Ona

Má litánie ať nocí letí a dotkne se hvězd, které v chladném úžasu pohlédnou z nebeské klenby na zem, na níž ztrácí se jedna lidská entita, já…

Konečky prstů se dotkly něčí tváře. Ty prsty byly mé a dlaň, jež následovala prsty, pohladila ty kontury tváře, co vypalovaly se do mého nejhlubšího Já. Ten den jsem pocítil, že má ruka musí navždy hladit tu tvář, ať bude pevná či ji pokryjí vrásky, v němých rozpacích určující dobu lidské existence na tomto světě. Byla mým ohněm i ledem, sílou i slabostí, nebem i peklem, všemi čtyřmi živly spojenými do neopakovatelné a neopakující se substance, která mě omámila navěky. Světlo mého života, elixír nesmrtelnosti a lék na mou duši, již tehdy zohavenou jizvami života. Byla nadějí pro mou bídu existence, motivací k metám poznání a inspirací v mých obrazech. Sladší broskví, voňavější letní louky plné pampelišek, barevnější listí stromů v utopické vizi podzimu. Zářící láskou. Moje Lucie.

Není. Už není. Je jen myriádou částeček, které rozptýlil kouř z komína krematoria. Ten den jsem zešílel. A v němé řevu mé duše se zrcadlí jediné- ruka dotýkající se její tváře…