bolesti a krve,

jež nemusela téci, kdyby´s promluvil už prve,

když jako mladý prosil jsem Tě, ať ji necháš žít.

 Já tolik miloval a Ty musel´s mi ji vzít.

Tak trp a dívej se že stejný jsem jak Ty –

-         starý, krutý, bohatý

a hluchý k těm, co prosí.

Fuj … Oči se mi studem rosí,

nad tím, jaký jsi, náš Bože.

Přesto příští noci, než navštívím své lože,

přijdu dát Ti novou šanci spasit tento svět. „

§ § §

Zvláštní doba … s vůní dravou.