Jak se pali carodejnice...

    Vyndala jsem vsechno sklo ze skleniku. Opatrne myju jednu sklenici po druhe, lestim a pokladam na sve misto...     

      Jako mala holka, opravdu mala,  jsem chodila k tete.  V baraku byla cerna chodba, v prizemi meli jeden pokoj s posteli, stolem a kamny na uhli a pak jeste komoru s druhou posteli a spizirnou. Nad nimi bydlela carodejnice.  Rekla mi to teta a ja ji taky parkrat videla. Stara, scvrkla, s hrbem na zadech kolem nas prosla na ulici. Bala jsem se na ni podivat, tak jsem jenom smirovala schovana za sukni tety, protoze zvedavost mi prece jen nedala.  

          U tety jsem vzdycky dostala neco dobryho na mlsani a strejda si se mnou hral. Hrozne radi me krmili a ja se jim dneska nedivim, protoze pro me bylo jidlo vzdycky pozitek. Brali me do parku a cestou nezapomeli koupit  nejakou hracku  v Narpe.  Chodila jsem k nim rada, protoze na me byli moc hodni a porad se mi venovali. Recitovala  jsem jim basnicky a oni se smali a rikali jak jsem chytra holka. Jen mi tam porad lezly usi z dulku, protoze jsem musela naslouchat, jestli ta carodejnice na nas nejde.

          Nebyla to moje pokrevni teta. Jmenovala se Emilie a vzala si Frantiska. Za mlada pracovali u babicky na statku a me si pujcovali pro radost. Jednou se strejdovi rozvazala tkanicka u bot, on se ohnul,upadl a umrel. Vypadal jako kdyz spi.  Teta se z toho zblaznila, zacala mluvit strasne sproste a krast v samoobsluze.

       Ja jsem za ni chodila na navstevu., ale uz to nebylo  ono, protoze teta byla nejak mimo. Opravdu mluvila strasne a v jednom kuse  nadavala a porad ji chtel nekdo okrast. Jednou k nam pribehla cela ustrasena. ‘Ta carodejnice uhorela!.” A tak s ni  sla cela rodina i ja, protoze jsem byla moc mala na to, aby me nechali doma samotnou.  Po tme jsme stoupali po drevenych schodech, ja svirala krecovite dedovu ruku. A pak jsem uz jenom zirala……omlacene, spinave modre zdi, vsude same slepice a hovna, nikde ani kousek nabytku, jen seno v rohu mistnosti. Teta vyndavala kousky nadherneho, zlatem malovaneho skla a spickou boty odhrnovala strepy.  V te slame lezela  fotografie v ramecku. Zvedla jsem ji. Dve mlade divky v dlouhych satech a se slunecniky v ruce se usmivaly pred zamkem.

     K tete se nastehovali do baraku novi najemnici. Ona byla takova tlusta, ztezka dychala a spatne chodila. On mel cerny oci jako myslivec z Viktorky, mastny vlasy a porad sedel pred hospodou  a divne na me koukal.  Bala jsem se ho taky, a to uz jsem byla mnohem vetsi holka.  Slibili tete penize, nedali ji nic.  Kdyz se jim narodilo miminko, nechali tetu odvezt do blazince, a nastehovali se i do prizemi.

      Sklenik se leskne. Opatrne pokladam svetle zelenou sklenici z tenouckeho skla a s bilyma konvalinkama  na policku, a zaviram dvirka. Melo by to aspon na rok vydrzet...