Poslední strom

            Tak jsem zase tady. Šťastně jsem vydechl a zničeně se posadil na kamenitou, studenou zem. Byl podzim, tedy spíš začátek zimy a teploty se už teď pohybovaly pod nulou. Zálibně jsem pozoroval obláček páry, který mi vycházel z úst. Zima, ani nic jiného, mi však nedokázala zabránit zajít si sem. Chodil jsem sem pravidelně už několik let. Znal jsem každý záhyb cesty, každý kámen na popraskané, zničené zemi, na které nic nerostlo už pěkně dlouhou dobu. Měl jsem podezření, že zde snad nerostlo nic nikdy. Ne, byl jsem o tom přesvědčen.

            Seděl jsem, kouřil a do očí se mi hnaly slzy. Zkurvenej studenej vítr, lhal jsem sám sobě a věděl, že ten za ně nemůže, ten ne. Tak co tedy? Co může za to, že se sem chodím každý den, několik desítek kilometrů z města, vyplakat. Co? Město. Město samotný. To zkurvený, špinavý, shnilý město plný nenávisti. To město ve kterým jsem se, stejně jako miliony lidí přede mnou, narodil. To město plný nenávisti, plný strachu. Strachu o sebe, o svůj život. Město plný sobeckejch mrtvol, lidí, co žijou jen proto, aby umřeli. Nemaj žádnej cíl, jen přežít co nejdýl, aby si mohli nahrabat co nejvíc peněz a stihli spáchat co nejvíc zla. Je to město plný vrahů, zlodějů a podobný havěti. Průser je v tom, že se mezi těma milionama vší nenajde ani jediná vyjímka. Není tam jedinej člověk, kvůli kterýmu stojí za to žít. Ani jeden. Proč se nevodstěhuju? Vždyť víte, není kam. Všude je to stejný. Stejný lidi, stejný domy, jak vystřižený z papírů šílenýho architekta. Jsou to hnusný krychle o přesnejch rozměrech. Každej pokus o originalitu je trestán pohrdáním a doživotním vyloučením ze společnosti. Zločinec trestá zločince, vrah zabíjí vraha.

            Připadá vám, že si jen stěžuju? Zajímá vás, kde pracuju, co jsem dokázal, že jen nadávám? Nedělám nic. Ne, že bych nikdy nedělal nebo dělat nechtěl, ale nemůžu. Proč? Zeptejte se jich! Mě to nikdo nikdy neřekl. Možná sem se jich ani neptal. Jo, to je ono! Nikdy, od tý doby, co jsem začal myslet, rozumně myslet, sem s nikým z nich nepromluvil ani slovo. To sem dokázal. Mlčet. Mlčet, když ostatní křičeli. Křičeli a já se jim jen smál. Hlupáci. Myslí si, že ten jejich ubohej křik něco zmůže. Nezmůže nic. Ale maj aspoň snahu. Aspoň se nebojej zařvat. Problém je, že nikdy nekřičej ty správný lidi. Proč taky? Když maj žrádla, že jim praskaj břicha, když maj peněz, že si můžou koupit cokoliv a, bohužel, kohokoliv? Proč ty by měli křičet? Proč by se měli zajímat o ty, který neměli to štěstí a nenarodili se jako bohatý svině? Tak vidíte, je to blbost.

            To byste koukali, kdybych vám teď řek, že si z vás celou dobu dělám srandu, že šťastný sou všichni a nikomu nic nechybí. Co? Poslali byste mě do prdele? Tak to udělejte! Celou dobu sem vás vodil za nos. Chcete slyšet pravdu? Tady je. Ale pozor, třeba zase kecám…ale věřete magorovi, že jo? Škoda, že nevidíte, jak sem lišácky mrknul pravým okem. Moc se mi to povedlo. Tak teda s pravdou ven, řeknu vám, jak to je a co mě vlastně sere. Chcete? Ne? Tak děte do prdele, stejně vám to řeknu! Dobře mě poslouchejte, nebudu to opakovat, už nikdy. Rozumíte? Nikdy!

            Jmenuju se Petr a je mi pětadvacet let. Krásnej věk, že jo? Máte pravdu. Sem mladej zdravej kluk. V současný době, která trvá zhruba tři roky, nemám vážný vztah. Mám dlouhý černý vlasy a bohatýho fotra. Matku neznám. Nosím modrý roztrhaný rifle a vytahanej svetr, taky se moc neholím a mám plátěný boty, který pamatujou lepší časy. Proč vám to říkám? Proto! Chci, abyste o mě něco věděli než mě odsoudíte. Jsem takovej prototyp typickýho zbohatlickýho synka, kterej má všechno, co chce a přesto je mu to málo. Takovej ten normální rozmazlenej fakan. Jo, to sem já. Mám všechno. Prachy, holky, drogy…Sex, drogy a rock ’n’ roll...životní heslo milionů mladejch lidí, včetně mě. Vejšku mám úspěšně za sebou. Zčásti díky tatínkovi, zčásti díky celkem pěkný, naštěstí, a dosti nadržený paní ředitelce. Nic mi nechybí, tak co vám chci vlastně říct? Už jsem u toho.

            Žiju ve městě. V jakým? Nesnažte se mě nasrat! V tom samým jako vy, samozřejmě. V tom jediným nekonečně obrovským městě, co v týhle naší krásný vlasti je. Žiju ve Městě. To je to, co mě štve, to je to, co mě ubíjí a ničí. Každý ráno, když se probudím, jediný co vidím jsou hnusný paneláky sahající až do nebe a mraky aut, který pořád někam spěchaj. Kam? A kam pořád spěcháte vy? Tohle mě sere. Hnusná doba bez kousku života, jen samý domy, auta, továrny, jedovatej žlutej kouř, kterej trhá plíce a ničí mozek. Co mi chybí? Kousek přírody. Že nevíte, co příroda je? Zajděte si do knihovny. Nebo radši ne. Nedělejte to! Stejně byste to nepochopili. Nevíte, jak je to krásný sedět na stromě a dívat se z tý výšky. Je jedno, jakej hnus kolem sebe vidíte. Jde o to, že se dotýkáte něčeho živýho, že sedíte na stromě. Stromě! Rozumíte? Ne, že ne? Já to věděl.

            A jsme zase na začátku. Proto jsem teď, jako každej den tady. Za Městem. Bylo opravdu moc těžký najít z něj východ, ale věřil jsem, že někde je, pátral jsem po něm řadu let a našel jsem ho. Dokázal jsem to! Teď tu zase spokojeně sedím, pláču si a objímám strom. Strom! Poslední strom, co jste ještě nezabili, protože o něm nevíte a já vám nikdy neřeknu, kde je. Poslední strom, kterej ještě žije. Strom, díky kterýmu jsem začal žít. Ten samý strom, na kterým si teď svůj život vezmu. Jo, to co mám v ruce je skutečně provaz. Jsem romantik, věřím na krásné sebevraždy. Oběšením. Tak co uděláte? Nic. Jako vždycky. Mějte se krásně. S Bohem.