Abri Dlouhonohý (2.část)

 …Abri se vzdal. Co jiného měl dělat. Skřeti by jej v případě odporu stejně udolali. Skřetí náčelník, vysoký skoro půl třetího sáhu, samý sval a samá šlacha, oděný pouze do bederní roušky se na Abriho zle zašklebil a křikl na několik  malých skřetů. Ti po chvilce přiběhli s provazem, ze kterého udělali Abrimu ohlávku. Malá skupinka skřetů se oddělila od ostatních a táhli Abriho směrem k horám. Nejdříve šli jeho lesem, který se za těch pár dní změnil k nepoznání. Spousta stromů byla pokácených. Na mýtinách takto krutě vytvořených stály palisády a na každém kroku plály ohně. Skřetů zde byly spousty. Když se les začal pozvolna měnit v džungli, Abri už ani nedoufal, že ho něco zachrání před těžkou prací v horách pod dohledem skřetího biče avšak zahlédl cosi černého, co se občas míhalo ve stínu. Skřeti pochodovali jen v noci, takže to Abri zpočátku považoval za pouhý klam, avšak nažloutlý záblesk kočičích očí jej přesvědčil o opaku.Když už bylo ráno a většina skřetů se uložila ke spánku na malém pahrbku, přikradl se k nim opět ten černý tajemný stín. Abri poprvé zahlédl krásného černého vznešeně se pohybujícího kočkovitého tvora. Byl větší než kterákoliv kočka, kterou kdy viděl a přece měl s nimi tolik společných rysů. Pohyboval se ladně s úžasnou elegancí, avšak v jeho očích bylo vidět smrt. Dva skřeti sedící u malého ohníčku a hrající karty si jej všimli až ve chvíli, kdy k nim přiskočil. Než stihl kterýkoliv z nich zakřičet, měl jeden prokousnuté hrdlo a druhý hruď přeseklou jaguárovými drápy. Abri se zděsil, když se tvor blížil k němu. Myslel si, že jej také zabije avšak léta strávená v lese z něj udělala něco jako zvíře. Jaguár si jej zvědavě prohlížel a nevěděl co dělat, protože viděl člověka, který ničí a jeho džungli, ale cítil zvíře jako je on sám. Chvíli na sebe koukali a pak se jaguár rozhodl, že je to přece jen zvíře (i když trochu divné. Jak chce s tak bledou kůží lovit?) a rozhodl se jej vysvobodit. Pro jeho ostré drápy nebyl provaz žádným problémem. Abri na něj chvíli zděšeně koukal a pak se odhodlal vstát, vzít ze skřetího ohniště kousek masa a nabídnout ho jaguárovi. Ten po chvilce váháni sousto vzal a snědl. Abri se rozhodl, že tohle zvíře je rozhodně lepší než jeho srnec. Jaguár se rozhodl, že tohle bílé zvíře připomínající člověka by měl lépe prozkoumat. Možná by se seznámili lépe, kdyby nezaslechli zvuky pochodu skřetí eskorty. Abri na nic nečekal, popadl nějaké jídlo, šavli a utekl směrem do džungle. Kdykoliv se zahleděl do houštin kolem, mohl zahlédnout lesk srsti toho úžasného zvířete, které jej zachránilo. Po dlouhých čtyřech dnech bloudění hustou džunglí a skrývání se před skřety konečně dorazil k civilizaci. Vlastně civilizace si našla jeho. Abrimu si zrovna na ohništi opékal uloveného ptáka, když se do klády na které seděl zabodl šíp. Rychle zadusil oheň pláštěm ukořistěným od jednoho ze skřetů, aby na něj střelec neviděl. Vytasil šavli a rozhlížel se po útočníkovi. Z křoví vyskočil dva sáhy vysoký svalnatý černoch oděný pouze do bederní roušky, který se jej pokusil probodnout kopím. Tomu Abri hbitě uhnul a z otočky ťal divochovi přes záda. Abri si ani nestačil utřít šavli a už přiskočili další dva divoši. Hluk v houští napovídal, že rozhodně nejsou poslední. Abri odklonil hrot útočícího kopí šavlí a dal se na útěk. Cestou srazil jednoho z divochů a druhému usekl hlavu. Špatně organizovaná skupina by jej nedostihla, nebýt záludně vyčnívajícího kořene schovaného ve tmě, o který Abri zakopl. Dříve než se stihnul zvednout, praštil jej velitel divochů násadou kopí přes hlavu a Abri ztratil vědomí…

---