Nedotknutelní

Tupý náraz cizího těla mě srazil na zem. Čísi koleno se zarývalo do mých ledvin a studené ruce mi vtlačily obličej do zamrzajícího bláta.
   "Ach, jak milé setkání, lovče!"
   Bohužel, ti hoši nevěděli, že mám stříbrnou ruku. A spoustu dalších užitečných věcí.

***

   Liu Swank je upír.
   Můj otec taky... byl.
   Ve starých legendách se praví, že nejzatvrzelejšími lovci vampýrů bývají jejich lidští potomci.
   Je to pravda.

***

   "Kdo jste? Co tu chcete? Stráž!"
   Meyrlock byl postarší, asi padesátiletý muž s vyhublou, přesto však sympatickou tváří a jasně modrýma očima, oděný do černého nezdobeného obleku ze slabě se lesknoucí, drahé látky. Když mě spatřil, oči se mu rozšířily zlostí nebo strachem, tím jsem si nebyl jist.
   "Nemusíte se namáhat, o ty chlapce jsem se už postaral." Stáhl jsem si kápi z hlavy.
   Hrabě poněkud zesinal a o krok couvl. Zatápal rukou ke stěně, kde se skvěla sbírka jistě velice drahocenných a velice nabroušených mečů a tesáků.
   Nepatrně jsem zkřivil rty v úsměvu. "Ne," řekl jsem tiše. "Žádnou z těch zbraní mě nemůžete zabít, hrabě. Nechte toho a raději mi něco povězte."
   Chvíli na mě ještě civěl, pak ale zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když se naše pohledy znovu setkaly, neviděl jsem v jeho tváři už ani stopu paniky.
   "Co chcete vědět?" pokynul k jednomu z velkých vypolštářovaných křesel u hořícího krbu.
   Zavrtěl jsem hlavou a zůstal stát na místě.
   "Myslím, že víte, proč tu jsem."
   Přikývl. Rukou si bezděčně přejel po straně hrdla.
   "Doufám, že pochopíte, proč nemohu zradit někoho, kdo mi dal možnost žít věčně," pronesl polohlasně. "A také nyní patřím mezi ně..." Odmlčel se.
   Věděl jsem, samozřejmě, jak dokáží být upíři lstiví. Tento muž však ve mně vzbudil pocity, které jsem už dlouho nezažil - lítost, pochopení a soucit.
   Meyrlock odvrátil svou unavenou tvář k oknu, na jehož barevných ploškách se mihotalo přízračné světlo mnoha tlustých voskových svic.
   Mlčel jsem a poslouchal. Část mého vědomí však byla stále ve střehu.
   "Brzy zemřu... A pak mě čeká nový život, nový svět… Opět budu mladý, silný..." Obrátil ke mně hlavu.  "Řekněte mi, pane, vy byste takovou šanci odmítl?"
   Neodpověděl jsem hned. Vzpomínky na ty, které jsem za svůj dlouhý život ztratil, naplnily mou mysl. Taky se mi vybavila slova jedné básně:
   "Vždyť všechno, co jsem neviděl, je víc než-li to viděné..."
   Meyrlock se pousmál. "A každé jaro v každém  háji je zase jinak zelené," dokončil ten verš. "Ale já už je neuvidím." Úsměv zmizel. "Ráno jsem sledoval východ slunce... A teď nevím, je-li má touha po životě v tmách tak veliká, jak si namlouvám. Ale smrt... Co je to smrt, pane? Tělo se změní na prach a všechno, všechno zmizí, nezbude nic... Nic..."
   Cítil jsem se mizerně. "Budu vás muset zabít, Meyrlocku."

***

Krypta páchla krví a nenávistí. Uvnitř byla tma, ale mé magií upravené oči viděly jako za šerého večera, jen ty nejtemnější kouty mi zůstávaly skryty.
   V jednom z nich se skrýval Liu.

***

Poprvé jsme se setkali v Uhrách. On byl už tehdy starý a vychytralý, já nezkušený a hloupý. Pyšnil jsem se svým posláním jako rytířskou zbrojí a všem stavěl na odiv stříbrný medailon, který jsem dostal od svého učitele. O magii jsem měl v té době jen mizivé znalosti, ale i v tomto směru jsem se považoval za mistra.
   Tak jsem se protloukal životem, cestoval starou Evropou a hladově se honil za upíry, které bych mohl zabít. Za slušnou částku jsem zabíjel i lidi.
   A pak, jedné noci, mi zkřížil cestu vysoký, šikmooký cizinec, který nenosil zbraň a dotěrné žebráky a zloděje odrážel svou štíhlou dlouhou paží, jako by do toho nemusel vkládat žádnou sílu.
   Toho dne jsem se rozhodl, že strávím noc v Chrámu Svaté Trojice a s úsvitem vyrazím dál, neboť složení tamního obyvatelstva neslibovalo žádnou zábavu ani práci pro někoho, jako jsem já.
   Nejsem příliš společenský, a tak jsem odmítl přespat v ložnici pro pocestné, kde se už ke spánku chystalo sedm dalších lidí. Usedl jsem na prázdnou lavici před oltářem a chystal se strávit noc bezduchým zíráním na dřevěné tělo ukřižovaného Krista. Možná díky mému původu jsou pro mne slova Bůh a Satan zas jen pouhá slova. Nebožáci, kteří kolem sebe do poslední chvíle mlátí krucifixem, jsou mi k smíchu skoro tak jako upírům. Přesto jsem počítal s tím, že žádného z vampýrů na svaté půdě nikdy nepotkám.

