Černá

Nemohu tvrdit, že jsem nebyla nervózní. Byla. A jak.

Seděla jsem v kuchyni u stolu, vrtala se ve zbytku

večeře a v pravidelných intervalech okopávala

protější židli.

Po chvíli se po mně máma ohnala utěrkou: "Nech už

toho prosimtě a jez... " Také nebyla ve své kůži.

Vůbec jsem se nedivila a toužila jsem zmizet mezi

těmi několika zbylými zrnky rýže na talíři. Bylo mi

všechno tak strašně líto...
 
Úderem sedmé se do kuchyně všourala prababička.

Poslechnout si večerní zprávy. Vyskočila jsem a

nastavila na televizi větší hlasitost. "Proč

nekoukáte u sebe, babi?" Vzdychla máma. Příliš

hlučné vysílání jí lezlo na nervy. Nicméně tohle byl

prababiččin denní rituál. Zprávy u televize v

kuchyni při dobré bílé kávě.

Prababička neodpověděla. Máma jí mlčky podala hrnek

s kávou a dva rohlíky. Pak se otočila k dřezu a

tvářila se, že umývá nádobí. Myšlenkami ale byla

někde jinde. U zítřka, pomyslela jsem si provinile.

Bábinka přežvykovala nalámané kousky rohlíku a

drobky smetala na zem. Vypadala, že zaujatě sleduje

zprávy. "Dej si na ni zatraceně pozor, Terezko!"

utrousila najednou. Matka třískla hrncem. "Už zase

začínate, babi?? Co jsem komu udělala, co...?"
"Teď nemyslím tebe, Evo, vždyť víš..." zatvářila se

babička tajemně. "A koho teda? Koho, babi?? Jako

byste s tím musela začínat ZROVNA dneska..."

Prababička si hlasitě zamíchala kávu: "No, jak bych

to... tu -  černou myslím, víš, Evi." Matka se

rozplakala.

Odsunula jsem talíř. "Babi, nech toho. Co ji

strašíš. A mě - na mě nemyslíš?" Prababička mě

pohladila, "jen klid, děvenko, klid. Jenomže já ji

viděla, já vím, co dokáže... To víš, že stará bába

má strach..." Pomalu jsem začla popotahovat i já. "A

co po mně teda chceš, babi, nemám tam chodit? Mám si

to vytrpět až do konce a pak se celý život dívat na

JEHO kopii jak se mi směje do ksichtu??? Proboha,

babi, to snad nemyslíš vážně!" Vytáhla jsem z kapsy

pomuchlaný kapesník a vysmrkala se. "A navíc - je to

jen malá, neškodná operace, tak co..." snažila jsem

se tvářit velmi racionálně. "Holka jedna

pitomoučká,"přitulila si mě prababička k sobě a

hladila mne po vlasech, "kdybys věděla, kdybys

věděla..."

***

Ráno jsem měla kruhy pod očima. Samozřejmě jsem

skoro nespala - na potrat se nechodí každý den, že.

Venku bylo nejmíň mínus deset. Prababička mi kolem

krku pevně utáhla šálu a na čelo mi udělala křížek.

Máma už byla v práci. "Babi, neboj!" dala jsem jí

pusu na tvář a pospíchala na autobus. Nikdy na ten

okamžik nezapomenu. Pak už šlo všechno tak rychle...

V nemocnici na mě opět padl strach. Ty babiččiny

historky! Proč to vytahovala? Proč s tím začínala??

Pohladila jsem zatím neviditelné bříško - půjdeš

pryč, broučku, slyšíš? Jenom aby po tobě... moje

černé myšlenky přetrhla sestřička, která si pro mě

přišla.

Samotný zákrok jsem vůbec nevnímala. Všechno to

proběhlo jako ve snu. Jak by ne, když mě nadopovali

bůhvíčím. Po chvilce bylo po všem, teď zbývá jen si

pár hodin poležet a je to. Odporná etapa mého života

je za mnou. Uff. Měla bych být ráda. Ale děsím se.

Moje černé myšlenky jsou zpátky. Jestli prababička

mluvila pravdu tak... přitahuju si přikrývku k bradě

a je mi do pláče.

Ohavné hodiny na zdi hlasitě tikají. Rozhlížím se po

místnosti. Jsem tu sama, další tři lůžka jsou

prázdná. V tuhle chvíli se mi prázdné zdá úplně

všechno. Nejvíc já. Jak dlouho tu ještě budu muset

ležet? Ach jo... Měla bych třeba zkusit spát.

Unaveně jsem zavřela oči.

Probral mne závan studeného vánku. Proč v takové

zimě otvírají okna, pitomci, posadila jsem se na

posteli naštvaně. K mému údivu byla všechna okna

zavřená. Znejistěla jsem. Něco se mi přestávalo

pozdávat. To ticho... Ano, ty hodiny! Nejdou!!! Ach

bože... přepadl mě strach jak malou pětiletou holku.
Prosimtě, uklidni se, nadávala jsem si, třeba došly

baterky. Co je na tom. Prostě došly baterky...

Přesto se na povrch mé mysli hrnuly ony zatracované

myšlenky na černou... Jestli tu je... Jestli do mně

chceš chceš vstoupit, tak to jsi na omylu! Zašeptala

jsem vztekle do ticha místnosti. Poté jsem

zkonstatovala, že asi nejsem normální. Prababiččiny

povídačky!! Určitě si to vymyslela, abych na ten

potrat nešla. To staré  pošetilé stvoření ani neví,

že se jí to málem povedlo!!! Přízraky... pche. Černé

zlé víly, které se usadí  v těle po násilně vytrženém

plodu, aby byly po čase porozeny jako lidé - pche!

To jsou ale KECY!!!!! Babi, že jsi nebyla

spisovatelka! Rozchechtala jsem se. Najednou jsem se

cítila o něco líp.

***

Když mě propouštěli domů, doktor si mě podezíravě

měřil. No jo, jen si mě prohlídni, hyenu bezcitnou.

Myslíš si to, co? Nicméně jsem vykouzlila dokonale

uctivý úsměv a vzorově se rozloučila. Na cestu domů

jsem si objednala taxík. Představovala jsem si, že

mě odveze domů novou, čistou, bez minulosti.
Kdybych věděla, jaký idiot mě poveze, objednala bych

si radši jinou firmu. Tvářil se víc než nepřátelsky

a jel tak rychle, že mě málem zabil. Co řeší, vžyť

mu zaplatím... No, ať už jsem doma.

Když jsem přišla domů, prababička seděla v křesle, v

ruce křečovitě svírala růženec a plakala. "Babi, co

je? Všecko je v pořádku!" Uklidňovala jsem ji.

Prababička ztěžka vstala, chytila mne za rameno a

odvedla do koupelny před zrcadlo. "Viděla jsem tě z

okna, děvenko.." Pak ji zlomil další výbuch pláče.

Zůstala jsem stát jako zmrazená. Za ten okamžik mi

hlavou prolétl celý život. Viděla jsem... ano, jsem

to já. Jen moje pleť má odstín ocelové šedi. A moje

oči... moje prý tak nádherně zelené oči - jsou ...

úplně vybledly. Zírala jsem na sebe celou věčnost a

nebyla schopna slova. Nevnímala jsem nic a nikoho.

Nemohla jsem tomu uvěřit... Je ve mně.

Stanu se matkou černé...