Do dna

Šel vždy kam chtěl, vždy přímo, odhodlaně
Nic na tom, že mu v cestě stával svět
Když lidé nešli s ním, ten pohled padl na ně
V něm jiskry války pod slzy se skryly
A věci nebyly, když chtěl je nevidět

 Ty myšlenky, jež svět by rozbořily
Hned hýčkal ve verších a hned zas kolem plil
Chtěl víc, než na co stačily mu síly
Když poznal zimu, kterou osamění zebe
Už hořkost před svým srdcem neukryl

 Šel vždy jen tam, kde mohl najít sebe
Čím blíž si byl, tím byl nám vzdálenější
Když miloval, bylo mu nízko nebe
Pak na oblacích noha se mu smekla
Ne, nebyl z těch, jež země ukonejší

 Tu svobodu, co s jeho krví tekla
Jíž osud přál mu jako málokomu
Šel okusit až na sám okraj pekla
...
Já vím, že pít ji do dna chutnalo mu!