***

Medailón sebou divoce škubal.
   Plížil jsem se kryptou a naslouchal pravidelnému odkapávání prosakující vody na kamennou podlahu.
   "Tak se ukaž," zamumlal jsem.

***

Pohled na vampýra přicházejícího ke mně uličkou mezi lavicemi, bych - nebýt medailónu - považoval za sen, za šálení smyslů.
   Ale byl skutečný. Až moc.
   Vyskočil jsem na nohy, plášť odhodil daleko za sebe a tasil lehkou stříbrnou šavli, kterou jsem nosil zavěšenou na zádech.
   Liu Swank se tiše smál. Znělo to jako syčení.
   "Směješ se smrti do tváře, upíre?" zvolal jsem sebevědomě.
   "Ne." Liu se o několik kroků přiblížil a já konečně spatřil jeho východní rysy. Přišlo mi to k smíchu.
   "Copak v Číně nemáte dost oveček?" odfrkl jsem.
Upír pokrčil rameny, lesklý plášť zazářil ve světle chrámových ohňů.
   "Mám rád dobrodružství," řekl. "Ty ne, lovče?"
   Několikrát jsem ťal do vzduchu před sebou, až to zasvištělo. Myslel jsem, že to na něj udělá dojem.
   "Dobrodruh je mé druhé jméno."
   Vampýr se ušklíbl, položil ruku na hruď a mírně se uklonil. "Já jsem Liu Swank pokračovatel dynastie Sung, lovče."
   "To se tedy máš, upíre," řekl jsem nezdvořile.
   V jeho sošné, pohledné tváři se nepohnul ani sval. "Takových jako ty jsem potkal stovky."
   "Kecy," odfrkl jsem.
   Samozřejmě to nebyly kecy.
   Nikdy jsem nepochopil, proč mě nechal žít. I když mi mniši nedávali žádnou šanci, vzpamatoval jsem se z toho. Ruku, kterou mi Liu usekl mou vlastní šavlí (za kůží omotaný jílec jsem se roky proklínal) nahradila stříbrná protéza, z níž má stále vzrůstající magická moc učinila dokonale ovladatelnou součást mého těla. Ponořil jsem se do studia a navštívil různé proslulé i tajné čaroděje, přičemž, abych nevyšel ze cviku, jsem poslal na věčnost pár desítek upírů.
   Za ta léta jsem také dospěl k názoru, že mu šlo právě o tohle. Udělat si nepřítele, který by ho dokázal porazit.

***

Liu se vynořil ze stínu přímo přede mnou.
   "Sto dvacet šest let, tři měsíce a osm dní," pronesl s hraným údivem. "Trvalo ti to dlouho, lovče."
   Dovolil jsem si slabý úsměv. O dva kroky zpět, dlaní zdravé ruky sevřít stříbrný jílec, kovovou pěst připravit k ráně.
   "Děkuju, Liu." řekl jsem vážně.
   Upír zvedl své klenuté obočí. "Děkuješ mi?" podivil se. "Za co?"
   "Žes mi poskytl čas." Tasil jsem zbraň, tentokrát dlouhý štíhlý meč vykovaný v Japonsku. Byl to ten nejlepší meč, jaký jsem měl za těch sto padesát let v ruce. "Pochopil jsem spoustu věcí."
   "To mě těší." Liu roztáhl rudé rty v úsměvu, na mírně protáhlých špičácích se mu zaleskly sliny. "Ale ty nebudeš bojovat se mnou."
   "Ne?" podivil jsem se.
   "Ne."

***

Když Liu zmizel (prostě sklonil hlavu, zahalil se do pláště a byl pryč), padla na mně nejistota. Uvolnil jsem si zápěstí a couvl, abych měl zeď za zády...
   Prostor hrobky naplnila ozvěna jemného, zlověstného smíchu.
   Nejprve jsem viděl jen jejich bledé, přízračné tváře zářící do tmy krvavě rudými rty vystupovat odevšad z výklenků a arkád tonoucích ve stínu.
   Byly to ženy. Mrtvé ženy. Mrtvé, ale krásné.
   Vytáhl jsem z okolí všechnu manu a rozprostřel kolem sebe ochranný štít.
   Sevřel jsem v kovové dlani stříbrnou dýku a vhl ji po jedné z nich. Vykřikla bolestně, ale hlavně vztekle. Pořádně vztekle.
   Blesklo mi hlavou, že tohle bude hodně nerovný boj.
   Stříbrná čepel zavířila vzduchem a přeťala nejbližší z upírek na dvě části. Z křiku jejích družek mi zalehálo v uších. Ještě několik jich okusilo chladné políbení smrti, než se přede mnou stáhly. Naneštěstí mi tak odřízly jedinou cestu ven. Zasunul jsem zbraň do pochvy a od opasku vytrhl malou francouzskou kuši. Stála mě třicet prutů toho nejčistčího zlata, ale nikdy jsem té koupě nelitoval. Byla pohodlná, nenápadná a hlavně dokonale přesná. A tříštivé stříbrné střely, které jsem si sám vyrobil, zase dokonale účelné.
   Namířil jsem na první z nich a trefil ji někam do hrudníku - ale to bylo v podstatě jedno, střela z ní druhou stranou vyšla na deseti místech.

***

Zvuky rychle dopadajících podrážek mých bor duněly tichými chodbami.
   Cestu mi osvětlovaly louče zasunuté v držácích daleko od sebe. Běžel jsem rychle, rychleji než dokáže obyčejný smrtelník, jímž jsem už dávno nebyl.
   "Liu!" křičel jsem. "Vylez, upíre! Bojuj se mnou!"
   Ale odpovědí mi byla jen zkomolená ozvěna mých vlastních slov.

***